7. neděle v mezidobí A

Nastav druhou tvář; svatost a dokonalost v obou Smlouvách

Lv 19,1-2.17-18; Mt 5, 38-48

Novozákonní dokonalost resp. svatost je opravdu trochu jiného typu, než je v náboženství zvykem.

Už svatost podle prvého čtení je prazvláštní: Tam je jako svatý identifikován ten, kdo odmítá dělat to, co od něho žádá spravedlnost, např. mstít se. Msta přece byla tehdy posvátnou povinností, tu ukládal každý řád antické náboženské obce. Krevní msta např. zavazovala víc než povinnost chránit si svůj život. V případě krevní msty musel příbuzný riskovat svůj život, aby krví mohl zaplatit krev. Také Knihy Mojžíšovy znaly povinnost krevní msty. Přesto tady dnes slyšíme: nemsti se, protože tvůj Bůh je svatý, je vyňat z obvyklého pořádku světa a jeho potřeb i chutí. A právě tento Jahve prý očekává, že jeho lid bude také vyňat z obyčejnosti.

Touha po svatosti není nejčastějším rysem křesťanů, nicméně nechyběla beze zbytku snad nikdy v dějinách. Jenže málokdo se na obsah toho povolání ptal Písma, raději se ptali svých všelidských archetypů. A tak tomu povolání ke svatosti mnozí rozuměli tak, že žili nějak ozvláštněnou formou: nosili jiné oblečení a jiné účesy, jedli jiné pokrmy, měli ozvláštňující pravidla života (třeba bydlili na skalním útesu, dokonce prý na sloupech) - to vše proto, aby se jinakostí stali dokonalými.

Jenže o tuhle víceméně optickou vyňatost Hospodinu nejde, dokonce ani ve Staré smlouvě o ni nešlo. Matouš dnes naznačuje docela jiné ozvláštnění. Žádá se tu nejen vydržet nespravedlivý výprask (to by ještě leckterý zbabělec uvítal jako z nouze ctnost); žádá se tu dokonce mít tolik vnitřní síly, že útočníka naprosto zmate a odzbrojí tím, že nastaví druhou tvář.

Slyšíme dobře? Není takový člověk blázen? To se máme opravdu nechat otloukat a právě z toho má mít náš Pán Bůh radost, že se necháme otloukat?

Je to řeč o něčem jiném. Ta prapodivná dokonalost takového člověka není ani v utrpení, ani v umění uložit své tváři tvrdost křemene, jak říká hezky DeuteroIzajáš v písni o služebníkovi. Ta Hospodinem žádaná dokonalost je v nosném umění důvěřovat v Boží pomoc, v Boží ochranu i tam, kde to vůbec na to nevypadá. Znamená to uvěřit, že Pán ocení odvahu toho, kdo poslechl a chytil další facku; kdo poslechne a půjčí své peníze znovu přesto, že ten žadonící jej vypekl naposledy včera. Nejde totiž o to, abychom zazářili snad my; jde o to, aby zazářil náš Pán. Při naší dokonalosti jde právě o jeho dokonalost, jinak nemá smysl větší než ostatní moudra lidské sekulární zkušenosti.

Než uděláme další fundamentalistické zkraty, poslouchejme boží slovo pozorně. Evangelium nás nenabádá, abychom byli hloupí; nabádá nás, abychom byli nadlidsky silní důvěrou v toho, kdo také dává déšť na pole dobrých i zlých. Ostatní lidé kolem si budou šuškat, že jsem hlupák. O Jeremiášovi či Ozeášovi si také říkali, že jsou směšní podivíni; nebylo to lehké, ale bylo to vposledku přece jen pozoruhodně efektivní! Také o Nazaretském mlčícím před soudci i před vojenskou sprostotou si říkali velekněží i Pilát, že je to vposledku jen hlupák. Jenže Bůh se svých zastane, určitě zastane, pokud ovšem vůbec jaký Bůh je a pokud ten jsoucí má o mne vůbec jaký zájem.

