Přejete si příjemné Velikonoce? (IES 2003)
RCL: Iz 58, 1-12; 2K 5, 20b-6,10; Mt 6,1-6.16-21
Velikonoce – a také přípravu na ně – lze podle křesťanských tradic pochopit nábožensky nebo vírou. Obojí je posvěceno, vyberte si, jak je libo. To platilo už od svátků Pascha v roce snad třicet našeho letopočtu. Ale i dokonce staletí před tím, jak dokazuje skvělý monolog Deutroizajáše.
Vzpomeňte si: Už v době Ježíšově zněly Jeruzalémem dva rozdílné chorály: Vášnivé přání zbožných poutníků očistit Izrael ukřižováním prý neznaboha Ježíše. A také přání pokoje jako znamení smíření z úst Vzkříšeného k smrti vyděšeným a zarmouceným Magdalénám i Petrům.
O těch Petrech a Magdalénách víme dodnes, zatímco o zbožných poutnících už nezbyla vůbec žádná památka ani vzpomínka - nic.
Slyšeli jsme řeč proroka Izajáše. Věděl moc dobře, o čem mluví náboženská zkušenost mnoha generací. I tenhle prorok ví, jak se na Hospodina musí. Ale tenhle prorok také zakusil, že postačí několik v prostředí zbožném jinak než izraelsky a staré ctihodné náboženství se ztratilo v mlhách. Jednou přijde ten den soudu nad tím, co obstálo v mlýnici doby, jednou přijde, zpívá černošský spirituál či gospel.
Také my všichni musíme odpovědně volit, cesta náboženská vede jinými stržemi než cesta víry. Občas se podpírají, občas si vzájemně brání. Složitý vztah těla perlorodky a perly, která se v něm rodí.
Několik příkladů: Brzy budou Velikonoce, je dobré nasadit pokání, radí nám matka církev. Doporučuje raději staré osvědčené pokání podle not proroka Joela, protože změna smýšlení, metanoia podle evangelia, to je nevypočitatelná moc a ta prý do rukou lidu nepatří. Něco na tom je, podívejte se, co udělala metanoia se zbožným tesařem z Nazareta a jeho galilejskými rybáři. Kolik to potom zákonité autoritě dalo práce vrátit do chrámu zase pořádek! Pukla opona, šuškalo se mezi chrámovou stráží, lid se scházel k modlitbám po domech, očividně se tenčily příjmy z obětí…
Dobré a kultivované náboženství ví, kde Boha hledat a najít. Má k tomu vysvěcené a náležitě vyzdobené chrámy a činovníky. Takové náboženství netvrdí, že Bůh chce být uplácen dobrými skutky, zásluhami, dobrovolným utrpením a podobně. Ovšem radí jednat tak, jako kdyby Bůh chtěl být uplácen, uprošován, dohnán k smilování pomocí dalších přímluvců a přímluvkyň, rituálů, gest, zaplacených mší, křtů i jiných slavností
Ježíšův Bůh naproti tomu zůstává podle evangelia skrytý jako Bůh kdysi Abrahámův, Bůh za časů, kde jeho ctitelé ještě neznali jeho jméno ani genetické kódy božského vkusu. Jde to ještě dál: Ježíšův Otec se zjevuje nikoli v úřední tak nebo onak mocné společenské roli kněží či vůdců lidu, ale v bližních, nejčastěji tak či onak problematických, potřebných a přitom společensky nevýznamných bližních. Kdo vidí mne, vidí Otce, Filipe.
Takového Boha nelze ctít mezi velesvatyní a oltářem, není kam předkládat kadidlo a nekvašené chleby, není kde pálit obětní dary. To kultovní místo je nadále v těch srdcích, která tomu Neviditelnému v tak podivných převlecích doopravdy důvěřují.
Víra tuhle vydanost milostivé neviditelné přítomnosti vyžaduje, Miluj a pak dělej, co chceš, učí i přísný Augustin. Ale náboženství něco takového nemůže doporučovat, protože je to nebezpečné pro klérus i pro lid.
Poctivě řečeno: opravdu je bezpečnější dělat pokání než měnit smýšlení. Jenže neplatí to pro ty, kdo už nemají co ztratit, ty bez pokladů a bez domovů.
Postní dobu lze také pacifikovat tím, že se považuje za dobu předjarního úklidu v duši. Hygiena člověku nejen sluší, ale také mu svědčí. Náboženství má celou paletu očišťovacích metodik. Fungují. Ale i to je pokus o méně riskantní kanalizaci Ježíšova naléhání na metanoia.
Je bezpečnější zajet si autobusem na pouť a cestou přibrat písněmi a modlitbami další zaručené přímluvce u nebeského trůnu. Je bezpečnější přidat k patnácti tajemstvím růžence další, a vyhlásit milostivé léto (jako kdyby jiná milostivými nebyla) a také další desetiletí obnovy. Přispějte na sbírku výstavby nových chrámů ve Vatikáně a městě Římě, prý tam velmi chybějí.
Moje zkušenost ovšem namítá: Kriminál mne milosrdně připravil o neprůstřelné brnění lidové zbožnosti; intriky mojí vlastní české církve deroucí se na výsluní doma i venku všemi prostředky Klausů i Zemanů, také žalostné plody desetiletí duchovní obnovy mne varovaly, že v takovém náboženství snadno přijde člověk nejen o dětskou zbožnost, ale také o dospělou víru.
Obrací se na mne stále další a další lidé, kteří se rozcházejí se svojí duchovní vrchností buď očividně anebo aspoň v duchu. Mají neuvěřitelné obavy, ale potřebují jistoty, potřebují právnické trumfy. Ptají se, jestli je dovoleno, jestli je platné. Neptají se, kde najdou takového Boha, který by setřel jejich slzu. Asi o něm nikdy neslyšeli.
Tihle bezdomovci nemají poklady, protože nedokáží doufat, že by o jejich příliš obyčejné srdce někdo stál. Takové srdce nemá nikde svoje „doma“. a není kam nosit poklady. Katoličtí bezdomovci. Znají náboženství o mravní dokonalosti, na které jim chybí síly. O víře Ježíšovu Abba vědí málo nebo nic.
Velikonoce nejsou jen obnovou křestního slibu. Jsou také osobním očekáváním „přechodu“ Hospodinova. Ten Egypt v době Mojžíšově nebyl vůbec bezbožný, náboženství v Egyptě bylo na výši. Také naším římskokatolickým Egyptem jednou projde Hospodin a vezme si daň prvorozenců, ač byli zbožně vychovaní.
Nevím, kdy projde Hospodin a jestli zasáhne „fáze“ Hospodinova také tuhle obec ztracenou v moři zbožných Egypťanů. Ovšem „blahoslavený ten služebník, kterého příchod Páně nalezne bdícím“.
Připravit se na Velikonoce tedy může znamenat i toto: Sám sobě ujasnit, oč vlastně stojím: Náboženství nabízí solidní postupy, jak na Boha jít. Víra nabízí jít s Ním. Ani jedno není zadarmo. A třebaže se rozumný člověk neodříká žádné z těch dvou cest, nelze sedět na dvou židlích.
Poslední komentáře