V rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v úterý 21. ledna 2025 konala v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze každoroční ekumenická bohoslužba pro studenty, děkany, pedagogy a zaměstnance pražských teologických fakult a škol. Kázání připravil a přednesl student bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Ladislav Matějček. V závěru bohoslužby přítomné pozdravili generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR Marián Čop, děkani všech tří teologických fakult Univerzity Karlovy v Praze: Jiří Vogel (HTF), Jaroslav Brož (KTF), Jan Roskovec (ETF), zástupci dalších škol a institucí: pražský biskup CČSH David Tonzar (VOŠ Husův institut teologických studií), Petr Jandejsek (VOŠ sociálně pedagogická a teologická Jabok) a Filip Outrata (Institut ekumenických studií, který spolupracuje s Evangelickou teologickou fakultou při podpoře bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic). (MV)
Milé sestry a bratří v Pánu Ježíši Kristu, milí přátelé. Většina z nás je zde zřejmě proto, abychom našeho Nejvyššího a Nejmilejšího uctili a také více porozuměli tomu Božímu mystériu jediné, jednotné církve Kristovy. Jak může Hospodin mluvit o propojeném Kristově těle, jedné krásné Nevěstě Beránkově, když pohledem bez růžových brýlí – vidíme množství rozdělených sociálních bublin, samotářské poutníky životem a také ostrovy nebo spíše uzavřené světadíly obrovských hierarchických církví. A rádi bychom – právě dnes, právě teď a tady – se tomu Božímu ideálu zase o něco více přiblížili.
Díky Bohu, po desetiletích ekumenických dialogů, již v křesťanstvu existuje shoda na tom, že naše jednota nespočívá v ničem jiném a v ničem menším, než ve společné víře. Víra se opírá o věci neviditelné a neviděné. Ježíš o takové víře mluví s Tomášem, jak jsme právě slyšeli: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Podobně list Židům říká, že víra je důkaz věcí, které nevidíme. Umíme té větě rozumět?
Když jsem si připravoval tohle zamyšlení, musel jsem si přiznat, že věci víry chápu jako výsostně osobní. Omlouvám se vám tedy předem za má osobní východiska a zároveň vám je čestně přiznávám. Ztotožňuji se plně s Nicejsko-cařihradským ekumenickým vyznáním. (Zanedlouho ho uslyšíme v pořadu Bohoslužby.) Pro dnešní příležitost chci zdůraznit svoji víru, že Ježíš vstal z mrtvých právě podle Písma, víru v Ducha Svatého, který je Pánem a dárcem života a který také promlouval ústy proroků.
Věřím osobně, že veškeré Písmo obou kánonů Bible, je inspirováno přímo Bohem. A že vzkříšení Ježíšovo, které je základem křesťanství, se odehrálo podle předem zapsaných slov proroků.
Při prvním pohledu na církev v naší zemi se zdá, jako by největší dělící čára vedla mezi katolickou a protestantskou komunitou. I nejtěžší ekumenické rozhovory se odehrávají právě na tomto poli. Osobním zkoumáním dospívám ale k názoru, že v podstatných základech víry, zvláště v přijímání Písma Svatého jako kritéria víry, mezi katolíky a protestanty panuje spíše shoda. Tyto dvě komunity se aktuálně učí vzájemné toleranci ve svých liturgických a ordinačních rozdílech. Naopak největší současná trhlinu vidím kolem důvěry Biblickému kánonu mezi tzv. liberály a evangelikály, případně letničními. Kolem rozeznání Bible jako skutečného Božího Slova a co pro nás z takové víry vyplývá.
