Jste zde

Smiřování uvnitř církevní komunity, otázka ex-komunikace

autor: 

1. Porozumět exkomunikaci

Obrysy zlého

Kdosi řekl výstižně, že teologie po Osvětimi se nedá dělat jako před Osvětimí. Má pravdu. Ale proč? O druhé světové válce to nikdo neřekl. Ani o Gulagu.

Domnívám se, že holocaust se odlišuje od ostatních hrůz tím, jak daleko v pravěku koření. Je jen ohavným výkvětem dlouholeté exkomunikace židů z křesťanské Evropy? Nikoli, téhle vlně vzájemné nesmířenosti předcházela jiná a opět jiná. Jde o exkomunikaci jako takovou, každá má podobnou zákonitost, třebaže se liší měřítky. Kdesi v nedohlednu na počátku té ohavnosti lidských dějin bylo vytěsnění určité menšiny, možná jednotlivce z důvodů možná náboženských, možná politických, možná jen prostě z obecné agresivity člověka vůči domněle slabšímu.

Možná někoho neosloví holocaust dost naléhavě. (I to je ovšem charakteristický fenomén – exkomunikace má mimikry.) Můžete si tedy místo holokaustu připomenout nekonečný řetězec nenávistných odplat mezi dnešním Izraelem a autonomní oblastí Palestinců: Obě strany brutálně vraždí a obě mají pocit, že jsou k tomu nuceny nespravedlivým násilím těch druhých, obě zbrojí mimo jiné hned ve třech světových  náboženstvích– v judaismu, v islámu i v křesťanství. Tak vypadá celá odhalená tvář toho hříchu exkomunikace: obecný zmatek, choré zbytky pravdy, otroctví, nesmyslnost existence, smrt povýšená na prostředek vzájemné komunikace.

Násilí není ta nejhorší stránka takových osudových střetů. Řetězce obludného násilí zaměstnávají muže, ale ničí svědomí i postoje k životu i mužů, žen a dětí, prostě všeho lidského. Dobře je to pak vidět třeba na hrůzách 20. století: Středověké i novověké pogromy v celé Evropě přispěly, že v čele revoluce bolševiků ve střední i východní Evropě stálo významné procento židů, kteří budovali nové pořádky. Těm, kdo se dívali zdálky, připadali jako lidé bez kořenů a bez svědomí. Tyhle strůjce nových pořádků zákonitě pohltila hned další vlna primitivního antisemitismu nebo čistek – tu kulaků, tu inteligence, tu vojáků.

Džin rozleptávající svědomí i měřítka dobrého a zlého byl z lahve vypuštěn už tehdy, když majoritní náboženské strany kolem jeruzalémského chrámu exkomunikovaly ze svého společenství stoupence Nazaretského. A proč to udělali? Jsou to dozvuky válek Makabejců a patrně i etnických čistek za Ezdráše a Nehemjáše při budování poexilního judaismu? Kdoví čeho ještě. Obávám se, že vrátit džina do lahve není už potom v lidských silách. Neexistují vítězové, existují vždy a všude jen poražení.

Exkomunikace je zároveň ranou náboženskému koutu lidské duše, duše dnes z největší části zdánlivě nenáboženské, nicméně nábožensky velmi vnímavé. Takoví jednotlivci i skupiny jsou snadno a přitom do hlubin zranitelní, aniž to tuší. Podobná strategická moc i bezmoc panuje uvnitř komunit, dokonce i v komunitách rodiny. Neohrožuje to jen kvalitu, ale sám smysl lidské existence.

Zobecnění

Tři signály lze z toho odečíst:

Pokud je třeba násilí eskalovat, podloží se sporům třeba jen dodatečně náboženská image. To působí jako výbušnina nové generace i u těch, kdo sebe samé mají za občany výlučně sekulárního světa. Dělal to Stalin, Hitler i Saddam Husajn.

Kořeny sporů jsou kdesi v temnotách a nelze je už identifikovat. Obrana proti následkům je kdesi v budoucnosti. Ta ještě neexistuje, je přístupná jedině prazvláštní funkcí naděje.

Pokud se svět nebo vůdcové nebo autority pokoušejí bludné kruhy zla rozetnout, nemají trvalý úspěch. Potřebný mír supluje příměří, smíření supluje obětní beránek.

Neznám jiný prostředek, jak zastavit takovou lavinu, než smíření, a to smíření ve spolupráci a dokonce ve jménu Ducha svatého. Není ovšem nutné vždycky zmiňovat tu jméno Boží, když tak mnohým nic neříká a v dalších budí leda negativní emoce. Nutná je tu Boží hojivá (spásná) přítomnost, Boží čin, nikoli reklamní štít firmy.

