Židovské (paschální) kořeny křesťanské liturgie

V Ježíšově době se liturgie slavila na třech místech:

1. V jeruzalémském chrámě, kde probíhaly oběti a modlitby o 3., 6. a 9. hod (tj. v 9 dopoledne, v poledne a ve 3 odpoledne). Izraelita na těchto modlitbách participoval obrácen k Jeruzalému, ať už se vyskytoval kdekoli.

2. V synagogách, kde stěžejní částí sobotního shromáždění bylo čtení paraši (oddílu z Pentateuchu). Četl správce synagogy. Četlo se na pokračování podle parašot (rozvrhu perikop na jednotlivé soboty). Palestinské Parašot mělo 153 oddílů a bylo rozvrženo na tři roky, babylónské, z doby v zajetí, bylo jednoleté a mělo 54 (delších) oddílů. Na parašu navazovala haftara – čtení z Proroků, jak předních, tak zadních. Haftara bývala svěřena významnému členovi obce či hostu. V Lukášově evangeliu (L 4, 16-30) je popsáno, jak je Ježíš v synagoze v Nazaretu vyzván, aby četl haftaru. Byl mu podán svitek Iz a Ježíš vybral Iz 61, 1-2. Po přečtení posloužil i homiletickým výkladem, nazývaným deraša. (I když deraša patřila obvykle správci synagogy.) Jiný příklad deraši nalézáme ve Sk 13, 15-41. Po čtení Zákona a Proroků představení synagogy v Antiochii Pisidské vybídli Pavla s Barnabášem: „Bratři, máte-li slovo povzbuzeni, promluvte k lidu“. A Pavel povstal a ujal se slova.

3. V domácnosti, kde byla slavena hostina každý týden – v pátek večer hostina šabatu, ale i např. jednou za rok hostina pesachu. (Pesach není vázán na den v týdnu, ale na datum 15. nisanu). I každodenní společné jídlo bylo bohoslužbou, bylo zahajováno a zakončeno společnou modlitbou. O šabatu byly tyto modlitby obsažnější (obohaceny o embolismy tj. aktualizační vsuvky), o pesachu nejobsažnější.

Křesťanům z těchto tří míst nakonec zbyl jen dům. Chrám byl zbořen, ze synagog byli vyháněni.

Bohoslužba křesťanů vzešlých ze židovství byla v bloku slova inspirována synagogou, v eucharistickém bloku domácím slavením šabatu (těžko by mohli slavit každý týden pesach).

Justinova I. Apologie, 67 (datovaná do poloviny 2. stol.) popisuje toto dvoudílné nedělní slavení (resp. třídílné, neboť je doplněno o blok diakonie):

(slovo) A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se;

(eucharistie) pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem „Amen!“ Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů.

(diakonie) a prostřednictvím diakonů se doručí i těm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.

Bohoslužba některých křesťanů vzešlých z pohanství byla postavena na půdorysu řeckých symposión. Jádrem těchto setkání byla diskuse na nejrůznější domluvené téma. Diskusi předcházelo žehnání a pití vína. Takto vyvinuté bohoslužby měli obrácené pořadí bloků: nejprve eucharistický a pak teprve slova. Řecký vliv na utváření liturgie byl však zřejmě menší, než hebrejský.

Zprávy o ustanovení večeře Páně

V NZ máme čtyři zprávy o „ustanovení večeře Páně“ (1 K 11, 23b-25; Mk 14, 22-25; Mt 26, 26-29; L 22, 19-22). Všechny jsou nějakým způsobem spojeny s Paschou. Nejvolněji J, který ustanovení nepopisuje, ovšem hostinu ano „bylo před velikonočními svátky“ J 13,1 - nemuselo ovšem jít o paschální hostinu, neboť v době jejího konání byl již Ježíš mrtvý („Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal velký svátek...“ J 19,31). I Pavel v 1 K, píše, že se tak stalo „v tu noc, kdy byl Ježíš zrazen“ 1 K 11,23b, což nemusí nutně znamenat, že se tak stalo v rámci paschální večeře. Synoptikové ovšem ustanovení spojují s pesachem. Mk (a velmi podobně Mt): „Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři? Mk 14,12. Lukášovo evangelium: „Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. “ L 22,7.

