Místo, aby se encyklika Fratelli Tutti obracela přímo na katolické kněze a řeholníky, zve nás věřící, abychom každý se svou identitou a speciálním posláním přispěli spolu „se všemi lidmi dobré vůle“ „k obnově celosvětového úsilí o bratrství“. Sám se jako jezuita k adresátům této výzvy počítám.
Encyklika používá induktivní metodu, kterou navrhovala pastorační konstituce Gaudium et Spes; znamená to naslouchat a pozorovat, interpretovat a posuzovat, jednat a reagovat. Tomu se věnují kapitoly 1–7. Závěrečná kapitola 8 je vyvrcholením; papež se v ní obrací ke všem náboženstvím a všem věřícím, aby všichni společně energicky přispívali „k budování bratrství a ochraně spravedlnosti ve společnosti“.
Na základě bohatých zkušeností a pokladů spirituální moudrosti, nashromážděných za celá staletí, jsou náboženství oprávněna a povinna vstupovat do společenského dialogu a veřejné debaty. Jejich hlas má být ve společnosti slyšen a respektován právě tak jako hlas ekonomie, politiky a vědy. Nejzářivějšími příklady jsou svědectví mučedníků všech vyznání, kteří – věrni svým svatým spisům a tradicím – s krajní odvahou vystupovali proti zneužívání moci a násilí na nevinných a byli ochotni k nejvyšší oběti. Jedním z nich byl v naší době sv. Oscar Romero, jehož statečná obhajoba práv prostých obyvatel El Salvadoru a boj proti utlačovatelským intrikám obchodních a vládních zájmů nakonec vedly k jeho zavraždění.
František hlásá, že k poslání církve jako celku patří i její aktivní role ve společnosti, což znamená pracovat „pro pokrok člověka a univerzálního bratrství“. Je tudíž nutné zdůrazňovat, že svoboda náboženství je jedním ze základních lidských práv a že všechna náboženství by měla mít možnost vyjadřovat se k sociálním problémům.
Je tedy logické, že se v témže veřejném prostoru hlásí ke slovu různá náboženství. Představuje to pro církev ohrožení? Vycházeje ze směrnic II. vatikánského koncilu –obsažených v dekretu o ekumenismu Unitatis Redintegratio a v prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate –, přichází František s novým impulzem pro ekumenické a mezináboženské hnutí. Je-li identita silná a strukturovaná, říká papež, nebojí se dialogu či konfrontace, ani nevidí v druhém nepřítele či ohrožení.
Kdo se naopak konfrontaci vyhýbá, odhaluje vlastní nejistotu. Kdo má hluboké kulturní a náboženské kořeny, nepovažuje dialog s odlišnými partnery za ochuzení nebo ohrožení, nýbrž jej vnímá jako příležitost k růstu a zrání ve vlastní víře. Zásadní přínos různých náboženství k naší kultuře spočívá v tom, že do debat současné společnosti týkajících se smyslu života vstupují se svou otevřenost vůči transcendenci.
To je důvod, proč mezináboženský dialog a hlásání evangelia nejsou protiklady, nýbrž dva související aspekty evangelizačního poslání církve. Tyto dva prvky si dokonce musejí své niterné spojení a zároveň vzájemnou odlišnost zachovat, aby nebyly ani zaměňovány, ani skrytě instrumentalizovány k prosazování nízkých zájmů, ani považovány za rovnocenné.
Před dávnými časy přicházeli kněží a řeholníci do kontaktu se stoupenci jiných náboženských směrů jen příležitostně, při misijní činnosti v cizích zemích; dnes patří náboženský pluralismus k životu prakticky v jakémkoli kontextu téměř v každé společnosti. Proto je v dnešním světě rozmanitých náboženství nutno vážit si duchovních statků i „podivuhodně a bujně“ rostoucího náboženského života, trvale je rozvíjet a předávat dál. Takové rozvíjení charismatické moudrosti je neocenitelnou službou pro svět. Prohlašujeme-li, že se před Bohem cítíme být dětmi jediného Otce, můžeme tím urychlit nastolení míru mezi všemi.
Pro poslání církve, jímž je evangelizace a dialog, má tudíž příspěvek mužů a žen všech náboženských kongregací fundamentální význam. Skutečnou výzvou pro ně je dnes více než kdy jindy aktivní účast na inkulturaci víry.