2. Porozumět smiřování

Smíření není taktikou, ale pravdivým vyznáním hříšné nedostačivosti a současně touhy po jednotě. S vlivnou přítomností hojícího Ducha nelze počítat tam, kde se nemluví anebo neděje pravda. Pragmatický životní styl dneška ovšem pravdou spíš pohrdá, považuje ji za atavismus dob náboženského područí, atavismus, který by zbytečně komplikoval život zručným intrikánům a kouzelníkům trhu.

Mnoho líných lidí se raději pomodlí, aby někdo jiný nasytil hladové bližní; modlíme se za mír, místo abychom jej zasévali smířením na interpersonální úrovni. Tím trpělo už rané křesťanství, jak dokazuje známé logion v listu Jakubově.1

Za smíření je tedy třeba nejen prosit – smíření je opravdu také Božím darem – ale smíření nutno trpělivě konat. Je ohavným nešvarem házet na Hospodina to, oč má svým úsilím porodit na svět člověk. Proto je užitečné problém vytrvale reflektovat ve vědách humanitních i bohovědných.

Náčrtek souvislosti

Bludný kruh spravedlivých odplat za nespravedlivý akt exkomunikace plodí vzájemnou a v posledku nepřekonatelnou nenávist bez kontur a břehů. Se ztrátou počátků se ztrácí i šance problém řešit odpuštěním křivd a musí nastoupit delší hojivý proces smíření. Političtí vůdcové jsou tu bezmocní, protože nekompetentní. Mnoho odpovědných představených v církvích je zaměstnáno problémy ideologickými2 a mocenskými a tohle ohrožení ani nechápou. Proto není umění smiřovat3 se ještě dost rozvinuté ani po tisíciletích.

Rána exkomunikace porodí hned dvojí existenciální úzkost. Jedna roste na kořenu odcizení, druhá souvisí se zmarněním významných hodnot. Hojit je třeba obojí. Oba kořeny zná důvěrně i existenciální filosofie.4 Teologický jazyk v té souvislosti mluví o hříchu, případně o známkách tajemné přítomnosti hříchu v konkrétních dějinách. Definitivnímu řešení nemoci hříchu říkají teologové spása.

Jestli chtějí církve hlásat svědectví o spáse a jejích dějinách, pak musí důvěryhodně svědčit o smíření a o kultivaci tohoto svými kořeny náboženského umění. Spásou je překonání důsledků hříchu, jinak řečeno: záchrana smyslu těm lidským vztahům, které měly pro konkrétního člověka rozhodující význam – jeho lásky, umění, naplněná odpovědnost atd...

Biblická ilustrace

Podnětný příklad řešení smíru poskytuje například Janovo evangelium v úryvku o uzdravení slepého od narození.5 Ten příběh naznačuje celou řadu peripetií v oblasti osobní, společenské. Kdo stojí o vhled do problému, tomu tahle perikopa stojí za meditaci. Připomenu zde jen jediný nápadný rys aktu:

Pro řešení problému, vnímaného tehdy jednoznačně jako problém náboženský, volil Ježíš postup šokující, demonstrativně proti-náboženský: poruší sobotní klid. Aby zjevil slávu Boží, jak říká, nepracuje prorockým slovem, ale hněte bláto. Sabat vylučoval hnětení. Ježíš otevřel šokem problém těm, kdo očekávání slepého dosud jen přihlíželi. Jsou vtaženi, třebaže to neplánovali.

Smysl smíření a smysl jeho náhražek:

Terapie budoucnosti někdy pokouší řešit takové hříchy šancemi katarze nebo změny smýšlení.

Smířit znamená nalézt důvod a motivaci pro úsilí dosáhnout společný cíl dvěma nebo více subjekty z odlišných výchozích pozic. Vyžaduje změnu smýšlení.

Změna smýšlení nikdy není levná. Musí zahrnout nejen komunikaci obou protivných stran, ale také smíření se sebou samým a smíření s tou transcendentální autoritou, kterou ta která strana uznává. Nemůže začít „nahoře“ (u autorit), ale bezpodmínečně „dole“ (mezi jednotlivci), podpírána solidaritou blízkých.6 Na druhé straně nevyžaduje smíření, aby minulost obsahující křivdy nebo příkoří přestala existovat, aby zmizela z mysli i z citové oblasti. Jde o to, aby had takové minulosti ztratil svůj jed, svou sílu schopnosti odcizovat, marnit kvality, bránit plodnosti vtahů.

Smíření je proces obtížný a obvykle delší, proto v žádné fázi nechybí snahy jej nějak obejít.

Snahy obejít nároky pravého smíření náhražkou se ukáží později neomylně jako řešení jalové, neplodné, a proto ničemné.

