Pondělí 6. týdne v mezidobí

Znamení a jejich účinky

Gn 4, 1-15.25; Mk 8, 11-13

Leckdy se zdá, že existují znamení dobrá a znamení zlá. Myslím, že dělící čára je jinde: je dobré a špatné čtení znamení.

Všimli jste si, že i ten nešťastný Kain byl ve chvíli svého narození požehnaným, jeho matka ho rodí se slovy požehnání. Byl to kdysi dobrý, vítaný a milovaný syn. A všechno se zhroutilo díky jeho svévolnému čtení znamení: Kain viděl v ohni oběti své a bratrovy nešťastné a nepříznivé znamení. Proč to tak dekódoval? Měl cosi proti bratru. Potřeboval tedy sehnat důkazy o nespravedlivém stranění Hospodina. Snadno si je vyrobil sám.

V dnešním úryvku evangelia najdeme působivé protisvětlo. Šlo o ty požehnané mezi Židy, totiž o ty židovské věřící, kteří byli ochotni nad Ježíšem přemýšlet. Sami říkají, že znamení potřebují proto, aby mohli Ježíšovi uvěřit. Zdá se nám to od nich nevkusné, ale pochopme: to, co bezpečně znali ze Zákona, to nešlo s Ježíšovým počínáním nijak dohromady. Potřebovali tedy rozpoznat, v čem to vězí. Zákon měl pravdu jistě. Měl ji i Ježíš? Logika se v nich bouřila. Kdyby Ježíš neuzdravoval, prosím. Jenže on uzdravoval! Jakou tedy mocí? Může to být moc boží, když Ježíš nerespektuje nařízení Zákona daného právě Bohem?

Tomuhle opatrnému zkoumání říká Písmo "pokoušeli ho". Trochu zvláštní, viďte. Ale naše rozpaky tu nekončí. Vždyť farizejům šlo o víru - a Ježíš jim říká, že žádné další znamení nebude. Vzpomeňte, jak se rozzlobil Isajáš na krále Achaze, když odmítal požádat Jahve o znamení. Prorok se zlobí, protože král nechtě, ale přece jen raději smlouvá s egyptskými spojenci, než by se vyrovnal s naznačeným postojem Hospodina. A tentokrát zase Ježíš odmítá poskytnout takové důležité znamení...

Znamení kolem nás a v nás existují tak jako tak. Záleží spíš na tom, proč v určité situaci znamení vyhlížíme nebo naopak zavíráme oči před existujícími znameními.

Snad jste nepřehlédli, že taková situace není nijak teoretická, je spíš všední: i my jsme někdy v podobné situaci. Také chceme jistotu, ač ji už máme dávno v srdci mít. A chceme důkazy a důvody, chceme, aby nás Bůh napřed přesvědčil, zatímco bychom měli vyjít svému milému Pánu vstříc solidní a spolehlivou vírou. Právě tak jako ten farizej, i my máme Ježíše na dosah svých rukou, ale žádáme znamení, které by tu nežádoucí evidenci trochu zproblematizovalo. Tak jako on i my se můžeme podívat do vlastního srdce. Víra tam musela přinést už ovoce, pokud ovšem kdy byla vírou. A naše zloba tam své stopy už dávno zanechala, ale my spolu s Kainem nechceme vidět reality.

A v tom snad tkví celý problém: někdy se takovému ponoru do lásek vlastního srdce vyhýbáme; bojíme se, že tam najdeme jistoty jaksi nežádoucí, asi jako ten, kdo zápasí se sympatiemi k nelegitimní lásce, anebo ten, kdo má místo srdce kus ledu.

Úryvek dnešního prvého čtení líčí, jak Hospodin učí takového člověka rozpoznávat znamení pravdy: "Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou." Toto je znamení, které máme každý vždycky poruce. Naše přirozené reakce, zákonitosti lidského srdce návěští. Mají autoritu od Stvořitele. Přesto mnohem raději takzvaně pátráme kolem sebe, napínáme svou logistiku, zatahujeme do hry filosofii. Ne proto, abychom se s pravdou setkali, ale abychom ji mohli pod nějakou záminkou překročit a jít po svém.

Zdá se mi, že po světě chodí čím dál víc lidí se svěšenou hlavou. Zdá se nám, že je příliš obtížné žít dnes a navíc pod tímhle šéfem, autoritou nebo nevím kde koho tlačí bota víc. Tahle ne-radostnost o čemsi svědčí, něco důležitého zvěstuje, Platí univerzálně, porozumí mu poučený i nepoučený, znalec bible jako ten, kdo bibli nezná nebo ani znát nechce. Je to znamení - a je mu odpíráno přinejmenším tím, že křičí marně. Dokud nezpokorníme před touto službou naší slepotě nebo chromosti, nebude nám dáno jiné znamení. Kdo říká, že věří, ale potřebuje prý důkazy, ten se chce obejít bez vstřícné víry.

Nenechme padnout pod stůl toto slovo: Kainova svévole nevypadá jen tak zle jako vražda, ale vytváří pro vraždu příhodné prostředí; nebýt svévolného výkladu znamení a vposledku i faktů, nebylo by bratrovraždy. Kainovi třeba vadí, že Hospodin je takový, jaký je. Chtěl by Hospodina spravedlivějšího, ne takového, který si mezi lidmi a jejich činy svobodně vybírá. Kaina popuzuje totéž, co pohoršuje mnohé zbožné: běda, Bůh není nadšen, ač my jsme mu zbožným rituálem poručili jásat; běda, Bůh si oblíbil maličké, a dokonce i celníky a coury. Kain a nejen Kain se tím cítí uražen, protože Kainova laťka dokonalosti je docela jinde než určuje Hospodin. A neváhá Hospodina v srdci za to soudit. Takové srdce ovšem ztratí kontakt s životodárnou milostí, ztratí šťávu. Tvář se pak musí zakabonit.

V našich osudech zatím nebyly okolnosti příznivé pro prolití abelovské krve, a tak my sami jsme se ještě ke Kainům možná nepřiřadili. Ale ta svévole, která jeho doštvala o ten osudný krůček dál, ta někdy v srdci zdomácní i v nás. Snadno se pak stane, že to srdce se dokáže radovat jen, pokud někdo pláče. Zlomyslná radost ovšem má daleko k šálom; plodí jen zlobu a vyvolává agresi, nikoli kýžené smíření. Svévole je vždycky kainovská, tak či onak vraždící, vždy volá do nebe. Také stesk našeho srdce volá do nebe, když je nutíme polykat stále větší dávky zlomyslnosti coby drogy přehlušující rostoucí odcizení a osamělost.

Všichni máme potřebná znamení na dosah po celý život. Znamení dobrého i zlého. Jen pokrytci je vidět nechtějí a žádají znamení jiná. Čistí jsou blahoslavení ne proto, že jsou čistí, ale proto, že ti vidí Boha, nejen jeho znamení. Ale takové čistotě se učí právě pokorou před znameními.