Úterý po 1. neděli v době postní

Modlitba (1992)

Mt 6, 7-15;

Už jsme absolvovali mnoho postních dob a jsme pořád stejně nevhodní. Už jsme možná pochopili, že ani největší pílí, ani největší snahou, ani největší poctivostí neuděláme ve svém životě žádný podstatný průlom vpřed, už víme, že jsme odkázáni na milost a nemilost a doufáme v milost. Není divu, že někdo z nás pak vstupuje do předvelikonočního postu tak trochu s chvěním, třesením, protože jich už příliš mnoho promarnil. A proto je tak potěšující, slyšíme-li na začátku té další - kolikáté? - postní doby povzbudivé slovo.

Je to opravdu těšitelské slovo: Bůh slovem tvoří. Na zvláštní způsob pracuje Bůh, Bůh se zjevuje činem a tvoří slovem. Tak jako země sama o sobě jakkoli úrodná musí dostat déšť, jinak zůstane vposledku zcela neplodná, zcela beznadějná, tak je to i s naším osudem: všechno se změní či nezmění právě jen božím dotekem. On zemi i nám daruje plodnost. Je to jistě řeč obrazná, ale odpovídá to zkušenosti. A stane se to, pokud se opravdu takovému slovu otevřeme. Dnes nás proto chce Ježíš - pokolikáté už? - učit modlit se.

Modlitbu potřebujeme my, ne Bůh. Jinak než modlitbou se člověk obvykle nedokáže s Bohem efektivně sblížit. Je to podobné jako mezi lidmi: člověk, kterého bychom rádi získali pro trvalý vztah, ten musí být častým partnerem našich rozhovorů, být svědkem našich radostí i smutků. A podobně jako mezi lidmi platí, že kdo miluje Boha, chce s ním být. A kdo by teprve rád patřil mezi ty Bohu milé, musí se pohybovat v boží blízkosti. Někdy přitom má chuť hovořit, jindy chce zůstat s ním mlčky. Právě to je modlitba: být s Bohem.

A také platí i mezi člověkem a Bohem: jako člověk vyhledává milovaného člověka v každé volné chvilce, tak by se měl křesťan v každé vlastně volné chvilce utíkat ke svému Pánu.

Dobrá, ale dnešní slovo přece také varuje, je tu řeč o plýtvání slovem. Jak to tedy máme udělat, abychom při modlitbě neplýtvali slovy? Abychom se nemodlili jako pohané? K tomu navádí své učedníky Ježíš sám. Prozrazuje, jakým způsobem se vlastně modlí On.

Všimněte si napřed, kdy k takovému školení dojde. Přátelé už chodili s Ježíšem dávno, viděli mnoho jeho divů, viděli, jakým způsobem mluví; najednou si sami uvědomili, že vlastně se ho ještě nikdy neptali na modlitbu. To není tak divné, i my leccos zapomeneme včas zjistit. Jenže: ani Ježíš se jim sám v téhle zdá se důležité věci nepřipomíná; čeká, až se zeptají sami. Ne každá chvíle je tedy příhodná. Nejde totiž o žádné posvátné řemeslo, jde o otevírání srdcí, při kterém se děje pravda.

Co tedy v té snad příhodné chvíli Ježíš doporučuje? Jeden jediný otčenáš? Jak tedy vypadá ta mistrovská modlitba Páně?

Její struktura je pozoruhodně nevyrovnaná: Celá první polovina je věnována boží chvále. Když říkáme: "Přijď království Tvé", to není prosba. My tak vyjadřujeme, že se na boží kralování těšíme. Jinak řečeno: chválím jej za to, jaký je. Přejeme-li si prosadit boží vůli, tak jako bychom vyzdvihovali svou dosavadní zkušenost s boží vůlí, tu nejlepší zkušenost. Někdy jsme s ní zápasili, to je pravda, někdy jsme se před jejím tlakem dokonce uhnuli, tak jako Jonáš, ale konec konců, když se člověk dívá zpátky v pokoji srdce, tak musí uznat a rád uznat, že Boží vůle byla vždycky vposledku milostivá.

