Zpověď řeholníka

Následující text jednoho z našich čtenářů uveřejňujeme dle autorova přání pod pseudonymem; případné reakce rádi předáme pisatelovi anebo otiskneme.  Do řeholního společenství jsem se dostal, jako mnozí mí dnešní spolubratři v různých řádech a kongregacích, za komunismu. V této době jsem ostatně též poznal církev samu, a sice v její katolické podobě. Našel jsem si k ní cestu.  Musím říci, že jsem za léta podzemních aktivit poznal hodně lidských chyb. Proto nevidím aureolu podzemních kněží, řeholnic a řeholníků tak zářivou, jak se to dnes občas vykresluje. Ale musím potvrdit, že církev a různé řeholní a jiné komunity v ní tehdy plnily podstatnou roli křesťanského prostředí: Církev se ve vší lidské slabosti prokazovala jako společenství Ježíše vysvoboditele. Církev, nebo aspoň její část, již jsem znal, stála na stráži svobody. Byla ochotna spolupracovat se všemi, kterým ležela na srdci svoboda všech.

Polistopadovou euforii brzy vystřídalo setkání s církví bohatnoucí, spjatou se světskou mocí, bojující o majetek a o vliv. Oficiálně či polooficiálně v ní dostává zelenou nevzdělanost, nekulturnost, bigotnost, byrokracie a neefektivní práce. Nejvíce zkompromitovaní jsou sice odesláni na velmi pohodlný odpočinek, ale pasivní kolaboranti se ujímají vlády. Kněží s léty zkušeností z doby útlaku, ať ti, kteří hned vystoupili z podzemí a byli v počátečním nadšení akceptováni, nebo ti, kteří zatím vyčkávají nebo dokonce nemohou dodnes veřejně sloužit, i kdyby si to přáli, jsou leckdy pokládáni opět za ty nejhorší. Někdy to vypadá, jako by jen roli církevních tajemníků převzali diecézní úředníci a řeholní představení. Přicházejí šokující zkušenosti s ideologizací evangelia, manipulovanými informacemi, ekonomickým, ale i administrativním potlačováním svobodné katolické publicistiky (ekonomická likvidace Velehradu, administrativní vypuzení Souvislostí, biskupský zákaz Ádéčka v litoměřické diecézi), skandalizačními kampaněmi, poručníkováním kultuře. Není to nic příjemného.

Zdálo by se, že obraz katolické církve v postkomunistickém Česku nezbyde než malovat jen černými barvami. Ale tak to naštěstí není. Je nutno vidět pracovitost a obětavost mnohých, je třeba ocenit, že diskuze má ještě pořád jistý oficiální prostor. Ale máme-li se z totalitního marasmu pohnout někam dál dopředu, musíme církev, tedy samy sebe, vidět kritickým okem.  To ještě není rozvracení církve nebo dokonce služba jejím nepřátelům. Není to ani nedostatek lásky k církvi. Přezkoušená je taková láska k církvi, která snesla pronásledování církve, ale i od .církve". Dokud odpovědní nepochopí, že kritika je službou, bude pod zbožnou rouškou v církvi, možná jako v poslední z institucí, masivně přežívat totalitní mentalita.  Zvláštní kapitolu tvoří řeholní instituty. V řeholnících by si mnozí přáli vidět alternativu. Je to pochopitelné. Vždyť by to měli být lidé osvobození od prahnutí po bohatství, moci a požitcích, totiž lidé chudí, poslušní a čistí pro Boží království. Jenže zatím to vypadá tak, že opak je pravdou. Je těžké to posuzovat. Jako bezvýznamný pěšák nemám přístup k potřebným informacím, a proto nemohu zobecňovat. Ženských a mužských řeholních společenství jsou desítky. Na některá jsem narazil, jiná jsou za mým obzorem.  Ale mohu posloužit něčím jiným, totiž svědectvím o individuální zkušenosti. V rozhovorech s členy jiných duchovních rodin se mi potvrzuje, že mají zkušenosti podobné. A tak to snad přece není ode mne jen cosi ryze osobního. Mám za to, že i zde může být kritika k užitku, a proto se chci o zkušenosti podělit.

