Liturgické hnutí: konservativní nebo progresivní počin?

¹

1. Liturgické hnutí jako teologická otázka?

Svůj příspěvek o liturgickém hnutí v katolické církvi a jeho vnímání v dialektice tradice a liberalismu, kontinuity a diskontinuity, bych uvedl slovy Karla Rahnera: „Církev se na II. vatikánském koncilu přiznala k úkolu, ale tento úkol se musí naplnit.“² Někdy se mi zdá, že se na tento úkol trochu pozapomnělo, možná se změnil nebo je opomenut. Jestliže cílem koncilu byla obnova života církve, tak je nutná nejen reforma, ale především ji vybavit teologicky, liturgicky a pastoračně tak, aby mohla plnit své poslání v postmoderním světě. Téměř 60 let od koncilu se postoje k liturgickému hnutí a pokoncilní obnově polarizují, což má mnoho příčin a jednou z nich je i metodologie teologické reflexe tohoto vývoje.

Konzervativní a v poslední době v katolickém prostředí velmi rozšířený přístup je hermeneutika kontinuity, kde jakýkoliv náznak diskontinuity je vysvětlován jako nežádoucí a pro život církve škodlivý. Pokoncilní liturgická reforma je prezentována jako projev této diskontinuity a statisticky jsou uváděny její negativní důsledky. Současně jsou zpochybňovány zprávy o přijetí liturgické reformy a jejím pozitivním vlivu na život církve.

Liberální a progresivní přístupy vychází z dějinnosti myšlení, koncilní teologie a antropologie. Obracejí se k dnešnímu člověku a jeho potřebám, které nejsou marginální. Od 19. století církev ztrácí vliv ve veřejném prostoru, stále zřetelněji se projevuje odcizení mezi moderním stylem života a náboženstvím. Liberální teologové vidí reformu jako jedinou cestu k řešení tohoto napětí, církev je společenství věřících žijící v moderním světě, se kterým je třeba vést dialog. Právě diskontinuita s předchozím vývojem je znamením obnovy a vnímání proměny kulturně historické epochy, na něž reaguje i liturgická praxe. Odmítání obnovené liturgie je odmítnutím koncilní teologie jako historia salutis a jejího antropologického ukotvení. Otázka pojetí a interpretace II. vatikánského koncilu je určující součástí dnešního katolicismu. Z odpovědí na tyto otázky se odvíjí podoba církve a liturgické reformy.

Liturgické hnutí a pokoncilní obnova jsou prezentovány v kontextu dějinného vývoje z pohledu teologie a eklesiologie, čímž je můžeme považovat za progresivní počin. Nelze však zůstat jen u tohoto obecného konstatování, ale zastavit se nad teologickými přístupy, jak se v průběhu liturgického hnutí proměňovaly. Vedle kulturně-historického vývoje je přínosný pohled na jednotlivé protagonisty liturgického hnutí a jejich reakce na společenské proměny 19. a 20. století. V katolické církvi, od reformace a Tridentského koncilu, byla nejen zafixována liturgická forma, ale i způsob teologického myšlení, který ještě na začátku 20. století je obhajován encyklikou proti modernismu.³ Možná i dnes by pro mnohé byl pohodlný jediný oficiální způsob myšlení, ale jaké byly příčiny liturgického hnutí a jaký myšlenkový svět jej provází? Byla liturgie reformována s odkazem na aggiornamento, či se jedná o komplexní teologickou a eklesiologickou otázku?

2. Počátky liturgického hnutí

Liturgické hnutí v katolické církvi má své počátky ve Francii, kde je církev po francouzské revoluci ovlivněna galikanismem a jansenismem. Bretaňský filosof a teolog Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 - 1854) silně kritizuje stát pro zasahování do věcí církve.⁴ Lamennais viděl krizi katolické církve, cestou z této krize je vzdělání, otevřenost, demokracie, lidská svoboda a ochrana lidských práv (továrních dělníků). Jedním z jeho žáků byl i mladý kněz Prosper Louis Guéranger, který přijímá myšlenku svého mentora, že od osvícenských postojů a galikanismu, je třeba se obrátit k mezinárodnímu katolicismu a Římu.

