Alžběta od Trojice

Alžběta Catezová, jež v karmelitánském klášteře v Dijonu obdržela jméno „od Trojice“, se narodila ve vojenském táboře v Avordu (Farges-en-Septaine) 18. července 1880. V sedmi letech přišla o otce a ve svátosti smíření odhalila Boží milosrdenství. Projevovala se jako hrdá dívka, poněkud bouřlivě a cholericky. Jako malá ale prošla zásadní proměnou poté, co poprvé přijala tělo Páně. Při této příležitosti navštívila karmelitánský klášter, kde jí sestra představená s láskou vysvětlila význam jejího jména (Alžběta = „Boží příbytek“). To se nesmazatelně vrylo do paměti malého děvčátka. Vzdělání se jí dostalo od soukromých učitelek. V roce 1888 se zapsala na konzervatoř v Dijonu a vystudovala ji s výborným prospěchem. V roce 1894 pocítila povolání k životu na Karmelu. Matka jí ale odmítla dát souhlas a bránila v jakémkoli styku s klášterem. Když bylo Alžbětě devatenáct, na matce si vymohla příslib, že bude moci na Karmel vstoupit v 21 letech, ve věku považovaném obecně za zcela dospělý. Alžběta obléká řeholní šat 8. prosince 1901. Po těžké nemoci zde v listopadu roku 1906 umírá.

Během krátkého života se u Alžběty neprojevovala žádná výjimečná charismata ani mystické jevy. Její dílo není rozsáhlé: zanechala po sobě poznámky v deníku, několik básní a pár dopisů. Rozsahem se vymykají dvě rekolekce sepsané na sklonku života mezi červencem a srpnem 1906. Jejím nejslavnějším textem je modlitba Můj Bože v Trojici, kterou znenadání napsala v listopadu roku 1904. Je to jeden z vrcholů mystické literatury. Mnoho aspektů její duchovní zkušenosti a nauky najdeme v jejích listech.

Pro celý Alžbětin život bylo klíčové setkání s otcem dominikánem P. Vallém v roce 1900. Tento kněz jí vydal svědectví o „příliš velké lásce Boží“ a pomohl jí pochopit vazbu mezi tímto vírem lásky, který zakoušela ve své duši, a tajemstvím Trojice: „Ano, má dcero, celá Nejsvětější Trojice je ve tvé duši“. Důkladně jí vysvětlil katolickou nauku o inhabitaci, tj. o přebývání Trojice v lidském nitru. Alžběta se cítila jako ponořena do nezměrného oceánu, neboť osobně vnímala svou účast na vztazích lásky, které vzájemně poutají Otce, Syna a Ducha svatého, a tak se cele věnovala svému poslání – klanění osobám Trojice. „Nalezla jsem své nebe na zemi, protože nebem je Bůh a Bůh je v mé duši.“ Tato pravda se pro ni stala její nezvratnou jistotou, životním programem, naukou, kterou sdělovala každému, kdo s ní přišel do styku. „Já jsem Alžběta od Trojice, tedy Alžběta, která mizí, ztrácí se, nechává se pronikat ,Třemi´“. Toto tajemství prožívala stále intenzivněji, což se projevovalo usebraností a důstojností chování. Napsala: „Cítím tolik lásky kolem své duše! Je jako oceán, do něhož se vrhám a v němž se ztrácím […] On je ve mně a já v něm. Nedělám nic jiného, než že ho miluji a že se od něho nechávám milovat, a to v každém okamžiku a v každé věci. Budím se v lásce, pohybuji se v lásce, usínám v lásce, s duší v jeho duši, se srdcem v jeho srdci, s očima v jeho očích […] Kdyby věděl, jak jsem ho plná…“ Její oddanost nejsvětější Trojici byla taková, že se zde snažila prožívat vztah ke svému trojičnímu vzoru skrze bezvýhradnou zbožnost, oddanost a láskyplnou poslušnost, kterou projevovala ke své představené. V roce 1904 Alžběta objevila své „nové jméno“, když meditovala nad listem svatého Pavla Efesanům, podle něhož jsme byli předurčeni k tomu, abychom byli „chválou jeho slávy“, laudem gloriae. Začala tak podepisovat své listy a snažila se, aby celá její existence byla prodchnuta touto zvláštní „muzikálností“ jako když se umělec v jistém slova smyslu stává svým uměním. Tímto uměním pro ni bylo chválení Boha každou částí své existence.

Když ji v roce 1905 postihla nevyléčitelná choroba, položila ji na „oltář bolesti“. Prožívala tak kruté bolesti, že ji to přivedlo až k pokušení spáchat sebevraždu. Ona, která byla již cele proniknuta Boží láskou a láskou k Bohu, náhle spatřila novou propast možné něhy. Vytrvale opakovala a meditovala slova Anděly z Foligna: „Kde přebýval Ježíš, když ne v bolesti?“ Tak pochopila a zakusila, že „žádné sjednocení s Bohem“ na této zemi není opravdu jisté, není-li „svatební uzel“ nerozborně svázán na kříži.

Alžběta zemřela v listopadu roku 1906 s „posmrtným programem“: Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše a pomáhat jim, aby dokázaly vycházet ze sebe a přilnout k Bohu, a to zcela prostým pohybem, který je zároveň plný lásky.“

 vybráno ze slovníkového hesla