Boëthius se narodil asi roku 470 po Kristu. Pocházel prý ze slavné římské rodiny Fabiů, Nepřemožených, odtud Anicius, nebo Manliů, jejíž jeden člen, Titus Manlius, podle pověsti dobyl v boji s nepřátelským vůdcem jeho zlatého řetězu, a proto měl čestný titul Torquatus. Brzy však osiřel a byl vychováván v domě ctihodného senátora Symmacha. Pečlivý pěstoun se postaral, aby se jeho svěřenci dostalo velmi dobrého vychování a vzdělání. Boëthius pobyl též, jak se zdá, nějaký čas v Aténách a uměl velmi dobře řecky. Zájem o vědy, zejména pak filosofii a politiku, byl u něho veliký. Aby posloužil svým krajanům, napsal několik učebnic z různých vědních oborů a překládal z Platóna i Aristotela. Hudba a počtářství byly jeho oblíbené zábavy.
Rodinný život Boëthiův byl šťastný a klidný. Po smrti své choti Elpidy (Naděje) oženil se s dcerou svého dobrodince Symmacha Rustinianou a měl s ní dva syny, Symmacha a Boëthia, oba zdárné a nadané jinochy, kteří upřímně a věrně lnuli k rodičům.
Řídě se radou Platónovou, aby se filosofové účastnili státní správy, neváhal věnovat se i politické činnosti a došel v ní velikého uznání. Tehdejší pán Itálie, gótský král Theodorich, propůjčil mu jako odměnu za jeho zásluhy několikrát vysoký státní úřad a jmenoval je magister officiorum, náčelníkem veškeré úřední služby státní. Avšak tento vysoký úřad mu přinesl více utrpení než radosti. Ocital se totiž často ve sporu s gótskými veličinami, zejména mocnými pány Konigastem a Triggwillou, protože jako věrný Říman, kde mohl, ujímal se svých krajanů. Tak se mu dařilo např. zachránit bývalé konzuly Paulina a Albina od potupné smrti. Mocní dvořané se mu za to mstili. Nastrčili dva udavače, Basilia a Opiliona, kteří Boëthia nařkli z velezrady. Zdá se, že jejich obvinění nebylo zcela bez podstaty, ježto upřímný vlastenec, pobízený i tchánem Symmachem, asi potají podporoval snahy národní římské strany, toužící po spojení s říší byzantskou.
Boëthius byl uvězněn. Ve vězení velmi trpěl. Hledaje útěchy obrátil se ke své věrné družce filosofii a napsal pojednání Filosofie utěšitelka. Ač byl křesťan, neposiloval se svou vírou, ba v celém spisku se ani slovem nezmínil o Kristu ani o jeho učení. Jen filosofie mu měla zjednat úlevu. Platón a Aristoteles byli hlavní sloupy, o které se chtěl opřít, aby nepadl pod tíhou osudu. Rozmlouvá se zosobněnou Filosofií, která jej těší a slibuje mu, že ho nakonec dovede po své cestě do jeho pravé vlasti.
Roku 524 byl jako jeho tchán Symmachus popraven. Nebylo mu dopřáno se obhájit. Byl prý slavně pochován v hrobce chrámové v Pavii a okolní obyvatelstvo ho ctilo jako světce Severina.
Jeho spisek, Filosofie utěšitelka, má pět knih. Prozaické úvahy jsou zpestřeny kratšími básněmi, které sice nevynikají nad prostřednost, zato však pomáhají pochopit postup myšlenek. Základem jeho úvah je idea Boha. Bůh je nejdokonalejší jedno, samo v sobě naprosto ucelené, soběstačné. Je věčný, ale tuto věčnost nesmíme měřit podle let, nýbrž jeho jednotou a jednoduchostí. Věčnost záleží v tom, že Bůh vidí stále jako nepomíjející přítomnost vše, co se děje, co se stalo a co se ještě stane. Proto je i vševědoucí a boží prozřetelnost není tedy v podstatě než stálá všudypřítomnost. Z Boha vzaly počátek a původ všecky věci na světě. Po Bohu, který jediný má intelligentiam, tj. čistý rozum, přijde člověk s nižším, lidským rozumem (ratio), za ním bytosti způsobilé představování (imaginatio) a konečně jako poslední živočichové jsou ti, kteří mají jen smysly, způsobilé k vnímání smyslovému (sensus), tedy nejnižšímu projevu duševního života. Tělo je vězení duše; dokud je v něm duše zavřena, je slabá a nemůže se povznést výše. Ale proto se má každý činit, aby ze sebe střásl pouta těla; má se snažit vzlétnout a přiblížit se tomu, koho znal, než se objevil na světě s tělem. Protože Bůh je nejvyšší dobro a všechno touží po dobru, také člověk se snaží dospět k tomuto cíli. Jenže ho při tom zavádí omyl z pravé cesty; předstírá mu jako pravé dobro to, co je dobro jen zdánlivé. Úkol pravého filosofa jest poznat tento klam a vyhnout se mu. Je to možné, neboť, ač boží prozřetelnost předvídá napřed vše, co se stane, není to předvědění nijak známkou nutnosti událostí budoucích. Zbývá ještě dost místa svobodné lidské vůli, na níž záleží, zda chceme žít řádně. Naděje a modlitba jsou člověku velmi dobré opory v jeho boji s vezdejším světem.
Vybráno z textu Josefa Hrůši
Poslední komentáře