A tak tu máme prvé zjištění: Nemá-li být naše modlitba upovídaná jako modlitba pohanů, nabízí Ježíš tuto strukturu: chvalte, děkujte. Chválou získáte lepší ladění, správný postoj. Modlitba je pohansky upovídaná, pokud máme jen jedinou potřebu: upozornit boží krátkou paměť na to, že my zbožní cosi potřebujeme pro sebe samé. Ježíš také prosí za uspokojení svých potřeb, třeba za chléb. Ale prosí až poté, co chválil. Také neprosí proto, že by nemínil chléb vyzískat vlastním přičiněním, ale proto, že dobře ví: ani dennodenní úsilí nebo námaha sama o sobě nemusí přinést plody. Pokud je plodné, je to znamení boží přízně, kterou se sluší nepřehlédnout. Podobné je to i s ostatními prosbami: má-li dojít k zázraku mezilidského i kosmického odpuštění, nebude to jinak, než za boží spoluúčasti. Nikdo z nás si totiž nemůže sám nic odpustit. My dokážeme někdy vinu zahladit, překrýt něčím, zadupat do nevědomí, ale v procesu hojivého odpouštění jsme všichni závislí na tom druhém, na tom, komu bylo ublíženo, ten má totiž klíče od naší svobody. V tomhle jsme plně odkázáni na milosrdenství jiných subjektů.

Tak tedy vypadá rozhovor Ježíše s jeho Otcem: chvála, mnoho chvály na různý způsob. Pak zpokorňující vědomí vlastní lidsky nedostačivé reality a konečně milosrdné boží ujištění o odpuštění, které má zůstat všudypřítomné. A na základě toho ujištění Božího se pak máme odvážit konečně za cosi konkrétního prosit.

Ani teď Ježíš neprosí o já, ale o své blízké. Prosba "Neuveď nás v pokušení", to je prosba o eschaton. Je to prosba s výhledem na poslední den, kdy bude všeobecná hrůza a kdy všeobecný zmatek už naroste natolik, že bude pokušením i pro ty, kteří dosud v boží přítomnost dokázali věřit. V takové době - učí nás podobenství jinde - vydrží osamělý leccos, ale hůř je těm, kteří se strachují o osud svých milovaných. V otčenáši je řeč o pokušení zachraňovat, co jsme už předtím svěřili důvěřivě do lásky boží. To je pokušení posledního dne, kdy se řítí vše, co člověk kdy vybudoval, řítí se hmotné i duchovní konstrukce, na které jsme celý život sázeli. Jak Ježíš sám v dané souvislosti poznamenává jinde: "kdyby tyto dny nebyly zkráceny, tak by leckdo z těch poctivců nevydržel." A tak právě za tenhle den svých blízkých prosíme, za jejich krizi všech krizí, protože tenhle svůj konec světa si prožije a musí prožít každý, kdo se narodil.

Pokud bude mít naše modlitba tuto strukturu, nezáleží na tom, kolik má objektivně slov; může trvat celé dopoledne a může trvat dvě minuty. Když to bude modlitba na způsob Ježíšův, nebude pohanská.

Kdo se podrží Ježíšovy zkušenosti, ten se při modlitbě nenudí, nemá problémy s udržením pozornosti. Jde o to rozezvučet svoje nitro pravdivou a poctivou chválou; ta člověka naplní vděčností a tím i touhou po blízkosti toho, o kom je řeč.

Moudře je tedy řeč o umění modlitby hned zpočátku postu. Mnohé v sobě musíme opravit, má-li velikonoční aleluja mluvit pravdu. I aleluja se totiž může stát pohanským křikem.

Jiný rok:

Co radí modlitba Páně (Brtnice 2007)

MR: Iz 55, 10-11; Ž 34, 4-19; Mt 6, 7-15;

Startem pochodu k jádru velikonoc, tedy k setkání se svým vlastním křtem je trojí pokušení, o kterém byla řeč v neděli. Dalo by se jim říci pokušení zbožným životem, aby úspěšně kanalizovat skutečné obrácení.

Nabídka osvědčeného institutu

Kdekdo má pocit, že už ví, kudy na věc a nezdržuje se vírou (důvěrou) evangeliu (tradicím, ve které víra evangeliu postupně vypučela a možná i bují.

Instituty nabízené tradicí připadají někomu jako svěrací kazajka, bez které se přece rozumný člověk dobré vůle obejde. Neobejde. Takového pseudoliberála nevede věrnost toleranci a nezávislosti, ale momentální hladiny hormonů.

Modlitba od nepoměti patřila a dosud patří mezi elementární výzbroj každého náboženství. Křesťan může a nemusí být zbožný. Zbožnost může a nemusí pomáhat v ůsilí bát křesťanem, upozorňuje dnes Ježíš.