2.1. Guéranger a historická metoda

Prosper L. P. Guéranger (1805-1875) si již jako mladý kněz uvědomoval situaci francouzské církve a přemýšlel o východiscích. Obnovení života církve vnímal spirituálně a vzory nacházel v dějinách, neboť v minulosti byly kláštery duchovními a intelektuálními centry. V roce 1833 obnovil klášter v Solesmes, který je inspirován středověkým Clunyjským hnutím a tomuto archetypu je podřízen klášterní život a liturgie. Tento středověký monastický styl je zakomponován do římského katolicismu 19. století a stává se inovativní i pro ostatní klášterní komunity. Guéranger zdůrazňuje, že pro liturgii je nezbytný návrat k pramenům a vysvětlení liturgického děje, v roce 1841 v klášteře zakládá institut pro studium liturgie - Solesmes Institutions liturgique. Jeho historická metoda se projevuje v díle L’Année liturgique,⁵ kde euchologické komentáře nejsou jen rozborem textu, ale i odkazem na prameny a liturgickou tradici římské církve. Guéranger si uvědomuje, jak důležitá je znalost liturgického textu a jeho proměn v průběhu dějin, k proniknutí do duchovního bohatství euchologie a prožívání liturgie. Francouzská revoluce znamená diskontinuitu v životě církve a galikanismus byl patrný ve všech jejích projevech. Guéranger spíše intuitivně a emocionálně než racionálně, při obnově francouzského mnišství, hledá kontinuitu s předchozími středověkými formami a s universální církví.⁶ Nelze tedy říci, že liturgické hnutí se rodí jako progresivní počin, který uzrál v myslích významných teologů 19. století. Spíše je reakcí na kulturně-náboženskou situaci, kde manualistická teologie je obohacena o historické bádání, avšak na hlubší teologickou reflexi liturgie je třeba počkat.

Až ve 20. století je ve Francii historické bádání liturgie doplněno pastoračním rozměrem, v roce 1943 je založeno Středisko pro liturgickou pastoraci - Centre de pastorale liturgique a od roku 1945 vychází časopis La Maison Dieu. V roce 1956 vzniká Institut Supérieur de Liturgie, který má teologické a ekumenické zaměření, spolupracuje s představiteli nouvelle théologie (Yves Congar, Henri du Lubac a další). Historická metoda zkoumání předpokládá práci s prameny liturgickými a patristickými, které od roku 1942 vycházejí v řadě Sources Chrétiennes.

2.2. Němečtí benediktini a teologie liturgie

Na počátku 20. století se těžiště liturgického hnutí přesouvá do německého prostředí, kde se kláštery Beuron a Maria-Laach stávají místem teologické reflexe liturgie. Již nejde jen o studium liturgických pramenů a římskou tradici, ale o pojetí liturgie a církve. Teologické myšlenky jsou publikovány v časopisech Jahrbuch für Liturgiewissenschaft, Ecclesia Orans, Liturgiegeschichtliche Quellen. Promýšlení teologie liturgie vedlo k prvním liturgickým úpravám, příkladem je slavení liturgie a všech obřadů Svatého týdne z roku 1914 v klášteře Maria-Laach. Jednotlivým bohoslužbám předsedal opat Hildefons Herwegen (1874-1946), který jim dal dialogický charakter, zapojil věřící do četby liturgických textů a zpěvů, obřady doplnil komentáři a zdůraznil symboliku liturgie, k jednotlivým obřadům a liturgiím připravil v němčině sešitky. Pro účastníky se jednalo o silný zážitek, umocněný místem slavení (krypta klášterního kostela), procesí a stání u oltáře, kde zakusili communio církve. Od roku 1926 se v klášteře již pravidelně slavila dialogická mše čelem k věřícím.

