Postoj k ministériím není zrovna silnou stránkou naší obce. Ale nemíním tu ani lobbovat, ani moralizovat. Rád bych povzbudil ty z přítomných, kteří se od rozhodnutí následovat ve služebnosti svého Pána a Krista Ježíše nenechají odradit ani pocity marnosti, ani nezájmem nebo nevděkem obsluhovaných.
Pokud se služba stala někomu opravdovým povoláním, může s ním vystoupat opravdu vysoko. To platí i v sekulárním světě. Ježíše vynesla až na čestné místo vedle Otce – „po jeho pravici“, vyznáváme.
V naší obci se plénum rozhodlo, že z palety možností služby jednotlivce jeho společenství v obci vyzvedneme jako znamení Ježíšova způsobu jen dvě klasická: lektorát a akolytát. Většina našich současníků vzala za svou postmoderní povznesenost nad každou instituci, ty církevní nevyjímaje: mohou se totálně odevzdat v lásce i bez svatby, mohou léčit i bez diplomů. Také Ježíš je prý manželem církve - a bez papírů. A nerozpakoval se léčit slepé nebo malomocné, posedlé i křísit mrtvé i bez požehnání úřadů, říkají.
Ovšem když šlo o martyrii, o svědectví o víře evangeliu, tu i Ježíš kupodivu volí formu instituce, ustanovuje Dvanáct a ustanovuje Sedmdesát dva. Víra je něco jako klíč ke spáse. To nelze říci o mnoha jiných třeba i nepochybně užitečných známkách charakteru.
Otázka tedy zní: Je už v naší době povolání sloužit kvůli víře evangeliu přece jen přežitkem a máme se spíš věnovat službě tehdy, kdy do toho máme chuť a služba podle toho bude i vypadat?
1. Duchovní rozměr služebnosti
Míří svou přirozenosti hodně do hlubin
Pokud si nevykládáme výraz: „následovat Krista“ příliš volně, nemáme zrovna moc cest k realizaci základního rozhodnutí ohledně takové služebnosti, která není jen kratochvílí nebo jinou „hrou na…“ Jde o rozhodnutí, které patří k Ježíšovu testamentu, k jeho osobnímu odkazu. Pavel nazývá pokřtěné dědici Kristovými. Týká se to nás všech, ať si myslíme o institucionalizovaných službách cokoli.
Každý křesťan vědomý si dospělé odpovědnosti za naroubování na vinný kmen se jménem Ježíš musí sám sobě dřív nebo později najít svůj osobní vztah k takovému testamentu.
Smysl služby není jen v tom, že někomu potřebnému se dostane pomoci. Velký, možná i větší význam má služba pro toho, kdo jí druhému poskytne. Když se rozhodl Ježíš umýt svým přátelům nohy, vedl podle Jana při tom pozoruhodné úvahy. Mezi jiným třeba tuto: „I vy jste už čistí…Ale když neumyju, nebudeme mít spolu podíl.“ Jinými slovy: služba sjednocuje víc než sdělení idejí i sdílení prožitků, toho všeho se už Ježíšovým přátelům dostávalo napořád. Jsou vztahy, které se kvalitativně proměňují právě díky službě.
Respekt k souvislostem
Mám občas nepříjemný dojem, že příliš snadno říkáme Ježíšovi: Mistr a Pán. Všimněme si: Každá místní církev začíná jako obletovaná nevěsta, uzrává však jen následováním Mistra sloužícího, ne levněji. Teprve ve službě nevěsty má šanci odhalit svoji pravou identitu, kterou nevnímala v roli pouze zamilované, ale nikoli veřejně zaslíbené.
Evangelista Lukáš (L 17, 5-10) upozorňuje na souvislost, která mnohým zpravidla uniká: v perspektivě eschatonu patří naše osobní víra mezi základní předpoklady spásy. Její kultivace patří k základům křesťanské strategie. A tahle víra ve službě radikálně sílí.
Patří k logice věci, že Kristus-ženich zdobí svoji nevěstu-církev, ale zůstává i pak jejím pánem. A protože tenhle její Pán přišel, aby sloužil (Mk 10, 45), je jistě i celá i pravda slávy nevěsty od té chvíle právě v této služebné pozici.
A tedy do třetice: Patří k logice boží pedagogiky vlastní jedinečná zkušenost s procesem, který zjevuje v umývání nohou Janovo evangelium. Ježíš tam trpělivě lámal Petrův odpor k umývání jeho nohou a vysvětluje, proč mu na tom záleží: jde přece o obě strany vztahu!
Ježíš jako mistr apoštolů trvá na služebném charakteru těch, kdo chtějí patřit mezi jeho přátele a dědice. Všichni díky službě zrajeme. Obsluhující i obsluhovaní. Služba se děje jako požehnání tam, kde služebník je přijat. Kritériem přátelství s Ježíšem je, jak čteme, vzájemná sebevydanost, schopná i ochotná vzájemně si sloužit a dokonce i sloužit světu.