Není modlitba jako modlitba – a nemyslím tu na rozdíl mezi modlitbou pořádně soustředěnou a modlitbou atakovanou všelijakými naléhajícími starostmi. Spíš tu platí Pavlovo: Vše je dovoleno, ne vše prospívá právě vám. Smysl modlitby jako komunikace s Bohem lze různými formami modlitby s úspěchem devalvovat, tvrdí dnešní evangelium.

Umění rozlišovat

Vyplatí se zkoumat ovoce té které modlitby. Možná zjistíme ovoce užitečné a kvalitní, ale pro Ježíšův životní styl nevhodné. Každá poctivě učiněná modlitba přináší modlitebníku efekt, ale tím není řečeno, že je to modlitba, která slouží komunikaci mezi Otcem našeho Pána Ježíše a člověkem. Třeba velké modlitební poutě v zemích buddhistické tradice – a jistě i velkých poutí křesťanů od středověku podnes.

Efekt nepopiratelný vykazuje prý tzv. modlitba Ježíšova, je to pokřtěná mantra. Prospívá podobně jako jiné mantry, ale není podle Ježíšova dnešního kriteria.

Také modlitby zbožných se mohou významně lišit od modlitby Páně. Ta Ježíšem doporučovaná vyžaduje od modlitebníka víru. Tedy důvěru (fides), nejen důvěřivost (fiducia). Ta víra, popřípadě posilovaná nebo zastupovaná nadějí, ta je – řečeno s Izajášem - tou půdou, která lačně ssaje boží odpověď a správně s ní naloží. To vůbec není samozřejmé. V naší všednodenní i sváteční praxi –k nám živý Bůh mluví zpravidla činy, nikoli tichými slovy, která slýcháme a rádi přisuzujeme božímu hlasu či hlasu nějakého posla nebes. Důležité je, že takové milé řeči našeho nitra lze rozumět i bez víry, ale k modlitebnímu dialogu s božím gestem se bez víry nikdo neobejde.

Jak nás to učil Pán

Ježíš modlitbou vyjadřuje niternou potřebu parusie, onoho Maranatha,. Kdo tu potřebu neživí nebo dokonce ani nemá, brzo svými otčenáši prostě lže, anebo v lepším případě jen točí buddhistickým mlýnkem.

Když Ježíš vyjadřuje svoji starost o přátele, jde mu především o to, aby je některé z klíčových pokušení nezavedlo mimo cestu. Bible říkala pokušení Jezer, prý něco jako bludička, která nejen zavádí, ale zavádí do bahniště. Takovou prosbu o ochranu druhých (případně nás spolu s druhými ) je nutně třeba mít ty kolem sebe rád, vnímat jejich ohrožení. Bez toho citu pro ohrožení nebude prosba dost pravdivá, stane se prázdnou slámou.

To ohrožení pokoušením je přinejmenším dvojí: jak si každý všiml, pokušitelem je něco nebo někdo, co vychází původně z boží ruky. Pokoušet může nejen anděl, ale i biblický text, znal Ježíš ze zkušenosti. Pochopitelně vždy zvyšuje razanci nějaký hlad. Nejen potřeba chleba, ale hlad. V člověku hladoví více pudů než ten, který hledá zajistit životní energie potravou. A tak když Ježíš usiluje o dar nasycení i o dar smíření s bližními – po obojím lidská duše hladoví - zní tu výslovně prosba, aby šlo znovu o originály přímo z boží dlaně.

V našich dnech má hlad i jiné tváře

Jsme třeba svědky toho, jak L. a P. postupně nahlodává zlomyslnost jejich sousedů. Pomalu ale jistě se stává žízeň po spravedlnosti úplnou trýzní.

Některé z našich přátel drtí zhoubná nemoc a s tím spojený strach z budoucnosti jejich dětí, díla, ambicí. Také zde o účinnosti našich proseb nerozhoduje schopnost nalézt trefné slovo, ale pravda vztahu mezi námi a tím, za koho prosíme.

Nejzranitelnějším zůstává člověk ve svém hladu po nějaké formě moci. Při soužití různých lidé ve společenství je třeba užívat moc. Ale Ježíš výslovně v evangeliích varoval své přátele, aby o moc neusilovali. V každé době bylo pozoruhodně málo těch, kdo tohle Ježíšovi a evangeliu vůbec věří. Kdekdo místo toho usiluje o trochu moci, prý aby mohl někomu prospět. Možná i prospěje, ale sám pod pokušením moci zahyne. Už v rukopisech ranné církve proto zkušenost církve dodávala k textu evangelisty liturgickou aklamaci potvrzující, že i podle názoru modlícího se patří království Pánu, ne lidem, ani lidem z boží milosti představeným.,