Teolog z Maria-Laach Odo Casel (1886-1948) přemýšlí o liturgickém slavení z pohledu rituálního, nelze jej vnímat jako liberálního teologa. Neuvažuje o mši jako o zpřítomnění Kristovy oběti, ale jako o rituální připomínce – anamnézi celého Kristova mysteria. V roce 1932 vydává knihu o křesťanském kultovním slavení a v ní zdůrazňuje význam shromážděné církevní obce, která si připomíná velké Boží činy.⁷

2.3. Guardini a jeho liturgická formace

Romano Guardini (1885-1968), který byl velmi ovlivněn liturgií a teologií z kláštera Maria Laach, který pravidelně navštěvoval, si uvědomil význam liturgické formace. Jeho snaha o pochopení liturgie a její adaptace v čase jej vede k dějinnosti liturgických forem a jejich proměnám. Tuto dějinnost liturgie se snaží interpretovat teologicky, pastoračně, antropologicky, rituálně a spirituálně. Poznává, že cesta k pochopení a prožívání liturgie vede skrze eklesiologii, religionistiku, ekumenu a antropologii, uvědomuje si potřebu reformy. Jeho pojetí liturgické obnovy se nesoustředí na liturgickou praxi a rituální proměnu, ale na teologickou podstatu, proto říká:

„Liturgie není o vědění, ale o realitě. Určitě existuje její poznání, liturgika – věda o liturgii. Při liturgii nejde o duchovní poučování a zážitek, ale především o formaci, aby byl zřejmý základní smysl slavení. Jde o to, aby si jednotlivec a komunita osvojili takový druh duchovního chování, který je podstatou liturgického života.“⁸

2.4. Pius Parsch a liturgický apoštolát

Rakouský augustinián Pius Parsch (1884 – 1954) je představitel liturgického apoštolátu, kdy termín apoštolát je chápán v kontextu šíření textů k hlubšímu poznání a prožívání liturgie. Z rituálního hlediska jsou velmi podnětné bohoslužebné formy, které zaváděl do slavení eucharistie v kapli sv. Gertrudy v klášteře Klosternueburg u Vídně. Adaptoval „tridentskou mši“ dle platných rituálních pravidel (rubrik): dle vzoru římských bazilik začal slavit liturgii čelem k lidu, upravil kněžské liturgické oděvy, zavedl službu lektora pro simultánní překlad latiny do němčiny, podporoval lidový zpěv, mše měla dialogický charakter (věřící odpovídali na admonice kněze, recitovali společně některé modlitby a confiteor), boží slovo se četlo z ambony nahlas a již ne na evangelní a epištolní straně oltáře, ve mši byl průvod s obětními dary a přijímání pod obojí.⁹

3. Liturgické hnutí a jeho proměny

Liturgické hnutí do první světové války je reakcí na obnovu církve ve Francii a oživení atrofované liturgie 19. století středověkými modely: Gregoriánský chorál, gotická paramenta, jednoduchost sakrálního prostoru. Ve svých počátcích liturgické hnutí vychází z mnišského prostředí, pro které je typické tradiční chápání liturgie, podpořené studiem liturgických pramenů. V meziválečném období 20. století se rozvíjí teologické chápání liturgie a hledání odpovídajících forem. Teologická reflexe liturgie nevychází již ze scholastiky a manualistiky 19. století, ale z moderní teologie a nových poznatků religionistiky i antropologie. V první polovině 20. století se formovalo základní teologické a pastorační pojetí liturgie, které se promítlo do jednání na II. vatikánském koncilu a do pokoncilní liturgické reformy.