Nedokážeme s určitostí říci jakou formu večeře Ježíš slavil. Zda to byl pesachový seder, či jiná hostina na rozloučenou. Pro liturgiku to však není zásadní problém. Každé jídlo bylo orámováno modlitbami a formy se lišily jen obsažností embolismů. Navíc pesachový séder v Ježíšově době nedokážeme rekonstruovat. Dnešní tvar pochází z 8. stol. a vyvíjel se jako reakce na křesťanské slavení.

V pátrání, jak asi mohla Ježíšova večeře s učedníky vypadat, nám pomohou tzv. „eucharistická slovesa“: vzal, vzdal díky, lámal a dával (v případě chleba, v případě kalicha pochopitelně bez lámání). Posloupnost těchto sloves se vyskytuje, kromě slov ustanovení, i na jiných místech NZ (nasycení zástupů, cesta do Emauz, Pavlovo ztroskotání na Maltě atd.) Jsou to slovesa, podle kterých se v obnovených liturgiích vytváří eucharistický blok. (Slovesu „vzal“ odpovídá příprava darů, „vzdal díky“ - eucharistická modlitba, „lámal“ - lámání chleba, „dával“ - přijímání)

Lukáš a Pavel používají nad chlebem sloveso „vzdal díky“ - eucharistein, zatímco Mk a Mt sloveso „požehnal/dobrořečil“ - eulogein a sloveso eucharistein nad kalichem. Chceme-li poznat obsah tohoto žehnání-dobrořečení či díkůvzdání, hledáme v hebrejské bibli nějaké příklady. Eulogii (dobrořečení) odpovídá hebrejská beraka. K eucharistii (díkůvzdání) nalézáme širší hebrejské analogie, všimneme si modlitební formy todah.

Beraka

Beraka (mn.č. berachot) – požehnání/dobrořečení je ve SZ velmi častý útvar. Již v prvních odstavcích bible Bůh žehná zvířatům (Gn 1,22), lidem (Gn 1,27), sobotě (Gn 2,3). Rodiče žehnají dětem (Gn 27,4; 48,9), žehná král (2 S 6,18; 1 Kr 8, 14.55), žehnají kněží (Gn 14,19; Ex 9,20; Nu 6,23; 2 Pa 30,27). Zdrojem požehnání je Bůh, on především žehná, ale žehnání/dobrořečení probíhá i obráceným směrem – člověk žehná Bohu (Ž 16,7; 96,2).

Beraka vyjadřuje vztah k Bohu, ke světu i k bližnímu. Pro naše téma jsou důležitá berachot před jídlem (birkat ha-moci) a po jídle (birkat ha-mazon). Birkat ha-moci je stručná beraka, která vychází z Ž 104,14: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává vyrůst chlebu ze země. Do této beraky bývá situováno Ježíšovo ustanovení nad chlebem, neboť jídlo začíná rozdílením chleba.

Obsažnější jsou tři (dnes čtyři) berachot po jídle (birkat ha-moci): díky za pokrm, za zemi a za Jeruzalém.

O šabatu je v rámci těchto berachot (nazývaných kiduš) naplněn kalich s vínem a koluje kolem stolu. Zde je situováno Ježíšovo ustanovení nad kalichem. V rámci pesachového sederu se jedná o třetí kalich, který se nazývá „kalich požehnání“. První beraka kiduše zní:

Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž tvoří plod révy.

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž nás posvětil svými příkazy a nalezl v nás zalíbení a v lásce a přízni nám dal v dědictví svůj svatý šabat, připomínku stvoří, protože ten den byl také prvním dnem bohoslužebného shromáždění, a vzpomínku na východ z Egypta. Neboť nás si vyvolil a posvětil nás mezi všemi národy a v lásce a v přízni jsi nám dal v dědictví svůj svatý šabat. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž posvěcuje šabat. Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává chléb ze země.