2. Význam formalizace závazku
Instituce a svoboda
Ti, kdo přijali trvalé a tak či onak veřejné pověření k službě uvnitř církve, přikývli nejen k nějaké spoluúčasti na procesech, které věřící obec očišťují, kultivují a někdy utěšují, jindy napomínají či povzbuzují. Jejich před církví stvrzené ano je stvrzením povolání. Má-li pravdu apoštol Pavel v listu Římanům (Ř 8, 27-30), je povolaný zároveň v naději, že je i vyvolen a ospravedlněn.
Nic z toho nepolemizuje s lidskou svobodou, kterou týž apoštol tak vášnivě hájil. Svobodě člověka to nejen neškodí, ale prospívá.
Pokud je svobodou naše umění uhájit si prostor pro rozhodování mezi variantami řešení, putování k cíli, mezi cíli a mezi cenami, které jsme ochotni platit za plnou spoluúčast na takovém následování Krista, pak je institučně podepřená služba svědectvím svobody odpovědné.
A ještě týž apoštol o pravidlu, které rozlišuje ukazatele a směrníky našich cest do značné míry jinak, než nám předkládají moralisté a jiní ctitelé dokonalých vlastností člověka. Apoštol tady nijak neodsuzuje to, co je tělesné. Jen říká, že to tělesné ve svůj čas neúprosně zemře. Také služba těch, kdo si vyhrazují právo sloužit právě jen tehdy, kdy jsou na to citem i vůlí připraveni, i tahle služba umírá. Bohužel i se svými cíli a často i smyslem.
Kdo potřebuje, aby jeho lásky i plody jeho úsilí tak snadno a rychle neumíraly, musí pozvat na místo své třeba zcela nevinné svévole Ducha. Toho zveme po Ježíšově příkladu poslušností a začleněním, nikoli dokonalostí drezury.
Lze tomu porozumět na příkladech: Lektor zve Ducha do shromáždění službou požehnanému setkání společenství s Božím slovem, akolyta požehnanému sjednocení jednotlivce s věřícím společenstvím v Kristově těle a krvi. Jisté je, že v dnešní inflaci a nutné devalvaci slov nabízí druhým právě služba činem dvojí vzácné ovoce:
- zjevuje Ježíšovu proexistenci svou vlastní, jakkoli prostou proexistencí.
- svědčí o milosti a o smíření tím, že dokáže nést cejch služebnosti i v téhle době, která dokáže ocenit právě jen moc (peněz, známostí, komplotu atd).
Služebník v kterékoli z institučních pozic tak komunikuje nonverbální řečí, řečí komunikující činem za pomoci slov, komunikující a sjednocující akcí i prožitkem. Nemálo srozumitelnosti k tomu propůjčuje i sám statut institucionalizované služby.
3. Odpovědný respekt k nástrahám protivníka
Kdokoli si začne se službou církvi Krista Ježíše, musí počítat s jejími danostmi i s danostmi své doby:
Církev Kristova je naroubována na kmen vedle božího lidu, který vznikl postupným osvobozováním otroků. Jak ukazují dějiny spásy, to osvobození nezměnilo otrocké manýry lidu ani služebnictva. Nesměřovalo a ani dnes nesměřuje k vyšlechtění lidu panovnického, ale lidu svobodně sloužícího. Tak to rozhodl pastýř celého stáda, Kristus Ježíš, čteme u Matouše v 20. kapitole.
I Kristova církev může být Ducha-plná nebo Ducha-prázdná, deklarují dějiny. Církve apoštolů byly Duchaplné ne proto, že v ní panovaly občanské nebo náboženské ctnosti, nebo že byly knihovnou kultur, jak rádi dnes připomínáme sekulární Evropě. Petrova církev se o letnicích zrodila působením Parakléta tak, že víra služebníků evangelia začala plodit a proměňovat hořčičné semeno Božího království, Boží vlády v tomhle světě ve strom, ve kterém najdou úkryt a domov i ptáci (Mk 4, 31-32).
Nestačí k tomu prohlášení řádné autority, a už teprve ne autority bývalé. Ale nestačí ani přemíra soukromé dobré vůle. Jak to zdůrazňuje Pavel Římanům, je třeba obojí sjednotit do společného díla, pak možná přistoupí i Duch.
Žádná z legitimních forem univerzální Kristovy církve nemá za cíl optimálně ukájet soukromé náboženské potřeby, například potřebu velekněží konat spásné oběti či popásat košaté formy klerikalismu prý ke slávě boží. Bytí církve vyžaduje odpovědnou službou vytvářet prostředí, kde Kristus může pravdivě zůstávat uprostřed k dispozici všem, kdo Krista hledají. Katolická tradice tomu vychází vstříc institutem svátostných i nesvátostných znamení a profilovaných služeb.
Poslední komentáře