Církev před koncilem žila ve velkém očekávání reformy, v liturgickém hnutí její počátky můžeme klást do roku 1947 a vydání liturgické encykliky Pia XII. Mediator Dei. V roce 1948 je zřízena komise, která pracuje na reformě liturgie, liturgická obnova je vnímána jako činnost kurie a příslušných kongregací. V roce 1956 se konal mezinárodní Liturgický kongres v Assisi, který měl téma „Liturgická a církevní obnova“. Kongres jasně ukázal, že duch obnovy liturgie a církve souzní jak v hierarchii, tak i u věřících.¹⁰ V závěrečné zprávě kongresu se objevil výčet liturgických forem, které je třeba adaptovat novým podmínkám. Byl zdůrazněn pastorační aspekt reformy, zvláště s ohledem na misijní území, kde by měla vzniknout vlastní církevní struktura. Velká část účastníků po skončení kongresu byla v Římě na audienci u papeže, kde Pius XII. pozitivně hodnotil závěry kongresu, některé prvky ze závěrečné zprávy odmítl: lidový jazyk v liturgii.

V před-koncilním a koncilním období byla nutnost reformy obecně přijímaná, projevovala se rozdílnost názorů v tom jak ji provést, kde jsou její hranice a jaká církev z této reformy vyjde. Obava římské kurie vedla ne ke zpochybnění reformy, ale jejího způsobu a následně ke svolání koncilu. V tomto období dochází k profilaci hierarchie, teologů a věřících, které je dáno teologickými přístupy a reflexí pastorační praxe. Jestliže před koncilem katoličtí křesťané zakusili důležitost četby Písma, pozitivně hodnotili liturgické úpravy a rozměr společenství,¹¹ tak se nejedná jen o pastorační aspekty. Její teologická reflexe zdůrazňuje, že je podstatné zakoušení církve v místní kultuře (eklesiologie) a ve svém historickém vývoji.

3.1. Diskuze o liturgii na II. vatikánském koncilu

Bylo svolání koncilu papežem Janem XXIII. (1962-1965) překvapením? Spíše historickou zkušeností, kdy papež si uvědomil, že obnovu církve a liturgie není možné realizovat mimo koncil. Jednotlivé příspěvky na koncilu ukazovaly na různá východiska a očekávání, v čem se má církev reformovat. Nelze jednoduše biskupy shromážděné na koncilu rozdělovat na konzervativní a liberální, následně spekulovat, která část měla větší vliv na definitivní znění dokumentů a tím i na průběh koncilních jednání. Velmi významná byla pozice papeže Pavla VI. (1897-1978), který na koncilu měl několik rolí: a) byl jedním z koncilních otců; b) byl prostředníkem při hledání konsensu ve znění koncilních dokumentů; c) řešil procesní spory; d) chránil ortodoxii. V jednotlivých situacích a vystoupeních Pavla VI. nebylo zřejmé, o jakou roli se jedná. Papež během koncilu hledal a našel maximální konsensus pro schvalování dokumentů, proto jsou mnohé formulace nedostatečné a nedůsledné. Tento jazyk koncilních dokumentů vedl k široké podpoře při schvalování, ale také k interpretační otázce. Podobně Pavel VI. vystupoval i při zavádění liturgické reformy, proto nelze jeho jednání vnímat jako progresivní či regresivní.

Pokoncilní liturgická obnova byla svěřena speciální komisi, která měla spolupracovat s Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace vnímala práci komise jako přípravnou, na kterou naváže při vydávání jednotlivých liturgických knih. Komise se cítila ve své práci autonomní, podřízena papeži a kongregace jen schválila finální podobu liturgických knih. Tato situace vyvolávala v římské kurii nedůvěru, kongregace nemohla zasahovat do liturgické reformy, objevily se obavy z přílišného liberalismu a nedůvěra k odborným poradcům komise. To vše vedlo k pochybnostem o výsledku a přínosu reformy.