Todah

Nevím, zda někdo z čtenářů psal někdy patentovou přihlášku. Existuje určitá formální analogie mezi „literárním druhem“ patentu a literárním druhem modlitby todah. Patent obsahuje dvě části, tzv. předvýznakovou část, ve které je shrnuto vše, co je o dané věci dosud známo (tato část může být velmi dlouhá a její zvláštností je, že je tvořena jednou větou), pak následuje spojovací článek tvořený slovy „vyznačený tím, že“ a následuje popis nového, co je předmětem patentové ochrany. Todah má také dvě části. První část je anamneticko-dějinná, kde jsou připomínány mocné boží činy, které člověk vnímá jako dějiny spásy. Konkrétní události jsou zmiňovány formou aktualizačních vsuvek (embolismů) jako biblické citace či nepřímých poukazů (tzv. quasi-embolismů). Spojení s druhou, epikletickou částí obstarává zpravidla spojka překládaná jako „nyní tedy“, která převádí text z minulosti do přítomnosti. Obsahuje prosby vztahující se k přítomnosti a budoucnosti. Může rovněž obsahovat embolismy. Todah může být zakončena závěrečnou doxologií.

Todah modeluje polaritu smlouvy Hospodina s jeho lidem. Anamneze přibližuje boží díl smlouvy, epiklese lidskou snahu o dodržení svého podílu.

Jako příklad obsáhlé todah uveďme modlitbu levitů v Neh 9, 6-37. Do verše 31 se jedná o anamnetickou část, od verše 32 následuje epikletická. Jednotlivé anamnetické motivy jsou řazeny chronologicky.

