Pondělí po 1. neděli v době postní

Zákoník a svatost

Lv 19, 1-2. 11-18; Mt 25, 31-46;

Zákonictví nemá nejlepší zvuk a snadno se nad ním kdekdo pohoršuje; jistot jeho životního stylu si ovšem cení. Zapomíná se také, že nejde o nic okrajového, patří k ortopraxii většiny ve všech náboženstvích, katolické křesťany nevyjímaje.

Zákonictví reprezentuje jistý postoj k životu; ten je opakovaně doporučován biblickými autory (i naše prvé čtení počítá se zákonickou mentalitou) a dlužno říci, že ten postoj se po věky osvědčuje. Zákoník potřebuje znát pravidla hry, protože je míní se vší vážností respektovat. Jen uvnitř těchto pravidel hry se cítí suverénním pánem. Není divu, že se pak cítí pohoršen Ježíšovým pojetím soudu: vždyť kde se neohlížejí na zákon, tam se snadno stane, že i člověk poctivě se zákonicky snažící octne zčista jasna na levici a vůbec nechápe, jak se tam dostal. Přesně tuto situaci popisuje dnešní úryvek.

Jak vzniká praktické zákonictví? Vzniká z mylné představy, že postačí naučit se věrně určitá pravidla a pak dbát, aby mne nikdo - ani vševědoucí Bůh ne - nemohl usvědčit, že jsem tato pravidla porušil.

Zkušený zákoník už spolehlivě ví, jak a čím bude nebo nebude spravedlivým, protože má přesně spočítáno, kdy a za co bude s ním Bůh spokojen. Spravedlivý na způsob Ježíšův, Ježíšův učedník, naproti tomu ví jen to, že dopadne -li všechno, jak být má, bude v nejlepším případě jen služebníkem neužitečným, ale vůbec mu to nepřipadá málo nebo dokonce nespravedlivé.

Zákoník usiluje podle zásady "dobré účty dělají dobré přátele - a opravdu mu to funguje. Ježíšův učedník nevede ani dobré, ani špatné účty, nevede totiž žádné; jedná podle hlasu svého srdce. Pochopitelně ne vždy mu to srdce radí dobře. Ale přesto je v tom méně rizika než v počtech zákoníků. Pokud zákoník zjistí, že se přece jen stala chyba, hledí ji rychle smýt, anebo překrýt dobrotou (i s trochou té dobroty navrch, řekněme nepovinný desátek z máty).

Ježíšův učedník spoléhá na docela jiné ospravedlnění; necítí se vinou ohrožen, ale osamocen. Potřebuje smír tam, kde zákoník se dobře spokojí s očištěním od viny. To všechno postupně vytváří důležité rozvrstvení božího lidu, očekávajícího Den Syna člověka.

Dnešní úryvek připomíná důležitou větu: "Buďte svatí, jako já jsem svatý". Kdekdo tomu chce rozumět tak, že Bůh je svatý na můj způsob, ne jinak. Podobně jako andělé, o kterých je v dnešním úryvku také řeč, i svatí jsou ve skutečnosti stvořeními prazvláštními; patří stejně dobře do nebe, jako do pekla.

Jenže vy už víte, že svatost neznamenala v bibli kdovíjakou dokonalost, vzornost či dokonce bezchybnost, ale že znamenala vyňatost z obvyklého nitrosvětského zařazení. Proto snad ani nečekáte, že by svatým byl ten, kdo nekrade, necizoloží, nelže. (Kdyby tohle mělo platit, jsou automaticky svatými všichni, které jsme kdy pohřbili.) Byli svatí, kteří - jako David - cizoložili a ještě kvůli tomu dokonce vraždili. Na druhé straně platí: Nikdo nemůže sám sebe vyjmout; je -li vyňat, tedy je vyňat někým dalším. Také ten, kdo je svatým, je jím učiněn, jeho úsilí na to nestačí a stačit nemůže. Také zákon tu hodně komplikuje. Ne tím, jak je náročný, ale tím, jak odvádí od toho ještě důležitějšího než je zákonnost.