První liturgické změny začaly již v roce 1965 ve snaze co nejdříve aplikovat koncilní konstituci do praxe, při platnosti staré liturgické agendy. Nová liturgická agenda v národních jazycích začala platit od roku 1970. Liturgická obnova v 60. a 70. letech souzněla se společensko-kulturními změnami a nástupem „postmoderny“, církev opouštěli věřící i kněží. Mnozí hledali vysvětlení a na jejich otázky se nabízela jednoduchá odpověď - důsledek pokoncilního vývoje. V církvi stále doznívala dynamika konzervativního strachu a tím potřeba kontroly všech aktivit církve a autoritativní řízení.

3.2. Církevní konzervatismus po II. vatikánském koncilu

Církev je svou povahou konservativní – uchovává (conservatio), předává a žije z Božího zjevení. V pokoncilní církvi je stále zřejmá potřeba ochraňovat některé „teologické principy“, které v historicko-eklesiologickém kontextu jsou diskutabilní: autoritativní řízení, pyramidální model, celibát duchovních, služby žen v církvi, marginalizace minoritních skupin, hierarchická a charismatická služba v církvi, uniformita. Tento postoj se promítl i do liturgické reformy, který vychází z postavení a poslání církve v sekularizované společnosti. Konzervativní myšlení tíhne k uchování dřívějších forem, liberální akceptuje historické proměny. Je zřejmé, že způsob myšlení se u jednotlivých teologů a představitelů církve vyvíjí a je ovlivňován mnoha faktory, což je možné vidět i na vzniku ultrakonzervativních směrů v katolické církvi po II. vatikánském koncilu.

Mladý arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991) opouští v roce 1962 Senegal a stává se představeným Misijní kongregace otců Svatého Ducha (CSSp). Odvolání Janem XXIII. z Dakaru vnímá velmi osobně, přesto i nadále pracuje pro africkou církev až do roku 1970. Lefebvre vnímá koncil jako pastorační počin, nelze jej označit za koncilního konzervativce. Jeho konzervativní postoj nebyl dán teologicky a ani jako reakce na koncil, střetly se dvě okolnosti osobní (odvolání z Dakaru a nalezení nouzového řešení pro 57 letého arcibiskupa) a eklesiální. Odvolání z pozice arcibiskupa v Dakaru nebyl důsledkem jeho nesouhlasu s politikou dekolonizace po vyhlášení nezávislosti Senegalu v roce 1961,¹² ale spjato s důrazem na význam místní církve a formování její struktury. Není mu vlastní dějinnost teologického myšlení, proto nedějinně hodnotí jednotlivé události. Konkrétním vyjádřením jeho formy myšlení je založení Kněžského bratrstva svatého Pia X (FSSPX). Arcibiskup nenapsal apologii na starou liturgii, ve svých spisech obhajuje dekadentní teologii 19. století. Je typickým příkladem popření historického myšlení a stále odkazuje na trvalou platnost pravd, principů a praxe. Podobně i dokument Summorum Pontificium papeže Benedikta XVI. vychází z myšlenky: „Co bylo posvátné pro předchozí generace, zůstává posvátným i pro nás.“ Co je tedy neměnné a stále platné, kdo je garantem? Lefebvre odpovídá na tuto otázku dvěma slovy – víra věřících.

Velmi zásadní v teologickém myšlení je otázka dějinnosti, která je základem proměny teologického myšlení, způsobu chápání a vidění jednotlivých jevů života církve. Je možné se snažit něco zakonzervovat, najít si určitou jistotu, chránit status quo, protože v daném okamžiku je to maximum možného. Církev i po koncilu tuto vizi přijímá, což je možné dokumentovat na mnoha případech.¹³ Církevní autority mají sklon chovat se autoritativně, recyklují mentalitu antimodernismu, nevnímají teology jako partnery, ale někoho, kdo je „níže postavený“.

