Jste zde

31. neděle v mezidobí C

autor: 

RCL. Abk 1, 1-4; 2, 1-4; Ž 119, 137-144; 2Te 1, 1-4.11-12; L 19, 1-10

Vyhlížet záchranu

(2019)

Žalmista vyznává, že Boží spravedlnost je mocná a spolehlivá. Právě v tom spravedlivém Bohu i my dnes trváme, dýcháme, jsme. Jak se pak může stát, že zakoušíme tolik zlovolné lidské svévole a Božího mlčení k tomu?

Proroci po celou éru Staré smlouvy ohlašují, že Poslední soud nad každým přijde. Celá tradice Staré Smlouvy nás informuje, že záchrana je sice možná, ale ani pro boží lid není v žádné fázi laciná. I v Dobré zvěsti podle Matouše varuje Jan Křtitel ty, kteří se už rozhodli pro pokání a čekají u Jordánu na křest: Plemeno zmijí)! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? Vydávejte tedy ovoce (svědčící o pokání. A nedomnívejte se, že si můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham.“Sekera je už přiložena ke kořeni stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ To neříká prorok jen těm podle vlastního mínění skoro dokonalým farizejským nebo saducejským, říká to zcela vážně všem kandidátům pokání ve frontě čekajícím. A právem. Pokud tedy my sami jsme ještě nezačali s přiměřeným a účinným pokáním a už se řadíme do fronty kajícníků– jsme přece v zásadě slušní lidé! - pak už teď nevědomky vězíme v dluhové pasti.

Také Zacheus byl dalek vyhlížet nějakou záchranu. Byl se svým osudem spokojen, peníze mu propůjčovaly nad ostatními takovou moc, jakou potřeboval. A tak Ježíše vyhlížel nikoli z žíznivé potřeby duše zachránit, ale ze zvědavosti. A proč jde o příběh, který patří do Dobré zprávy? Ježíš jako prorok Nové Smlouvy na tom příběhu deklaruje novou strategii Boha spravedlivého. Jan Křtitel se nemýlil, i dnes má pravdu. Ale z našich dluhových pastí nás může ospravedlnit už jen ten Poslední soudce. Tak, že nám dá milost.

Není to chiméra, vymyšlená náboženskými teoretiky. Hlásal to už apoštol Pavel na základě své drsné zkušenosti při misi do Damašku: A už Ježíš sám, když vyslovil podobenství o dvou zadlužených služebnících: Když je člověku odpuštění nad jeho síly, může jej dluhů zbavit spravedlivý Bůh svým božsky dimenzovaným milosrdenstvím Jistě, takový postup není boží povinností, jak Ježíš upozorňuje. Bůh je suverén spravedlivý i milosrdný. Ale Podobně jako u lidí, i Bohu je některý člověk prostě milý. Mezi vzájemně milými panují vztahy trochu odlišné od vztahů obvyklých. Když Ježíš odpoví na Zacheovu pouhopouhou zvědavost oznámením, že bude s celníkem stolovat, oznámil Boží prorok všem kolem, že přijal veřejného hříšníka za svého přítele. Lukášovo evangelium doprovází prorocké znamení přátelství platného na zemi i na nebi slovy: „Dnes se tomuto domu dostalo spasení, protože i tento člověk je syn Abrahamův.“ Stalo se to tak nikoli dík pokání nebo jinému vstřícnému kroku¨veřejného hříšníka, ale z milosti, spása je vždy událostí milosti. Šokující? Jistě. Svědci toho příběhu tenkrát strnuli, ti Zákona lépe znalí rovnou nahlas reptali.

Nás dnešní texty Písma nešokují, ale svým souzněním vyzývají, abychom v takovou milost doufali, abychom příchod spravedlnosti překonané milosrdenstvím dychtivě vyhlíželi. Děje se to vírou slovu Božímu a Božím činům v dějinách spásy. Vírou ve vzkříšení našeho autoritou prokletého Pána. Vírou, že i „můj vykupitel žije“ a chci ten požehnaný příchod našeho spasitele slovem i činem vyhlížet, navzdory bojištím, hurikánům a stěhování národů.