Ty jediný jsi Hospodin. Ty jsi učinil nebesa, nebesa nebes i všechen jejich zástup, zemi i všechno, co je na ní, moře i všechno, co je v nich. Ty oživuješ všechno, tobě se klanějí nebeské zástupy. Ty jsi Hospodin, Bůh, který vyvolil Abrama, vyvedl ho z chaldejského Úru a změnil mu jméno na Abraham. Shledal jsi jeho srdce věrným před sebou a uzavřel jsi s ním smlouvu, že mu dáš zemi Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Jebúsejců a Girgašejců, že ji dáš jeho potomstvu; a naplnil jsi svá slova, protože jsi spravedlivý. Pohleděl jsi na soužení našich otců v Egyptě a vyslyšel jsi jejich úpěnlivý křik u Rákosového moře. Učinil jsi znamení a divy na faraonovi, na všech jeho otrocích a na všem lidu jeho země, protože jsi věděl, že s nimi jednali povýšeně. Učinil sis jméno, jak je tomu dodnes. Rozpoltil jsi před nimi moře a prošli prostředkem moře po suchu, ale jejich pronásledovatele jsi uvrhl do hlubin jako kámen do dravých vod. Ve dne jsi je vodil oblakovým sloupem a v noci ohnivým sloupem, aby jim osvěcoval cestu, po které měli jít. Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebes. Dal jsi jim správná nařízení a spolehlivé zákony, dobrá ustanovení a příkazy. Dal jsi jim poznat svou svatou sobotu a dal jsi jim prostřednictvím svého otroka Mojžíše příkazy, ustanovení a zákon. ⁵Dal jsi jim chléb z nebe na jejich hlad a vyvedl jsi jim vodu ze skály na jejich žízeň. Řekl jsi jim, aby šli a získali do vlastnictví zemi, o které jsi pozvednutím ruky přísahal, že jim ji dáš. Ale oni, naši otcové, jednali povýšeně a zatvrdili svou šíji a neposlouchali tvé příkazy. Odmítali poslouchat a nepamatovali na tvoje obdivuhodné činy, které jsi s nimi konal. Zatvrdili svou šíji a vzali si do hlavy vrátit se do svého otroctví v Egyptě. Ale ty jsi Bůh odpouštějící, milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a neopustil jsi je. I když si udělali slité tele a řekli: Toto je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, a velice se rouhali, ty, ve svém mnohém slitování, jsi je v pustině neopustil. Ve dne od nich neodstupoval oblakový sloup, aby je vedl po cestě, ani v noci ohnivý sloup, který jim osvěcoval cestu, po níž měli jít. Dával jsi jim svého dobrého ducha, aby je přiváděl k porozumění. Jejich ústům jsi neodepřel svou manu a na jejich žízeň jsi jim dával vodu. Čtyřicet let jsi o ně pečoval v pustině, neměli nedostatek. Jejich pláště se neobnosily, jejich nohy neopuchly. Dal jsi jim království a národy, přidělil jsi jim každý kout. Dostali do vlastnictví zemi Síchona, zemi chešbónského krále a zemi bášanského krále Óga. Jejich syny jsi rozmnožil jako nebeské hvězdy a přivedl jsi je do země, o které jsi řekl jejich otcům, aby šli a získali ji do vlastnictví. Synové vešli a dostali zemi do vlastnictví. Pokořil jsi před nimi obyvatele země, Kenaance, a dal jsi jim do ruky krále a národy země, aby s nimi učinili, jak se jim zlíbí. Dobyli opevněná města a úrodnou zemi, dostali do vlastnictví domy plné všelijakých dobrých věcí, vykopané studny, vinice, olivové háje a množství ovocných stromů. Jedli, nasytili se a ztloustli, žili v blahobytu ze tvé velké dobroty. Vzpírali se však a vzbouřili se proti tobě, odvrhli tvůj zákon za svá záda; zabili tvé proroky, kteří je napomínali, aby je navrátili k tobě. Velice se rouhali. Vydal jsi je do ruky jejich protivníků, kteří jim způsobili soužení. Potom v čase svého soužení křičeli k tobě, ty jsi slyšel z nebe a podle svého mnohého slitování jsi jim dal zachránce, kteří je zachránili z ruky jejich protivníků. Jakmile měli klid, znovu páchali, co je před tebou zlé. Tak jsi je přenechal do ruky jejich nepřátel a ti nad nimi panovali. Znovu k tobě volali o pomoc, ty jsi slyšel z nebe a mnohokrát jsi je vysvobodil podle svého mnohého slitování. ²⁹Napomínal jsi je, aby se navrátili k tvému zákonu. Ale oni jednali povýšeně, neuposlechli tvé příkazy a hřešili proti tvým nařízením, jejichž plněním bude člověk žít. Obrátili se však vzpurně zády, zatvrdili svou šíji a neposlouchali. Mnoho let jsi s nimi měl trpělivost, napomínal jsi je svým Duchem prostřednictvím svých proroků, ale neposlouchali. Proto jsi je dal do ruky národů zemí. Ve svém mnohém slitování jsi je nezničil úplně a neopustil jsi je, protože jsi Bůh milostivý a soucitný. A nyní, náš Bože, Bože velký, mocný a hrozný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nezlehčuj všechny těžkosti, které postihly nás, naše krále, naše knížata, naše kněze, naše proroky, naše otce a všechen tvůj lid ode dnů asyrských králů až dodnes. Ty jsi spravedlivý ve všem, co na nás přišlo, protože jsi jednal spolehlivě, ale my jsme jednali ničemně. Také naši králové, naše knížata, naši kněží a naši otcové nejednali podle tvého zákona a nevěnovali pozornost tvým příkazům a tvým napomenutím, kterými jsi je napomínal. Ve svém království, přes tvoji mnohou dobrotu, kterou jsi jim dal, v rozlehlé a úrodné zemi, kterou jsi před ně položil, tobě nesloužili a od svých zlých činů se neodvrátili. Hle, my jsme dnes otroci a země, kterou jsi dal našim otcům, aby jedli její ovoce a její dobrotu, hle, jsme na ní otroky. Její hojná úroda patří králům, které jsi ustanovil nad námi pro naše hříchy a vládnou nad našimi těly i nad naším dobytkem, jak se jim zlíbí. Jsme ve velikém soužení.

Dovolím si použít formální analogii patentu a todah ještě k jedné ilustraci. Patent se píše tak, aby obsáhl a tím chránil co nejširší oblast objeveného a nešel tak snadno obejít. Kromě toho je často záměrně opomenut nějaký důležitý detail, aby se ztížilo využití někým nepovolaným. Kdo má k disposici text ještě nemá zaručeno, že podle něj dokáže patent realizovat. Něco, často podstatného, zůstává skryto. Slova modlitby také vyjadřují vztah Boha a lidí, který není možné beze zbytku vyjádřit slovy, nicméně slova jsou znameními (symboly) tohoto vztahu a pro společnou (liturgickou) modlitbu jsou nezbytná.