Pokoncilní liturgický vývoj je cestou k hledání nové formy a liturgického výrazu. V roce 1985 probíhala biskupská synoda, která hodnotila uplynulých 20 let od ukončení koncilu, na ní se projevily konzervativní názory a teologický vliv Josefa Ratzingera. Zdůraznila se uniformita s editio typica, přesnost překladů, důslednost při schvalování národních agend, posiluje význam Kongregace pro bohoslužbu ve vztahu k biskupským konferencím. Jak však v této situaci vytvářet liturgické formy a modely, které by byly bližší životu konkrétních církevních obcí?

3.3. Hodnocení liturgického hnutí a reformy

Postoje k liturgické reformě se rodí z dřívějšího názorového vývoje uvnitř církve. Jsou vyjádřením osobní zkušenosti s církví a vlastní představy o církvi a liturgii. Před-koncilní euforie se projevila na koncilu, ale i v průběhu liturgické reformy, přílišná očekávání se nemohla naplnit. Liturgické hnutí jako komplexní fenomén nelze redukovat jen na rituální formy a následnou diskuzi o podobě liturgie. Liturgické hnutí je současně i teologickým hnutím, které promýšlí liturgii eklesiologicky a vedle pyramidální struktury hledá její charismatickou podobu. Uvědomuje si, že institucionální podoba a chápání církve je neživotné, vystavuje se nepochopení a odmítnutí i se svou rituální praxí. Liturgická obnova byla vnímána jako obnova církve, která není možná bez změny teologického myšlení.

Liturgické hnutí nespočívalo jen v hledání rituálních forem, ale v teologické a historické reflexi i pastorační flexibilitě. Proto mnozí představitele liturgického hnutí byli předvojem liturgického vývoje a reformy církve. Měli určité charisma a jejich myšlenky jsou stále podnětné, pro liturgickou reformu měli rozhodující význam. Uvědomovali si historičnost vývoje a důležitost liturgické obnovy. Nelze se spokojit s pouhou apologií stávající liturgické formy (tridentské), byla by nejen neplodná, ale i zničující. Hledali rituální formu adekvátní potřebám a vnímání člověka postmoderní doby. V liturgii jde o pochopení smyslu a teologické podstaty liturgického slavení, stanovená norma je jistým „vymezením“ pro utváření jednotlivých liturgií.

I když v pokoncilní církvi vidíme velké liturgické změny, změna teologického myšlení je složitější a dlouhodobější. V pontifikátech pokoncilních papežů vidíme velká gesta ve smyslu prezentace církve: ekumenická setkání, dialogy, papežské cesty atd. V rámci církevní struktury se však chovají konzervativně, regresivně působí většina dokumentů - Katechismus z roku 1993, posiluje význam a vliv římských dikasterií.

3.4. Liturgická reforma v českém prostředí

Práce na vydání českých liturgických knih byla velmi spontánní. Vedle překladů probíhala i liturgická formace kněží, kteří v oběžnících získávali podklady pro liturgickou katechezi věřících. Diskuze o významu liturgické reformy probíhala jen v uzavřených skupinkách, církev žila společensko-politickými událostmi pražského jara a následné normalizace. I v našem prostředí se objevuje vedle překladů i vlastní tvorba eulogických textů, anafor a rituálních forem. Tato tvůrčí činnost se do oficiální Agendy nedostala, jednalo se o „překlopeni“ latinských textů (editio typica) do češtiny. Nezohlednila se česká liturgická tradice.