Chci s vámi sdílet svou zkušenost z posledních dní, o které věřím, že by se mohla stát inspirací – skoro si troufnu říct – koánem – i pro vás. Koánem o víře Abrahama, otce všech věřících. Kde jinde začít o víře než u Abrahama. Možná jste slyšeli o centru Existenciální hagioterapie v rámci Pražské Bohnické léčebny. Hagioterapie je metoda léčby poruch osobnosti, pomocí rozjímání biblických příběhů. Renomovaný a důvěryhodný institut předkládá na svých stránkách podcast: Jak k nám mluví Bůh, aneb koho slyšel Abrahám. Týká se těžkého biblického místa, Boží výzvy Abrahamovi, aby obětoval svého syna Izáka. Není to tak dlouho, co jsem se na abiturientském večírku, který už pokročil hlouběji do noci, dostal s bývalým spolužákem právě na tohle téma. Chlapík, kterého si jednoznačně vážím a nemám žádný důvod si ho vážit přestat, mně v hovoru o křesťanství sdělil: všechno ok, ale jestli nějaký Bůh někomu řekne: obětuj svého syna – tak s takovým Bohem já rozhodně nechci mít nic společného. Rozumím. Pan doktor Remeš, hagioterapeut, se s podobným odmítnutím jistě setkal vícekrát. Navíc přidává legitimní otázku: Co udělá farář, za kterým přijde křesťan s požadavkem – pane faráři, Bůh mně řekl, že mám obětovat svého syna, tak já chci, abyste mně k tomu požehnal. Asi si nedovedeme představit faráře, který by něčemu takovému žehnal. Spíš se začne velmi rychle ohlížet po lékařské pomoci. Doktor Remeš si s výkladem příběhu Abrahama a zaslíbeného Izáka poradí takto: otec víry prostě a jednoduše ulít. To se stává i nám. Prostě to Abraham přehnal a hrnul se do něčeho, co mu rozhodně neřekl Bůh. Naopak, Boží milost se tady projevuje právě v tom, že Bůh Abrahámův úlet dokázal přikrýt. Na poslední chvíli nadpřirozeně zasáhl. Zajistil, aby zaslíbený dědic, jeden z praotců Izraele, nepřišel o život. Naštěstí je Bůh skvělý a dokáže zasáhnout tak, abychom nezničili jeho křehké dílo. Přístup k textu určitě možný a z mnoha, mnoha, mnoha důvodů rozumný.
Hagioterapeut má pravdu z hlediska péče o duševně nestabilního člověka. S tím nelze než souhlasit. Navíc prezentuje víru v milosrdného Boha, který nás nikdy nenechá v průšvihu. O takového Boha se můžeme opřít. A protože věříme ve vzkříšení Ježíše, víme, že i kdyby to s námi došlo až za hranice tělesné smrti – ani tam nás Hospodin nenechá padnout. Kdo věří ve mne – i kdyby umřel bude žít. Bůh nás nemůže zradit – bylo by to proti jeho podstatě.
Mám s podobným projevem Boží milosti silnou osobní zkušenost. Bůh zasáhl za vteřinu dvanáct, když už jsem se v černých myšlenkách ocital téměř na druhém břehu. Přesvědčen, že se chystám udělat správnou věc. Takže rozhodně neodmítám hagiotetapeutický pohled na Boží milost. V Abrahamově příběhu má ale jeden nedostatek. Je v přímém rozporu se Starým i Novým Zákonem.
Jak tedy Abrahamův příběh líčí Písmo Svaté? Přečtu hlavní verše z 22. kapitoly Genesis. Po těch událostech se stalo, že Bůh Abrahama zkoušel. Řekl mu: Abrahame! On odpověděl: Tady jsem. Bůh řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o které ti povím. Abychom zamyšlení neúměrně nenatáhli v čase – prosím abyste si později celý příběh v Písmu připomněli sami. Končí takto: Hospodinův anděl zavolal z nebes na Abrahama podruhé a řekl: Při sobě jsem přísahal, je Hospodinův výrok: Protože jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi mi svého jediného syna, proto tě jistě požehnám a tvé símě velice rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé símě zdědí bránu svých nepřátel. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože jsi mne uposlechl.
A co o Abrahamově činu říká Nová Smlouva? „Vírou Abraham obětoval Izáka, když byl zkoušen; ten, který přijal ta zaslíbení, obětoval jediného syna, o kterém bylo řečeno: ,Z Izáka bude povoláno tvé símě.´ Usoudil totiž, že Bůh je mocen křísit i z mrt-vých. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Z listu Židům, 11. kapitoly o víře.)
Abrahamova víra ve vzkříšení. Neliší se snad Boží bezpodmínečná láska od lásky lidské právě tím, že se jedná o „milování až za hrob“? O lásku počítající se vzkříšením? Lásku přesahující až do života věku budoucího? Jan 3, 16: kdo v něho věří, má život věčný.