Když jsem záhy zjistil na některých představených a na jiných spoluřeholnících, na jejichž hlas se v mém společenství dbá, že o řeholních zvyklostech, ba i slibech hodně mluví, ale pro ně samotné jsou velmi často v soukromí předmětem otevřeného výsměchu, začalo mi to být divné. Sám jsem např.  pokládal za samozřejmé odevzdat při příchodu do komunity vybavení své někdejší domácnosti a nechat rozhodnout představené, co mi bude přiděleno.  Platilo to o knihách, o rádiu, televizoru, magnetofonu, gramofonu, sportovním náčiní a uměleckých předmětech, ložním prádle a nábytku. Proto mne záhy začalo udivovat, když se další vyznavači chudoby a poslušnosti postupně ve svých .celách" vybavovali hifi stereo věžemi, přehrávači kompaktních disků, televizory, mini-bary, luxusními starožitnostmi atd. Bouřil jsem se v duchu proti tomu, když se před mýma očima začala vytvářet .hierarchie" řeholníků chudých a bohatých, obyčejných a velkých bossů.  Co mne vylekalo ze všeho nejvíc, bylo to, že noví a mladí bratři velmi rychle pochopili, která bije, a začali se zařizovat pro sebe podle tohoto modelu. Tehdy jsem dospěl k rozhodnutí vzít na sebe riziko a zkusit s tím něco udělat. Zdálo se mi, že mí spolubratří donedávna riskující perzekuci budou vnímaví ke starým společným ideálům. Myslel jsem si, že mé bratrské výtky povedou k tomu, že se znovu společně upamatujeme, po čem jsme toužili od počátku. Nicméně se ukázalo, že to jsem neměl dělat. Dostal jsem na výběr buď v úsilí o opravdovost pokračovat nebo zůstat v řeholním společenství. Musím ke svému zahanbení přiznat, že jsem zmlknul. Udělal jsem zkušenost se svou zbabělostí. Je ironické, že StB jsem se tolik nebál.  Mnozí si začali pochvalovat, jak jsem zkrotl. Rychle zapomněli na starého rebelanta. Zůstal jsem sice bezvýznamným řadovým bratrem a služebníkem církve, ale kupodivu jsem se stal pro tu či onu stranu užitečným spojencem.  Záhy po svém umlčení jsem mohl mít pohodlný život, ale tak hluboko jsem ještě neklesl. Je mi jen trochu líto, jak mají mnozí kolem za to, že jsem se polepšil, a já jsem zatím jen přišel na to, že je účelné držet se staré dobré zásady Maul halten und weiterdienen, držet hubu a krok. Že přitom povážlivě zakolísala má víra a že nad ní dodnes zůstaly radikální otazníky, s tím se nikomu nesvěřuji.

V radách starých moudrých mnichů a ve zbožných knihách o řeholním životě se připouští, že do řeholního společenství může vniknout vliv lidského hříchu. Mniši prvních staletí jsou v tom upřímní a jejich charakteristiky některých řeholních a ostatních církevních současníků jsou u nich někdy velmi drsné. Potridentské řeholnictvo nade vše klade loyalitu instituci, a proto zůstává k otázce možných vlastních chyb velmi rezervované. Radívá se sklopit zrak a pěstovat osobní svatost navzdory lidským chybám. Když jsem si něco takového přečetl, byl to balzám na duši: Hle, pozitivní program!  Jít cestou otců pouště, charismatických zakladatelů, ctihodných řeholních reformátorů a ostatních skvostných vzorů. Jenže úleva z nalezeného řešení byla brzy pryč. Po jisté době spirituálních experimentů jsem začal oceňovat sám sebe realističtěji. Zjistil jsem celkem brzy, že nejsem a zřejmě tak hned nebudu oním typem duchovního titána, jaký ušlechtilí rádcové mlčky předpokládají. Jsem jen obyčejný hříšník a k poněkud svatějšímu životu bych potřeboval kolem sebe aspoň nějaké živé vzory nebo přinejmenším spolupoutníky. Nabízení heroové ctností čpí tiskařskou černí.  Nechtěl bych tvrdit, že všichni kolem si z řeholního domu či kláštera udělali dobré bydlo. Někteří zůstali na straně řeholního ideálu. Mohli to být ti, o které jsem se mohl opřít? Běda, když se na ně podívám zblízka. Je mi líto, že vyslovuji soudy, ale nemohu nevidět ty hrozné lidské pokrouceniny a karikatury. Touha po moci nad dušemi zakrytá pastorační horlivostí, fundamentalismus a pobožnůstkářství nejhrubšího zrna, a co je nejhorší, vyhasnutí prostých normálních lidských citů: chodící schémata, lidé tvrdí a bezcitní, s falešnými úsměvy, přísní k sobě a krutí ke druhým. Zůstal jsem bezradně stát před alternativou: cynický poživačník v kutně versus pseudonáboženský šílenec. Nechci ani jedno, ani druhé. Jsem nábožensky orientovaný člověk, chci zůstat křesťanem. Je mi blízké lecos ze smyslu řeholního života, i když nemohu zastřít jisté otázky.