Otče náš

Tento vzor křesťanské modlitby je v NZ uveden 2x. V kratší verzi L 11, 2-4 a obsažnější (která se v liturgii používá) Mt 6, 9-13. I když by si někdo mohl myslet, že se jedná o originálně křesťanský tvar, není tomu tak. Strukturně je Otčenáš blízký todah. Na anamnetickou část (byť vyjádřenou prosbami) týkající se božího bytí a konání, navazuje, počínajíc prosbou o každodenní chléb, část epikletická.

SZ analogii lze nalézt např. v Davidově modlitbě:

1 Pa 29, 10-19

⁰Nato David dobrořečil Hospodinu před zraky celého shromáždění. David řekl: Požehnaný buď, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až navěky. Tobě, Hospodine, patří velikost, udatnost, sláva, síla i nádhera, ano všechno, co je na nebesích i na zemi. Tobě, Hospodine, patří království, vyvýšený jsi jako hlava nade všechno. Bohatství i sláva jsou od tebe, ty vládneš nade vším, ve tvé ruce je síla a udatnost, ve tvé ruce je učinit velkým a posílit každého. Nyní, Bože náš, ti vzdáváme díky a chválíme tvé slavné jméno. Vždyť kdo jsem já a kdo je můj lid, že bychom byli schopni se k něčemu takovému dobrovolně rozhodnout? Vždyť od tebe je všechno a ze tvé ruky jsme ti dali. Vždyť jsme před tebou hosté a příchozí jako všichni naši otcové; jako stín jsou naše dny na zemi, není naděje. ⁶Hospodine, Bože náš, celé toto bohatství, které jsme připravili, abychom ti postavili dům pro tvé svaté jméno, je ze tvé ruky, to všechno ti patří. Vím, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a oblibuješ přímost. V přímosti svého srdce jsem se rozhodl dobrovolně dát toto všechno a nyní jsem s radostí viděl, že tvůj lid, který je zde, se rozhodl dát pro tebe dobrovolně. Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, našich otců, zachovej to navěky jako zaměření myšlenek srdce svého lidu a zaměř jejich srdce k sobě. A mému synu Šalomounovi dej neporušené srdce, aby zachovával tvé příkazy, tvá svědectví a ustanovení, plnil to všechno a postavil ten hrad, pro který jsem udělal přípravy.

Carmine di Sante uvádí jinou strukturní paralelu se SZ vzory: Počáteční beraka, prosby a závěrečná beraka. Závěrečnou berakou myslí doxologii „Neboť tvé je království...“. Biblické varianty Otčenáše obsahující tuto doxologii považuje za původnější, byť se v nejstarších rukopisech Mt nevyskytuje. Důvodem je právě strukturní blízkost se SZ analogiemi.

Carmine di Sante poukazuje na hebrejské analogie v mikrostruktuře Otčenáše:

Otče náš. Označení Boha jako otce je charakteristickým rysem židovské modlitby, nacházíme ho na mnoha místech Starého zákona (např. Dt 32, 6; Iz 63, 16). Dokládá ho i židovská liturgie: oslovení Otče náš se nachází např. v modlitbě osmnácti požehnání (amida neboli tefila), hojně se užívá v liturgii Nového roku (roš ha-šana) a Dne smíření (jom kipur).

Jenž jsi na nebesích. Tento výraz nalézáme např. v židovské ranní modlitbě: “Ty jsi Hospodin, náš Bůh, jenž je v nebi i na zemi.”

Posvěť se jméno tvé nám připomíná kadiš, jednu z nejstarších židovských modliteb, jíž se uzavíralo čtení a studium Tóry a později synagogální bohoslužba: “Buď vyvýšeno a posvěceno jeho veliké Jméno ve světě, který On stvořil podle své vůle.” Stejný výraz se objevuje také v jedné z modliteb osmnácti požehnání: “Budeme posvěcovat tvé jméno v tomto světě, jako ho posvěcují v nejvyšších nebesích”.

Přijď království tvé. Tato slova můžeme opět nalézt v modlitbě kadiš: “Kéž upevní svou vládu za vašeho života a za vašich dnů a za časů domu Izraele”.