Takovými náhražkami za smíření bývá pokání (pokáním rozumím je pokus vinu nějak kompenzovat, “zaplatit“ fysicky nebo morálně, a to buď tomu, komu se stala křivda, anebo jeho nadřazené autoritě, pokud ji poškozený má. Pokud bude pokání uznáno jako dostatečné oběma stranami, může nastolit odpuštění), odpuštění (Úspěšné odpuštění je samo o sobě uměním. Obě strany virtuálního sporu osvobozuje od zátěží minulosti; následné smiřování takovou svobodu předpokládá. Proto smíření léčí budoucnost poté, co minulost už sanovalo úspěšné odpuštění. Pokusy nahradit proces smíření odpuštěním nemohou být úspěšné) , obětní beránek, vytěsnění atd.7

Shrnutí:

  • - Exkomunikace pod jakoukoli ideovou nebo rádoby nezištnou záminkou je barbarství s ohromnou vitalitou důsledků a následků pro obě strany. Neléčená exkomunikace zakládá řetězce nenávisti, které po čase už vůbec nelze přirozenými prostředky sanovat.

    - Exkomunikace stejně jako její protiváha patří mezi faktory, které vytvářejí dějiny. Křesťané se rádi připomínají jako ti, kdo zachránili Evropě antickou kulturu. Je nejvyšší čas, aby dokázali učit dnešní sekularizovaný svět umění smíření.

    - Exkomunikace není jen zlem, ale i hříchem a má jeho ovoce. Proto lékem exkomunikace a podobných aktů není obnova ctnosti jednotlivce, ale očista víry společenství.

    - Kdo dokáže spolupracovat svojí důvěrou v hojivou ochotu Boží, ten dává dějinám příležitost oplodnit naději ve spásu.

Dodatek: praxe smiřování v jisté katolické komunitě

Smíření v našem společenství slavíme. Není pro nás aktem hygieny ani ponurým výkonem vyžadované spravedlnosti, ale je pro nás slavností milosti. Už dlouho víme, že smíření lidských osudů nelze očekávat od soudu nad hříchem, ale od změny smýšlení toho, kdo uvěřil.8 Proto ti, kdo jsou svědky takového vyznání, necítí se soudci, ale slaví vítězství pravdy a vítězství sjednocování, a právě k tomu míří vzájemná pomoc všech přítomných.9

Důvodem slavení je událost hořícího keře pod Chorébem10: Slavíme zájem Hospodina stvořit z Mojžíše nového člověka prostě proto, že Hospodin má ten pronárod v Egyptě jako svůj lid, je na jejich straně. Otroctvím v Egyptě mravně i společensky zdevastovaní hebrejští nomádi potřebovali zakusit slávu i prohry exodu, aby se otevřeli nové budoucnosti a přerodili se ze zkaženého pronároda v lid.

Katolíci řadí smíření za určitých okolností mezi svátosti, tj. akty vzkříšeného Krista v moci Ducha svatého. To klade dost tvrdé nároky na pravdivost lidského jednání i řeči ať už jde o řeč spontánní nebo rituální.11 Přítomný Duch ovšem dokáže tu lidskou pravdu malou jako pouhých pár chlebů a rybiček naplnit tak, že dokáže osvobozovat ve velkém měřítku.12 Proto se vždycky dalekosáhle vyplatí konkrétně pojmenovat a vyznat vlastní osobní hřích, nejen vzpomenout svoji nebo obecnou hříšnost.

1 Jk 2, 15-16

2 Tíží je odpovědnost za čistotu dědictví otců, čistotu ideologií a víc nebo méně materializovaných tradic.

3 Každé umění vyžaduje nejen vtip řízení procesu, ale také praktickou zručnost zacházení s nástroji, kterou nutno získat nácvikem.

4 Jak známo, otec existencialismu Kierkegaard byl filosofem i teologem.

5 J 9, 1-41

6 Blízkými se tu rozumí „souvěrci“ v širokém smyslu slova. kteří solidarizují a které spojuje táž nebo aspoň příbuzná „víra“ (v Boha, v nějakou přesahující ideu).

7 Odpuštění se v nejlepším případě vyrovná s vinou a nastolí spravedlnost a tím napraví minulost. Náprava hříchu je proces delší, vyžaduje vyhojení hříchem znetvořených vztahů i možností komunikace bytosti a žádá resuscitovat schopnost víry a naděje do budoucna.

8 Lk 13, 1-9

9 Takové společenství předpokládá přátele natolik blízké, že nemají před sebou tajnosti. Zahrnuje např. oba manželské partnery, ale nikoli zároveň i jejich děti.

10 srov. Ex 3, 1-14

11 srov. k tomu Sk 5, 1-11

12 srov. Mk 6, 35-41

Předneseno v r. 2004 na blíže nespecifikované konferenci