30. neděle v mezidobí C

RCL: Jl 2, 23-32; Ž 65; 2Tm 4, 4-8.16-18; L18, 9-14

Boží vláda a její spravedlnost

Rotunda sv. Máří Magdalény, Praha, 24.10. 2004

Pokud se zaměříte pouze na prvou větu dnešního úryvku z Lukášova evangelia, najdete jistě spoustu látky, kterou v duch nebo i nahlas někdo pak moc rád ukládá svým bližním. Jenže tím mu unikne poselství příběhu, který po úvodních větách v našem textu následuje. Není to dobrá cesta. Lukášův Ježíš tím minipříběhem nekritizoval morální kvality modlících se, ale všímá si, co si kdo podle jeho vlastní zkušenosti odnesl z chrámu domů.

Kontext dnes nabízeného biblického slova - od proroka Joela přes list Timotejovi k evangeliu podle Lukáše – nehovoří o moralitách. Učí nás naději v boží vládu a její divnou spravedlnost. To je pro naši budoucnost velevýznamné.

Nejprve ale promiňte dvě vysvětlující poznámky, které jsou pro porozumění celému poselství myslím důležité:

Slovem ospravedlnit mysleli tenkrát něco jako být u Hospodina dobře zapsán.. Je to zvláštní, ale i celník - veřejný darebák jako výběrčí daní pro okupační mocnost nemilosrdný vyděrač a cynik může být zapsán v boží přízni. A stane se, že i tvrdé cyniky taková boží přízeň časem dostane. Třeba v případě celníka Leviho-Matouše.

Spravedlivý člověk je takový, na jehož straně Bůh stojí ne proto, s jakou virtuositou se ten člověk dokáže ukáznit, ale prostě proto, že ho má Bůh rád jaksi navzdory tomu, že zákonu ten člověk nedokáže vyhovět.

Boží království není nějaké mytické království za sedmi horami a sedmi řekami, ale stav lidí, kterým smí Bůh doopravdy vládnout, protože oni jej nejen dokáží, ale i chtějí skutečně poslouchat a být z té prazvláštní jednoty člověka s Bohem šťastni.

Vraťme se k Lukášově textu. Farizeje přivedla před boží tvář do chrámu mravnost a zbožnost. Modlil se opravdu hezky a netřeba pochybovat, že i upřímně. Jeho modlitbu Bůh do puntíku vyslyšel. Celníka přivedlo před boží tvář vědomí hříšnosti a opravdová zkroušenost. Modlil se prostince, jinak neuměl, a jeho modlitbu Bůh též do puntíku vyslyšel. Ale do budoucí jednoty s Bohem na základě tohoto modlení povolal Pán veškeré spravedlnosti právě celníka. To může někoho znepokojit, někomu naopak vrátit naději.

Možná se s námi chtěl evangelista Lukáš podělit o své vyznání, že on, řecky myslící a řecky rozumějící spravedlnosti jako zásadě „každému stejně podle práva“, vždy znovu vděčně žasne nad tím, jaká spravedlnost to podle Ježíše vládne v božím království.

Snad bychom také neměli přeslechnout, že sebelepší zbožností si nikdo neopatří PRÁVO či předplatné na boží přízeň, ta zůstane svobodná a daruje se, komu chce a kdy chce.

Jak čelit znepokojení? Ježíš jinde říká výslovně, že plody každého správného úsilí budou poskytnuty zdarma tomu, kdo hledá boží království (nebo jinak přeloženo: boží vládu). Jinými slovy: co farizej na sobě vydře životem ctnosti podle přísných zásad zbožného života, to spadne do klína zdarma třeba i celníkovi, pokud mu o boží vládu nad jeho já doopravdy jde. Zda a komu jde či nejde o boží vládu, to rozpozná soudce, nikoli náš cit nebo naše logika.

Hledat boží vládu znamená mimo jiné důvěřovat i té prazvláštní spravedlnosti, která panuje tam, kde už vládne jen Otec skrze Syna v Duchu svatém.

A proč ten úžas? Dnešní podobenství je evangeliem – dobrou, naděje plnou novinou o zvláštní spravedlnosti Boha naší Bible a Boha našeho Pána Ježíše lidem, kteří mají chyby, hříchy, a zbožnost se jim nedaří nijak zvlášť. Já mezi ně patřím, a proto rozumím moc dobře, že je to pro nás dobrá zpráva.

V tom slyší někteří zkázu spravedlnosti, hrozbu své vlastní úspěšnosti v životě ctnosti. Nedělal bych to, i kdybych mezi takové elity dokázal patřit. Stanovit pravidla hodnocení celkového efektu existence může společnost a u významnějších lidí to také dělá. Ovšem na tom posledním soudu rozhodujícím o smyslu konkrétní existence toho nebo onoho nebude rozhodovat ani jednotlivec, ani společnost, ale jediný kompetentní soudce Kristus Ježíš.

Možná, že někdo z vás má nepříjemný pocit, že takový výklad Lukášova textu je prostě moje svévole. Uvedu tedy důvody, které mne k těm úvahám vedly. Jsou v podstatě dva:

Ježíš je a bude spravedlivý radikálně jinak, než jsme zvyklí. To nejen slíbil, ale také už nejednou předvedl. Zanechal nám třeba podobenství o dělnících, najímaných postupně na práci na polnostech a podobenství o deseti družičkách. Korunu ovšem těm zvláštnostem dá příslib, že kdo bude hledat boží království dříve než cokoli (včetně dokonalosti mravní), tomu bude vše potřebné dodáno z boží štědrosti zdarma.

Kdo má rád, dává milovaným dárky. Něco jako když zdobí ženich svoji nevěstu prostě proto, že si oblíbil právě ji. Láska nevěstu positivně diskriminuje, řekli bychom dnešním jazykem. Ježíš positivně diskriminuje ty, kdo dovedou hledat nastolení boží vlády vlastnímu já víc než dokonalost charakteru

Druhým důvodem je pro mne zásada, že aspoň dvě z biblických čtení by měla ukazovat stejným směrem a vzájemně se podpírat. Poselství Lukášova příběhu by mělo odpovídat také zvěsti proroka Joela, kterou jsme slyšeli v prvém čtení: Tam Hospodin pošle učitele spravedlnosti a ten začne učit tím, že přinese naprosto nezaslouženou hojnost obilí i oleje a dokonce i moštu poté, co týž Hospodin svůj lid po právu a po zásluze pořádně zkrušil.

Něco podobného jsme mohli zaslechnout i ve druhém čtení - připomenu: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ To není řeč o odměně za výkony, to je milost darovaná lidské naději bezmocných.

Shrňme to:

Dnešnímu evangeliu nejde o morálku nebo pořadí v bohulibosti dvou modlících se, ale o smysl toho, proč ti dva jednali tak, jak jednali: Jeden byl šťasten sám ze sebe a naději k ničemu nepotřeboval. Ten druhý neměl už žádnou jinou slámku, které by se chytil jako tonoucí ve svém dosud jen marněném životě. Bůh je hodnotí pomocí „ospravedlnění“

.Člověk odkojený řeckou logikou i řeckou moudrosti se znepokojí, protože se mu to jeví nespravedlivé. Člověk se zkušeností s evan-geliem Ježíše Krista už ví, že tam, kde se dovolí panovat lásce, tam se musí na spravedlnost řeckého typu resignovat.

Tomuhle moc dobře rozumí ostatně každá matka: co je spravedlivého na tom, jak jí její milované nemluvně nebo dospívající dítě vykořisťuje?