Katolicita jako cíl znamená připustit nesouhlas

¹

Jsou rozdíly a neshody uvnitř církve v rozporu s její jednotou a je jim proto nutno ze všech sil bránit? Tento článek, původně přednesený v říjnu 2021 na konferenci „Rozpory v církvi“ v belgické Lovani,² se tématem zabývá z hlediska katolicity. Chci tvrdit, že při pozorném zkoumání pojmu katolicita shledáváme, že rozdíly a neshody nejsou v rozporu s jednotou církve, že naopak leží v samotném jádru její existence. Pojem katolicita zahrnuje určitou formu jednoty církve a umožňuje takový způsob vedení církve, při němž by se odlišný názor či nesouhlas mohly stát něčím běžným.

1. Katolicita a jednot církve jako communio

Pojem katolicita se odvozuje od řeckého přídavného jména katholikos (univerzální) a od příslovce kat'holou (celkově, úplně). Jak píše Avery Dulles, ona všeobecná platnost, k níž se vztahuje pojem katolicita, vyjadřuje myšlenku plnosti a podstatné úplnosti.³ Tento koncept ovšem neznamená nějakou totalitu, jež by odmítala individualitu a partikularitu.

Podle nicejsko-konstantinopolského vyznání může katolicita jako typický znak církve zahrnovat velké množství významů. Toto credo, jak vysvětluje Dulles, odkazuje nicméně především k vnitřní diverzitě církve, jež má být zároveň vnímána z perspektivy jednoty církve. Katolicita zde symbolizuje „znovusjednocenou diverzitu“, tedy jednotu, která zachovává rozmanitost svých součástí a existuje díky jejich vzájemné službě, důvěře a respektu.

Wolfgang Beinert soudí, že katolicita počítá s určitou formou jednoty církve, kterou lze nejlépe vysvětlit s pomocí konceptu communia.⁴ Pro Beinerta představuje communio „jednotu v rozmanitosti“, přičemž „od každé části celku se žádá, aby v rámci celku plnila svou neredukovatelnou a původní funkci“. V takovém modelu jednoty zůstávají zcela zachovány jak rozlišovací znaky, tak vzájemné vztahy jednotlivých částí.

Stručně řečeno, dynamičnost modelu jednoty ve společenství předpokládá, že toto společenství je formováno komplexními interakcemi prvků, z nichž je složeno. Tato koncepce communia jako modelu jednoty církve se opírá především o obraz Kristova těla v Pavlových spisech. V 1. listu Korinťanům (12,12) např. čteme: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ Všechny údy přispívají stejným dílem ke zdravému fungování celého těla – každý ovšem vzhledem ke své jedinečné funkci odlišným způsobem.

Lze tedy argumentovat dále, že touto vizí aktivní a rovnoprávné účasti všech součástí celku podporuje katolické pojetí jednoty jako communia i myšlenku církve coby společenství inkluzívního a rovnoprávného. Nikdo nesmí být vylučován ani považován za méně důležitého, neboť každá jednotlivá součást má stejný význam a každý jednotlivý příspěvek je plně uznáván. Domnívám se, že takový pohled na církev se obrazí i ve způsobu, jakým by mělo být praktikováno synodální vedení. To je předmětem dalšího odstavce.

2. Synodalita jako katolický způsob vedení církve

Pokud jde o synodalitu, souhlasím s dokumentem Mezinárodní teologické komise Synodalita v životě a poslání církve, který chápe synodalitu jako „účast celého Božího lidu na životě a poslání církve“.⁵ Na jiném místě dokumentu se takto chápaná synodalita jednoznačně prohlašuje za „specifický způsob života a působení církve jakožto Božího lidu, jenž konkrétním způsobem projevuje a uskutečňuje své bytí společenstvím: na společném putování, při společných setkáních a při aktivní účasti všech svých členů na evangelizačním poslání církve.“⁶

Taková definice by klidně mohla pocházet od papeže Františka, který přišel s konceptem „zcela synodální církve".⁷ Toto pojetí synodality znamená uznávat význam všech pokřtěných a jejich roli „při moudrém rozlišování mezi hledáním rozhodnutí a panováním v církvi“. Vychází z přesvědčení, že všichni členové církve sdílejí plnost víry, k níž dospívají díky „křestní důstojnosti a přátelství s Kristem“.⁸ Papež František zdůrazňuje, že koncept Božího lidu vyzvedává hlavní rys církve. Připomíná přitom vizi II. vatikánského koncilu – církev jako společenství dialogu.