Buď vůle tvá. Tato slova zaznívají v modlitbě před smrtí: “Vyznávám před tebou, Hospodine, Bože můj a Bože mých otců, že jak mé uzdravení, tak i má smrt jsou v tvých rukou. Buď vůle tvá mě uzdravit úplným uzdravením, avšak jestliže je má smrt tebou již pevně určena, přijmu ji v lásce z tvých rukou.” Srov. také 1 Mak 3, 59–60.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes připomíná prosbu obsaženou v modlitbě osmnácti požehnání: “Požehnej nám, Hospodine, Bože náš, úrodu tohoto roku a všechny druhy jeho sklizně k našemu dobru. Dej požehnání nad povrchem země a nasyť nás svou dobrotou.”

A odpusť nám naše viny. Stejnou prosbu formuluje opět modlitba osmnácti požehnání: “Odpusť nám, Otče náš, neboť jsme zhřešili”.

Jako i my odpouštíme našim viníkům se objevuje v liturgii svátku jom kipur a v rabínské tradici: “Jestliže ty odpustíš bližnímu, Jediný odpustí tobě”. Srov. také Sir 28, 2.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého připomíná opět modlitbu osmnácti požehnání: “Pohleď na naše zkormoucení a ochraňuj nás. Vysvoboď nás brzy, náš Králi, pro svou slávu, neboť ty jsi vysvoboditel a mocný”. V Talmudu pak můžeme číst: “Nezanechávej mě moci hříchu, ani moci viny, ani moci pokušení, ani moci hanby.” (TB, Ber. 60b)

Základní strukturu Otčenáše - nejprve v anamnetické části inspirované biblí vyjádření božích vlastností a jeho konání vzhledem k nám a pak teprve vyjádření našich proseb vůči němu – by měli mít na mysli všichni, kdo formulují liturgickou modlitbu. Liturgická modlitba je dialogem Hospodina s jeho lidem jako celkem (byť ji formuluje jedinec, obvykle předsedající). Anamnetická část modeluje řeč Hospodina k nám, a epikletická řeč nás k Hospodinu. Předlohy v (dobrých) liturgických knihách tuto formu dodržují. Při improvizovaých modlitbách tomu tak často není. (Nejsem odpůrce improvizování modliteb – naopak - ale musí to být modlitba biblická jak obsahem, tak strukturou.) Na Nový rok 2019 jsem se zúčastnil „televizní“ slavnosti konané ve sboru CB nedaleko od našeho bydliště. Mám s tvarem těchto bohoslužeb (i když se nesmí, kvůli české pravoslavné církvi mluvit o bohoslužbě, ale slavnost je povolena…) určitý problém. Aby se „zaměstnalo“ co nejvíce přítomných představitelů jednotlivých církví, jsou jim svěřovány role, patřící „laikům“ (jako biblická čtení, přímluvy). S napětím jsem očekával přednesení vstupní modlitby, která je určena předsedajícímu, ovšem přednáší ji jménem celého shromáždění. Byla svěřena biskupovi Apoštolské církve Martinu Moldanovi. Nemám nic proti této církvi, ani proti jejímu představiteli. Obdivuji nasazení v apoštolské práci, často v misii mezi okrajovými skupinami společnosti. To, co však biskup předvedl, mělo s biblickou modlitbou dost málo společného (viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/12106078619-novorocni-ekumenicka-sla... čas 9:18). Kromě oslovení a jedné anamnetické a jedné epikletické věty v závěru, tvořily podstatnou část této minutové modlitby jakési „ohlášky předkládané Hospodinu“. Své amen jsem připojit nemohl, ale vlastně jsem tím nic nevyjádřil, v českém prostředí je to běžné – katolíci vyjadřují souhlas s modlitbou na půl úst a protestanté často vůbec…

Literatura:

Kunetka F.: Židovské kořeny křesťanské anafory, UP Olomouc, 1994, 2014

Di Sante C.: Židovská modlitba, K počátkům křesťanské liturgie, Oikoymenh, Praha, 1995, 2018

Filipi P.: Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991

Kunetka F.: Eucharistie v křesťanské antice, UP Olomouc, 2004

Zpracováno jako úvodní text pro on-line seminář v době covid