Zákoník ví, jak a čím bude nebo nebude spravedlivým, protože má přesně započítáno, kdy a za co bude Bůh se mnou spokojen. Zákoníkův Bůh je především spravedlivý. Ježíšův učedník naproti tomu ví jen to, že dopadne -li všechno, jak být má, bude v nejlepším případě jen služebníkem neužitečným, ale vůbec mu to nepřipadá málo nebo dokonce nespravedlivé. Bůh Ježíše a Ježíšových následovníků je především milosrdný Bůh.

Zákoník usiluje podle zásady "dobré účty dělají dobré přátele - a opravdu mu to funguje. Ježíšův učedník nevede ani dobré, ani špatné účty, nevede totiž žádné; jedná podle hlasu svého srdce. Pochopitelně ne vždy mu to srdce radí dobře. Ale přesto je v tom méně rizika než v počtech zákoníků.

Pokud zákoník zjistí, že se přece jen stala chyba, hledí ji rychle smýt, anebo překrýt novým nátěrem dobroty (i s trochou té dobroty navrch, řekněme nepovinný desátek z máty). Ježíšův učedník spoléhá na docela jiné ospravedlnění; necítí se vinou ohrožen, ale osamocen. Potřebuje smír, kde zákoník je plně spokojen se samotným očištěním. To všechno postupně vytváří důležité rozvrstvení božího lidu, očekávajícího Den Syna člověka.

Podobně se vrství a diferencují i svatí Boží.

Všimněte si, jak v tom Ježíšově pojetí soudu diskutuje pravice i levice o tom, že co dělali, vlastně dělali nevědomky. Jedni nevědomky přešli svého Boha, který potřeboval nasytit, vysvobodit z vězení, nebo navštívit ve vězení; ti druzí zase mysleli, že slouží bližnímu a vůbec tušili, že slouží svému Bohu. Kdyby svatost byl problém zákona, rozumové jasnosti a zdravé vůle podrobit se takovým pravidlům, pak nemůže dojít k tomuto základnímu nedorozumění o smyslu činu. Svatost je nabídka Boží a nepřijímá se rozumem, ale srdcem. Na to nás Ježíš naléhavě upozorňuje. Podobně nerozhodla o osudu ani vůle po dokonalosti či záslužném životě. Ti šťastnější přece nerozuměli významu svých činů o nic víc než ti, které soudce nakonec vyhnal. Všichni se nechali vést intuicí, jenže jednu tu intuici shledal Bůh jako zdravou, jako "svého rodu". Právě tomu se říká věrnost: Bůh se mohl na tyhle spolehnout, že nepáchají dobro jen tam, kde si toho má Bůh nebo některý z jeho kněžských dozorců všimnout.

Zdá se nám nakonec, že všechna rozumná kritéria jsou pak zbytečná? Dnešní úryvky to netvrdí. Jen nás velice vážně varují, abychom se svými úsudky nebyli tak brzo hotovi, protože kdo je s tím brzo hotov, je zcela určitě zákoník. Zákoníkem se nikdo nerodí, stává se jím poté, co vezme za svůj určitý styl vztahu k Bohu a jeho vůli. Bibličtí zákoníci vsadili na rozum a byli na své umění zákonictví hrdi; oni znali zákon, oni byli vzdělaní, oni mu rozuměli, a rozuměli mu podstatně lépe, než ten gój. Měli pravdu; například Maria žijící v Nazaretě nejen nesměla v synagoze diskutovat, ani na to prostě neměla bohovědné vzdělání. Jenže ten poučený rozum nepřivedl pod kříž ani jediného zákoníka - i ten Nikodém a Josef nechali Ježíše umírat v osamělosti. Marii tam srdce přivedlo. To by mělo naši samolibost varovat.