Jste zde

Odpustky

Otevíráme nový seriál věnovaný problematickým tématům v ekuméně. Vychází z otázek, které dostávám zejména od studentů bakalářského studia TKT na ETF UK. Seriál je plánován asi na rok. Pokud máte nějaké podněty k dalším tématům, sdělte mi je mailem: hradilek@etf.cuni.cz

Odpustky jsou čistě římskokatolickým specifikem. Nic takového nepraktikují ani pravoslavné církve, ani církve vzešlé z reformace, a dokonce ani jiné katolické církve jako starokatolíci či anglokatolíci. V Bibli o odpustcích nic nenajdeme. Téma nese těžkou historickou zátěž, kdy se např. z odpustků majících finanční podobu hradily křížové výpravy nebo stavba Svatopetrského dómu. Jak česká, tak světová reformace se proti praxi odpustků ostře vymezovala.

Kdykoli se římskokatolická církev (myslím tím její vedení) dostane do situace, kdy nějaké učení, či nějaká praxe je dále už neudržitelná, nikdy neřekne „spletli jsme se“. Buď si problému přestane všímat a nechá na něj zapomenout („vyhnít“), nebo se jej snaží reinterpretovat. Obě metody „řešení“ mají svá úskalí. Reinterpretace se týká i odpustků. Peníze už v nich nehrají žádnou roli, přesto se s odpustky nadále pracuje. Např. nedávno vyhlášený jubilejní rok 2025 je spojen s možností získat „plnomocné odpustky“. Existuje vatikánský úřad Apoštolská penitenciárie, která odpustkovou praxi řídí. V jejím čele stojí kardinál – hlavní penitenciář Svatého stolce. Oč tedy jde?

Celá konstrukce vychází z předpokladu, že za každým proviněním následuje trest. Tresty jsou kategorizovány na tzv, „věčné“ a „časné“. Věčné tresty následují po narušení vztahu k Bohu hříchem a mohou nám být pro zásluhy Ježíše Krista zcela odpuštěny. U katolíka se tak děje zpravidla skrze svátost smíření, ale i jiné způsoby klasická teologie připouští (např. vzbuzení „dokonalé“ lítosti). Časné tresty jsou důsledkem provinění před Bohem, která jsme způsobili sami sobě či vůči druhým (ale i např. vůči životnímu prostředí). Zahlazení těchto trestů je doménou odpustků. Proces zahlazení je situován jak do našeho pozemského života, tak života po smrti. K tomu byl ve 12. století vytvořen teologický konstrukt očistce.

Domnívám se, že představa očistce, jako dočasného stavu mezi pozemským životem a blaženým životem před Boží tváří koresponduje s modelem zcela spravedlivého Boha. Odráží lidskou představu spravedlnosti. Bůh chce přijmout do své slávy všechny lidi, ale ti větší hříšníci si musí déle počkat… Představa totálně milosrdného Boha je nám těžko srozumitelná. Míra provinění se dá měřit podle potřebné doby strávené v očistci. Pomocí odpustků lze tuto dobu zkrátit („částečné“ odpustky), případně zkrátit na nulu („plnomocné“ odpustky).

„Metoda“ krácení vychází z představy, že církev (rozuměj příslušné úřady) má k disposici „poklad“ dobrých skutků, jako modliteb, postů, poutí atd., kterými může disponovat a těm, kteří splní zadané podmínky z tohoto pokladu splatit jejich provinění.

Pro získání odpustku bylo třeba splnit zadané podmínky přesně (případně požádat o jejich změnu v případě nemožnosti je dodržet). Např. v příručce vydané před 90 lety v Olomouci se řeší, jak splnit podmínku návštěvy kostela. Dejme tomu máme pro získání odpustku podmínku navštívit 10x kostel a tam se pomodlit určené modlitby. Do této sumy ale není možné započítat účast na nedělní bohoslužbě, neboť tato návštěva kostela je povinná. Stejně tak není možné navštívit kostel a tam se po sobě 10x pomodlit sadu stanovených modliteb, ale je nutné vždy kostel opustit a znovu do něj vstoupit… Podobných „moudrých“ pravidel je uvedeno více.

Katolíkům radím nevěnovat této oblasti příliš mnoho pozornosti, nekatolíky prosím o toleranci. Změny v římské církvi probíhají pomalu. Dva kroky vpřed, pak krok stranou a jeden krok vzad… Vývoj je ale patrný. Zatímco v Kodexu kanonického práva z r. 1917 se odpustků týkalo 26 kánonů, v současně platném Kodexu z r. 1983 je to jen 6 kánonů.