Část členů české překladatelské skupiny se snažilo o doslovný překlad latinského textu, jiná o volný překlad, který má hledat nové formy a vycházet z hlubší reflexe liturgie. Představitelem tohoto směru byl Zdeněk Bonaventura Bouše (1918-2002), který hodnotí pokoncilní liturgickou obnovu jako něco, co selhalo.¹⁴ Jak tuto kritiku vysvětlit? Nejde jen o liturgické překlady a nedostatek liturgického zájmu a formace. Příčina je daleko hlubší, je jí mentalita nejen kněží a církevní hierarchie, ale i laiků, která se nezměnila. Reforma byla vnímána jako kontinuita s úpravami, ale reforma je o diskontinuitě s předchozím obdobím. Bouše měl osobní zkušenost, kdy prošel duchovní a teologickou proměnou. Dějinnost jeho myšlení je aktuální, když říká, že „skuteční křesťané nejsou v kostelích, ale ve světě.“ Jeho eklesiologie je komunitní, základem je Kristus a jeho kněžství, což vytváří postoj parity a nikoli disparity. Liturgii vnímá jako opus populi, je slavená všemi. Liturgické změny u nás byly přijímány spíše v kontextu společenských změn konce 60. let a programu duchovní obnovy národa, což doznívalo jako protestní hnutí v době normalizace 70. let. Jako jisté selhání lze chápat i skutečnost, že Bouše byl vyloučen biskupem Hlouchem z teologické komise jako reakce na článek v časopise Via v roce 1971: „Naděje katolictví v zemích českých“, který byl vnímán jako příliš progresivní.¹⁵

Česká liturgická reforma sleduje Vatikánská nařízení a nic nenabízí z možností své liturgické a ekumenické tradice. Tento trend se objevuje i po roce 1989, i když v liturgické komisi jsou velké diskuze na obohacení české liturgické Agendy. Klíčovou otázkou zůstává schvalování textů na římské Kongregaci pro bohoslužbu. Skrze činnost teologických fakult je o liturgiku a její studium zvětšující se zájem. Progresivní přístup je tedy z akademického prostředí, církevní sbory zůstávají převážně konzervativní. Zkušenost z doby komunistické persekuce, kdy se liturgie slavila v malých skupinách s důrazem na komunitní a eklesiální význam slavení, se nezúročila. Po roce 1989 česká oficiální církev přijala konzervativní pojetí života církve Josefa Ratzingera.

4. Jak hodnotit liturgické hnutí v katolické církvi?

Liturgické hnutí se vyznačuje mnohými progresivními prvky, které můžeme klasifikovat jako: znalost tradice a liturgických pramenů (dějinnost teologického myšlení); zdůraznění nejen možnosti, ale i důležitosti liturgické změny; poukaz na liturgickou a rituální svobodu při slavení a hledání ustálené formy, otázka liturgické adaptace a kreativity; důležitost teologie liturgie a pochopení základní dynamiky slavení, antropologie, sociologie, eklesiologie, pastorace a spirituality. Liturgické hnutí a pokoncilní vývoj obnažil konzervativní prvky v církvi: zkostnatělost církevních struktur, neutuchající diskuze ohledně kompetencí při schvalování liturgických textů. Liturgická forma stále je unifikujícím a identifikačním prvkem, liturgie je schována ve skleníku rubrik a rituálních předpisů, ale život se odehrává v silném průvanu, kde se střetávají různé duchovní trendy a rituální praxe.

V pokoncilní liturgické obnově nacházíme mnoho pozitivního, liturgie opustila klerikální vnímání děje, které se stalo eklesiálním, avšak církevní struktury a „forma mentis“ se příliš nezměnily. Jak vnímat slova, že liturgie vyrůstá ze společenství věřících, bez kterého ztrácí svůj smysl a cíl? Církev žije z Božího slova a znamení, tato slova a znamení nevnímají a nežijí všichni její členi, proto při vší snaze o obnovu liturgie se bude objevovat nedůvěra, pochybnosti a odmítnutí. Vedle pšenice roste i koukol, progresivní a reformní snahy jsou provázeny konzervatismem a regresí. Rozlišení pšenice od koukolu není sociální, spirituální nebo pastorační, ale teologické a eklesiologické. Promýšlení koncilního Ecclesia sacramentum mundi povede k plnému docenění významu liturgického shromáždění, liturgických služeb i kněžství laiků, k nalezení modelu života církve.