A to je jádro věci: nikdo není jasnějším znamením boží moci než ti bezmocní, schopní vybočovat znovu a znovu z řady ne proto, že je z řady vyhání jejich vlastní agresivita nebo chtivost ozvláštnění, ale poslušnost Božímu slovu. Takový člověk je dokonalým, ač má ty nebo ony chyby, anebo třebaže očividně nemá ctnosti heroické, ba vůbec nějaké z těch, které se na tržištích cení. Takový člověk je dokonalý, třebaže i selhává ve svých mnoha rolích. Je dokonalý nikoli svou domnělou nebo skutečnou mravní silou, ale je dokonalým znamením Boží moci a síly rozdávané slabým. Toto dobro-družství nás slabých se Svatým, Silným, Nesmrtelným je typické pro ty, kteří Ježíšovi uvěřili.

Tak se má odlišovat boží dítě od tohoto světa; ne svými zvyky a kuriózními pravidly, ne modlitbou hodinek a každodenností účasti na mši. Boží děti se od světa odlišují tím, že v Otce věří, tedy důvěřují mu a dokážou unést "v síle toho pokrmu" i to, nač si řadový násilník netroufne. Tady nezní výzva k sebezáporu, ale k následování. Je to výzva téhož druhu a rodu, jako ono známé: "vezmi každý den svůj kříž". Podobně absurdní, ale podobně účinné i v případech lidí bezpochyby slabých.

Je to výzva: vyzkoušej, do jaké míry je ti Otec tím nejdůležitějším, tím, na co ty vposledku spoléháš. V kontextu s Ježíšovým osudem je to zvlášť výmluvné gesto: Ježíš byl ten, který na Otce takto spolehl - a jak víme, skončil špatně - aspoň mnohým se zdálo, že to vzalo konec neopravitelně špatný. Křesťanství je víra v toho Otce, který nechal Ježíše umřít; ale je to důvěra témuž Otci, který Ježíše vzkřísil.

Když Ježíš umíral, všechna spravedlnost byla poplivána a vyvržena za město, dav se jí vysmíval; zvítězilo tehdy násilí, oportunita a samolibost kněžstva. Právě tak se zametá se spravedlností tam, kde na krádež košile odpovíš dodáním pláště ještě navrch. Anebo tam, kde se vozí kamióny darovaných potravin a stanou se často kořistí násilníků, kteří tu válku a její strašlivé exody rozpoutali a dárcům se jen vysmívají. Ani spravedlivé, ani rozumné to není; zato zvítězilo něco ještě vzácnějšího a úctyhodnějšího: Zvítězila moc a sláva Boží, Kaboth Jahve.

Dokonalý podle Ježíšova střihu je ten, na jehož životě smí být vidět, jak je dokonalý Bůh. Ten Bůh je vidět nikoli díky naší bezchybnosti, ale v tom, že ač jsme chybující, ač jsme selhávající, i tak se na nás děje sláva Boží. Toto měl Ježíš na mysli - pevně věřím - tak rozuměl tomu úryvku z prvního čtení o svatosti on sám. Jemu šlo o to, zda se umíme spolehnout na spravedlnost zde - v tomhle světě právě takovém, jaký je a který je všude na dosah ruky - zde ve světě na tu prazvláštní spravedlnost, která je v Bohu, na něžnost, která je v Bohu, na sílu, která je v Bohu.

Nastavit tvář totiž dokáže jen ten, kdo je velice silný. A ta síla není z něj. Ta síla je ta, kterou dal náš Otec našemu Pánu Ježíši Kristu. Je to tatáž síla, kterou Ježíš sdílel se svými dechem: Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám.

Být jako on, to je pro mne jádro dokonalosti. Neznáme žádná Ježíšova zbožná cvičení; kdyby o ně šlo, určitě by je svědkové zaznamenali. Být jako on znamená být vydán všanc právě jen milosrdenství toho, kterého nazýval Ježíš svým a naším Otcem, být vydán mlčícímu právě tak jako jednajícímu mocným ramenem. Pak zvítězí to milosrdenství i nad mnohonásobnou zlomyslností nepřátel i nad zbabělostí přátel i naší vlastní. Pak je to Kaboth Jahve a už nechybí ani ty po sté ukradené pláště, ani nenadbývají ty facky na druhých tvářích. Ve slávě boží je to všechno už jen nedůležité.