Co tedy dělat? Být Benediktem, Augustinem, Františkem, Dominikem, Ignácem či donem Boscem, ale ani Charlesem Foucauldem nebo Rogerem Schutzem se mi prostě alespoň zatím nedaří. Našel jsem jakési řešení, ale nemám ani stopu jistoty, že je to řešení správné. Těší mne snad jen to, že nejsem první ani poslední, kdo se o to pokouší. Proto se chci se stejně potrefenými podělit o dojmy a nápady. Někdy mám dojem, když to pozoruji, že ti nejhorlivější a nejinteligentnější z nás už dávno za sebou práskli dveřmi noviciátů, studentátů, ale i klášterů, konventů, komunit, rezidencí, ústavů či domů. My přizpůsobivější to zkoušíme jinak. Odvažuji se své řešení označit slovem, které nemám rád: jako řešení realistické. Chci tím říci, že jsem se naučil pochopit, co jsem a co nejsem schopen bez křeče žít. Podle tohoto poznání jsem si uspořádal jakýsi osobní program, který mi říká, co z křesťanského a řeholního nároku jsem teď schopen převzít a uskutečnit. O ostatních prvcích musím doznat, že jsem je aspoň prozatím vědomě odložil.  Je tu, pravda, jistý morální a duchovní deficit, ale ten jsem s důvěrou svěřil Božímu milosrdenství.

Když se mi naskytne příležitost mluvit o takových nesnázích, mrzí ze všeho nejvíc mne i mé partnery v těchto debatách, když pomyslíme na řeholní sliby. Něco Bohu slíbit, to je opravdu vážné. S tím by si člověk neměl zahrávat. Asi nás neomlouvá, že sliby nápadně ignorují ti, kteří mají být příkladem, kteří mají vést a pomáhat. Je mi ale také jasné, že musím zůstat sám sebou a nehrát si na někoho, kým nejsem. Řeholní profese musí být plodem svobodného srdce. Snad mám právo se domnívat, že mé rozhodování tehdy nebylo zcela svobodné. Ano, chápu docela dobře, že svobodně zvolená chudoba otevírá v nitru prostor pro božské bohatství. Jsem si vědom, že zralá a uvážená volba svobodného stavu otevírá v člověku kapacitu pro zduchovnělou lásku k Bohu a ke svěřeným lidem. Vím ale také, jak je škodlivá a neupřímná mystika nuzoty, jalovosti a otročení. Vidím také, jak administrativní hlídání tzv. čistoty svědčí o povážlivém vychýlení křesťanské morální teologie. Pozoruji, jak se zaslíbená poslušnost - prý Bohu, ale vlastně jeho prostředníkům - stává ideologickým nástrojem k ovládání a manipulaci. Ať je to jakkoli, rozhodně nestojím o komfort a nehodlám žít nad poměry, přeji si vždy jednat z čistých a ryzích pohnutek a věřím, že láska vysoko ční nad rozkoší. Chci poznávat Boží vůli a spolupracovat s ní. Ale nenacházím v sobě tolik síly a velkodušnosti, abych se opravdu vzdal všech věcí, každé lidské něhy a veškerého rozhodování o sobě. Bojím se odvrhnout lidi a věci kvůli Bohu, protože mám dojem, že Bůh prosvítá stvořením, a proto se k němu mohu blížit přes ně.

Jsem tedy ještě řeholník? Kladu tuto otázku sobě, ale také komukoli, koho tyto věci trápí, ale neměl zatím příležitost si je důkladně probrat. Nepodařilo se přece jen už někomu definitivně nás znechutit? Nezbývá už jen skořápka řeholní formy? Nebylo by poctivější odejít? Nemám hotovou odpověď.

Snad je to jen podnět. Zatím bych si přál zůstat ve společenství, do něhož patřím, a proto se mohu podepsat pouze pseudonymem. Redakci ale pokládám za důvěryhodnou. Možná, že se podaří jejím prostřednictvím navázat spojení, a pak se otevře možnost rozhovoru. Možná, že najdeme příležitost se sejít a zjednat si světlo na další kousek cesty. Zatím to nebudeme vzdávat!

fr. Interrogator