Neprokázal Abraham svou vírou ve vzkříšení dospělost ve víře i lásce? A nechválí ho Bůh Písma právě proto, že obstál ve zkoušce dospělosti? Dokázal se na Boží lásku spolehnout i když se jednalo o život. A to dokonce ne o život vlastní, ale o život vlastního dítěte? Nepředstavitelná zkouška víry. Jistě porozumíme, proč při pohledu z dálky může vypadat jako obraz šíleného Boha. A přitom se jedná o podobenství lásky Boží, která nás neopouští ani po smrti těla. Sahá daleko až za hrob.
Nenašli bychom zde podobnost s Petrovým chápáním lidské a Boží lásky, když káral Pána Ježíše za příliš tvrdá slova o vlastním utrpení a smrti? Ježíš mu odpověděl dost jednoznačně: Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.
Texty Písma Svatého se zdají ukazovat, že se nejednalo o „Abrahámův úlet“, který Hospodin musel pracně napravovat. Naopak o jakousi zralost, dospělost ve víře, kterou Pán v Abrahamovi po celý jeho dlouhý život, skrze mnoho a mnoho zkoušek pečlivě pěstoval a budoval.
Domnívám se, že právě dospělost ve víře je to, co budeme potřebovat, pokud vyhlížíme jednotu Kristovy církve teď a tady. List Efezským to vyjadřuje výstižně: dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, totiž v Krista.
Dozrát do Abrahámovské dospělosti ve víře rozhodně nejsme schopni ze svých vlastních sil, byť by byly sebevětší. Takovou věc může s námi dokázat jedině Duch Boží v nás. Pokud my mu dokážeme předat otěže svého života.
Na cestě k dospělosti ve víře nám pomáhej nejdřív Abrahámův příběh – od našeho prvního zaslechnutého Božího volání, jako Abrahama Pán zavolal, aby vyšel z domu svého otce – až postupnými zkouškami, na cestě praktickým životem mezi lidmi, dozrál k otcovství.
Na cestě k dospělosti nám pomáhej porozumění, že biblické příběhy jsou Svaté a otevírají nám vstup do transcendentního prostoru, přestože z hlediska literární i historické kritiky, se nám v nich otevírá mnoho neprokazatelného a vědecky nedoložitelného.
Na cestě nám pomáhej Duch Svatý – podle Nicejsko-cařihradského vyznání, třetí Boží osoba, která aktuálně nám je nejblíž. Říká dokonce, že chce být v nás, vystavět si v nás svůj chrám. Nesmíme se ale zastavit u Letnic, nestačí, když zažijeme nějakou bouřlivou a emocionální Letniční zkušenost evokující 2. kapitolu Skutků. Skutky apoštolské mají také 4. kapitolu, kde dojde k opětovném naplnění Duchem a taky 13. kapitolu – kde jsou učedníci stále naplňováni radostí a Duchem Svatým. Duch Svatý chce, abychom se učili s Ním chodit den za dnem. On sám si v nás dobuduje kýženou jednotu pozemského křesťanstva. Pokud se budeme učit předávat vedení Jemu a pou-štět z rukou otěže našich lidských představ.
V Abrahamově příběhu jsem vám navrhl dva z možných přístupů k výkladu Písem, které oba jsou legitimní a oba rozhodně inspirativní. Na závěr si dovoluji položit vám osobní otázku:
Je Abrahámův příběh se synem Izákem o jeho „úletu“, o autosugesci? A následné milosti Boží, která je připravena zahlazovat naše přešlapy?
Nebo se jedná o neopakovatelnou Boží zkoušku svého vyvoleného? Otce víry Abrahama? O živoucí performanci, prorocký předobraz vzkříšení Pána Ježíše a stejně tak naznačení, co mohl zažívat Bůh Otec, když strpěl, aby jeho vlastní Syn byl pro nás obětován?
Nespěchejme s odpovědí. Evangelium, dobrá zpráva pro dnešní den zní takto: Nesuďte nic před časem, dokud nepřijde Pán, který osvítí i věci skryté a zjeví úmysly srdcí. A tehdy se každému dostane pochvaly od Boha.
1. Korintským 4, 5: Nesuďte nic před časem. Amen.
Poslední komentáře