Je jisté, že překonání identifikace mezi západní kulturou a katolickou církví (jemuž se věnovala pastorální konstituce Gaudium et Spes) umožňuje, aby byla forma ecclesiae chápána nově jako jednota v rozmanitosti – podle principu tří osob Božské Trojice. Na druhé straně je pravda, že po II. vatikánském koncilu se v církvi projevil jistý odpor proti realizaci tohoto principu.
František vidí, že Boží zjevení se odráží v každém národě, tak jako se světlo odráží od každé plochy mnohostěnu. Každá kulturní identita je „tělem“, v němž Boží slovo zjevuje Otcovu tvář. To je zvlášť zdůrazněno v Závěrečném dokumentu Synody o Amazonii, kde se říká, že je nutné „odmítat“ jakoukoli „koloniální formu evangelizace“ a že hlásat radostnou zvěst znamená uznat, že „semena této zvěsti jsou již v kulturách obsažena“. František vysvětluje, že pravá jednota neznamená jednotvárnost, nýbrž komplexní harmonii, která zahrnuje rozdíly a oceňuje jednotlivé fragmenty, neboť „celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí“.
Podle Františka „nejde jen o to získat informace o druhých, abychom se lépe poznali, ale o shromáždění toho, co do druhých zasel Duch, jakožto daru, který je určen také nám“. Evangelizace kultury se nemůže uskutečnit bez věřících mužů a žen, protože jejich přítomnost na konkrétním místě a v konkrétním kontextu je nepostradatelná pro vytvoření inkulturované teologie. Tato nová a směrodatná teologie vzniká a rozvíjí se reflexí, tematizací a systemizací jejich prožitků a zkušeností z pastorace.
Způsob, jakým určitý národ prostřednictvím svých kulturních tradic vyjadřuje svůj étos – tj. jak univerzálně chápe život a smrt a jak pohlíží na Boha a lidskost – je skutečně základním předpokladem pro hlásání evangelia. Víra není svázána s nějakým předem daným kulturním modelem ani nestojí v opozici ke kulturám, s nimž se setkává. Víra formuje kultury zevnitř, přesněji z onoho eticko-antropologicko-spirituálního jádra, jež je těmto kulturám vlastní.
Tohle je nutno opakovat: Identifikace západní kultury s církví (historikové by možná raději mluvili o společném vývoji západní kultury a církve) způsobila, že pro církev bylo těžké vést vstřícný dialog s lidmi v nových zemích, v nových dobách a na nových místech. V církvi se mlčky předpokládalo: „Způsob, jakým praktikujeme náboženství my, je jediný správný.“ Opustit tuto premisu, transformovat ji – to může být pro místní církve, které čerpají jistotu z vžitých postupů, traumatizující. Jak můžeme vidět, je to právě tak traumatizující pro katolické věřící, kteří dávají přednost tridentské mši před inkulturací jejich zkušenosti s eucharistií v lidovém jazyce způsobem, jakým naslouchají evangeliu.
V současné situaci tedy encyklika Fratelli Tutti poskytuje orientaci věřícím ženám a mužům, jejichž zprostředkovatelská role je stejně choulostivá jako nutná. Nejprve musejí vstoupit do života určitého národa, s respektem přistupovat k místním zvykům a tradicím, vrůstat do místního společenství lidí; každodenním doprovázením a diskrétní účastí na jejich životě poznávat domorodý kulturní étos. Teprve pak mohou citlivě předávat sdělení tak, aby se křesťanská zvěst ujala, zdomácněla a manifestovala spásnou a obnovující sílu Božího zjevení v Ježíši Kristu.
Významným posláním jednotlivců (ať už žijí kontemplativně, aktivně, mnišsky apod.) a „komunit“ (františkánů, dominikánů, jezuitů aj.) je proto inkulturace víry a vytvoření příslušné teologie. Mají interpretovat křesťanskou víru a zároveň poznávat étos příslušného národa, aby mohli vytvořit teologické kategorie a s jejich pomocí pak hlásat Zjevení z perspektivy příslušné kultury.
Náboženské povolání a život těchto lidí se „decentralizují“, a totéž platí o teologii. V obou případech to mimo jiné znamená opustit zaměření na vlastní osobu, bezvýhradně se oddat svému úkolu a vytvořit otevřený prostor pro druhého – jednat tedy podle převratné, život proměňující logiky Vtělení.
Z časopisu Concilium 2022/2 přeložila Helena Medková
Poslední komentáře