Synodální církev, vyznačující se aktivní účastí všech svých členů, brání všem tendencím k přehnané centralizaci, která způsobuje, že celý rozhodovací proces je v rukou několika vysoce postavených. I když synodální koncept uznává odlišnost rolí na základě odlišných darů a charizmat, zdůrazňuje, že každý člen církve je subjektem, který má právo ovlivňovat život společenství, což se v praxi projevuje účastí všech na rozhodovacím procesu ve věcech, které se týkají všech.

Zvláštní pozornost v této souvislosti zasluhují dalekosáhlé důsledky takového synodálního rozhodovacího procesu. Radit se s lidmi znamená připustit, aby otevřeně projevovali odlišné názory a představy, logicky vycházející z odlišných postojů a hledisek.

3. Synodální církev připouští odlišnost názorů

Synodální církev, říká Massimo Faggioli, „už nepředstírá, že je ve všech otázkách jednotná“, nýbrž „připouští, že v důležitých otázkách existují rozpory“.⁹ Podobně argumentuje Bradford Hinze: Uznávat význam konfliktu a otevřeného projevu názorů (parrhesia) je jedním z nejvýznamnějších kroků na cestě k synodální církvi.¹⁰ Synodalita tudíž umožňuje chápat a zakoušet takovou církev, „v níž mohou nacházet místo oprávněné odlišnosti, a to na základě vzájemného obohacování se dary ve světle pravdy.“¹¹

Jednou z možností, jak pochopit vyskytující se rozpory, je uvědomit si, že diskuse, tento prostředek aktivní účasti věřících na životě církve, by neměla být nahlížena odděleně od daru rozlišování na základě působení Ducha a schopnosti číst znamení doby. Jde o to, že lidé, s nimiž se lze radit, jsou jakožto Boží lid připraveni aktivně naslouchat tomu, co říká Duch svatý, a v souladu se svým křesťanským povoláním a posláním rozpoznávat, jak to rezonuje s jejich životní situací.¹²

Tato argumentace vychází z přesvědčení, že synodální církev je církev misionářská. Synodální model církevního vedení je zaměřen na uskutečňování poslání, jež bylo církvi uloženo Bohem skrze Ježíše Krista. Fagiolli správně píše, že „znovuobjevení modelu církve, jenž předpokládá silnější participaci“ (což je podstata synodální církve), klade ekleziologický důraz na misijní poslání církve.¹³

Hlavním cílem synodální praxe je „interpretovat skutečnost očima a srdcem Boha“¹⁴ – jedině tak může církev správně plnit své poslání v dnešním světě. Synodální církev si je vždy vědoma, že je povolána efektivně odpovídat na konkrétní výzvy „ve věrnosti depositum fidei (pokladu víry) a zároveň s otevřeností k hlasu Ducha“.¹⁵

Z toho vyplývá, že synodální církev přihlíží k tomu, jak věřící konkrétně zakoušejí svůj život a poslání. Amanda Osheim vysvětluje, že synodalita pomáhá „chápat víru, která je inkarnována v různých kulturních a historických kontextech, což je pro katolicitu církve typické“.¹⁶ Papež František to říká podobně, když mluví výslovně o počátku synodální církve. Prohlašuje, že synodální církev se začíná formovat teprve tehdy, je-li pevně „spojena se ,základnou´ a vychází-li z lidí, z jejich každodenních problémů.“¹⁷

Považovat skutečné lidské zkušenosti za bod vzniku znamená uznávat rozmanitost pohledů a různost aspektů, utvářejících život lidí jako důsledek rozdílných okolností a podmínek. Amanda Osheim vidí v této synodální praxi výraz katolicity coby jednoty, v níž je zahrnuta rozmanitost. Říká, že synodální proces v církvi je „proces spolupráce různých hlasů“.¹⁸ Proto by v něm mělo být místo pro jiné myšlení a odlišné názory. Pro katolicitu je podle Roberta Schreitera typická „schopnost udržovat věci v napětí, a přesto pohromadě“;¹⁹ podle Aloise Grillmeiera je katolicita „mnohostí v jednotě“.²⁰

Takový model katolicity silně podporuje mnohost forem a decentralizaci. To ozřejmuje Bradford Hinze, když vidí souvislost mezi synodalitou a polycentrismem. Podle jeho názoru hraje synodalita významnou roli při „podporování ,zdravé decentralizace‘ v církvi a polycentrického přístupu k otázce univerzálnosti církve“. Z toho plyne, že v určitých záležitostech se rozhodnutí mohou podle okolností lišit. Do jaké míry se mohou lišit a na jaké úrovni církevního vedení mohou být tato odlišná rozhodnutí realizována, to je téma pro budoucí debaty o synodalitě.

Z časopisu Concilium 2022/1 přeložila Helena Medková