Pondělí 5. týdne v mezidobí

Bůh tvoří spolu s člověkem (1993)

Gn 1, 1-19; Mk 6, 53-56

Někomu možná připadá poněkud zvláštní, že Bůh tvoří po částech. Jakoby se vždycky ještě rád přesvědčil, že se mu jeho dílo bude líbit. Jistě, můžete si v duchu pomyslet, že bych měl vědět: to rozčlenění potřeboval svatopisec; byl to autor z kněžského prostředí a ti rádi uvažují v symbolech. Není pak, čemu se divit. Je to pravda, ale nikoli celá. Tento obraz božího tvoření per partes, stvoření jako proces, je ve Starém zákoně častější; např. Jeremjášův hrnčíř hněte hlínu a pak ji zase zmačká a začíná znovu.

Musím přiznat, že je mi milé, že i Boží dílo má své dějiny. To jen naše podivná fantazie potřebuje vidět Boha, který si pomyslí a všechno je perfektně hotovo, Bůh cosi řekne a je zde pravda ulitá z bronzu, Bůh, který se nikdy neopravuje. Bůh bible je naštěstí překrásně jiný: tvoří a čeká, jakou to bude mít odezvu. Možná dokonce je to pro něho i trochu napínavé. Tak nám to aspoň zobrazuje Písmo.

Jak to skutečně s tou boží tvůrčí silou je, nevíme. Ale víme bezpečně, že Bůh chce, abychom si to představovali tak, jak to v Písmě čteme. Protože takový to Bůh je nám mnohem blíž, než ten, který si zamane a všechno se děje. Tento po částech tvořící Bůh má totiž zcela jistě pochopení pro to, že ani nám se nepodaří všechno na poprvé, a některý projekt nedoděláme nikdy. Tento Bůh bude mít s námi určitě trpělivost. Má ji. I Kristus Ježíš ji měl s těmi, kdo jej připravili o odpočinek, nemohli čekat ani pár hodin ti, kdo celý život trpěli svou nouzi.

Pár veršů před naším dnešním úryvkem z evangelia Marek vysvětluje, proč se vlastně Ježíš octl v té situaci, kterou dnes v evangeliu slyšíme popisovat. Ježíš sem unikal před zástupy, které nasytil. Jenomže lidé to Ježíšově družině nedovolili; z místa tolik potřebného odpočinku se rychle stane lazaret. Ježíš neprotestuje, přizpůsobuje se těmto potřebám. Jako by už neplatil jeho plán; jako kdyby sveřepá potřeba sebeprosazení těch žadatelů o zázrak byla pro Ježíše významnější než jeho vlastní plány. Jako kdyby žádné závazné plány Ježíš ani neměl.

Myslím si, že ta dnešní scéna nebyla nedopatřením, ani vybočením z řádu. Takto postupuje Bůh s námi dodnes. Má -li jaký řád, pak je to řád velmi dynamický, žádná schémata a zkameněliny. Představuji si to tak: Bůh by nás rád kamsi dovedl. Udělá krok tím směrem - a dívá se, jestli jsme pochopili, proč ten krok udělal, kam nás to vlastně zve. Pokud nechápeme, zkusí jiný krok. Tak přece postupuje trpělivá máma, když dítěti "vysvětluje", jak se chodí, jak se jí, jak se myje tvářička. Také Bůh má zdá se především zájem o človíčka, a teprve v druhém sledu jde i o jeho vlastní plány. Nepotřebuje se prosadit, touží po čemsi jiném: aby nás pro své nápady získal. Nelpí na tom, aby se všechno stihlo, ani aby bylo skvostné a bezchybné. Lpí na tom, abychom byli při tom, aby to nějak bylo naše společné dílo, a také aby mohl tvořit s námi.

To je pro mne tak dalekosáhle dobrá zpráva, že jí věřím jako evangeliu: Bohu záleží na tom, aby byl s námi. Aby to, co my tvoříme, bylo i jeho dílo; a co Bůh tvoří, bylo i dílo naše.

Tak vypadá boží něžná věrnost: jestliže se člověk přiblíží Jemu dostatečně blízko, nelze už rozeznat, co je dílo boží a co je lidské. Je to prostě dílo naše a toto my zahrnuje nejen člověka, ale i Boha. Člověk se pak raduje "z božího" díla a Bůh z "lidského" - oběma stranám se líbí, obě strany se v něm sjednocují. Takto to zakoušel Nazaretský Ježíš znovu a znovu. To, co dělal Ježíš, bylo dílo onoho My. O tuto jednotu pak prosil podle Janova evangelia se vší naléhavostí člověka tušícího brzkou smrt i pro nás, pro své přátele, jak říkal.

Ježíšova jednota s Bohem byla nesporná, vše pronikající. Ale ke stejné jednotě pozval i nás. Není to tedy nějaká samozřejmá výhoda bohočlověka, není to ani bláznivý sen pouhých lidí, není to žádná ideologie. To musí fungovat. A chce to od nás nikoli pedantství, ale svobodnou spoluúčast na božím i lidském díle.