Jak jsme se mohli jen tak velice narychlo se sestrou farářkou shodnout cestou od vás minule, vyznám se vám dnes ze svých dvou specifických nadějí:
Co si vlastně já sám slibuji od církve a proč ji nabízím jiným jako opravdovou pomoc, když historická ani přítomná fakta o chování církevních institucí mi moc vody na mlýn zrovna nehoní.
Proč vlastně já se angažuji v liturgii, když liturgie je lidský vynález, v katolictví si jej snaží vyreklamovat pro sebe jen tenká vrstva církve a dělá to (bohužel někdy také) jednak proto, aby byla domněle společensky nepostradatelná, jednak si tím takoví reprezentanti dodávají pocit zvláštní hodnoty).
1. Naděje zvaná církev
Uvědomuji si, že díky odlišným tradicím očekávají katolík a evangelík od církve zcela odlišné věci. Když to hodně zjednoduším a přeženu tu přehlednost až do karikatur, pak katolík očekává od církve spásu, protože církev je pro něho správcem všech těch vzácných prvků mozaiky věčného života, které říká katolík s jistými rozpaky „věčná spása“; evangelík je strůjcem svého osudu v podstatě sám kvalitou svojí osobní víry nebo nedůvěry, Církev mu kázáním Božího slova k tomu víc nebo méně vydatně napomáhá. Záleží na každém, nakolik takovou pomoc potřebuje často nebo jen někdy, protože číst dnes dovede každý a také každý má svoji Bibli.
Obě pojetí jsou už díky stoletím praxe hodně individualistická. Jako kdyby spása byla odměnou za něco, co se někomu daří a jinému ne. Něco jako výdělek ve vrcholovém sportu.
Takovému pojetí zdá se nahrává i postpavlovský obraz závodníka, který běží o závod kvůli „neporušitelnému věnci“.
Nový zákon ovšem nabízí i jiné principy (východiska) formující docela radikálně jinou cestu za spásou. O jedné z nich se chci zmínit, protože pro mne osobně je velice sdělnou a následování hodnou.
Naštěstí tedy nejsem originální, není to můj vynález, dokonce to není v žádné z církví ani zapomenuto, jen se dává raději důraz jinam.
Půjdu rovnou k věci:
Patrně všichni bez násilí rozpoznáváme spolu s Pavlem centrální příběh „dobré zprávy“ v událostech kolem pašijí, tedy kolem smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše. Vycházím ze dvou autentických pohledů současně:
Synoptikové popisují slavnostní seder (večeři s beránkem), a tradují Ježíšův odkaz jako přání, aby jeho přátelé na jeho památku vydávali svoji sílu i radost (chléb a víno) až k rozlámání vlastního těla a prolití vlastní krve ve prospěch svých bližních.
Autor evangelia Janova klade centrum téhož sederu do epizody umývání nohou.
Rozumím proto oběma současně jen tak, že Ježíš bude živ v našich vztazích tehdy, kdy nám na těch vztazích záleží zřetelně asymetricky:
Na Ty má záležet víc než na Já. To je Nová smlouva: zatímco Stará vyžadovala, aby bližní neměl pozici horší než moje já, Ježíšův testament jde radikálně dál.
Tváří v tvář dnešní atomizující se společnosti, kdy globalizace nás válcuje na miliony prachových zrníček, se mi tahle zpráva zdá nejen dobrou, ale přímo výbornou: Nikdo z nás nemusí být sám, nikdo nezůstane bezmocný sám. Máme bližní ne už jako test naší spravedlivé váhy, ale jako cestu ke spáse.
Církev tedy není nejdůležitější svými ordinovanými profesionály, ale tím, že pro každého má po ruce řadu bližních.
Není to jakýkoli bližní, protože je citlivěji kritický k praktickému provedení mojí osobní verze „to čiňte na moji památku“. Ten bližní věří jako já a rozumí, jaké nároky takový testament klade.
Věřící bližní je pravdomluvným zrcadlem, když se marnivě nebo i doopravdy někdo ptá: pověz mi, zrcadlo, kdo má víru nejvyspělejší, nejvoňavější, Bohu nejlíbeznější. Snadno a rychle nás usvědčí.
V komuniu bližních, kdy každý se stará o druhého a sám je vděčným objektem pravdivé péče jiných je jistě už část nebe, anebo aspoň předchutnání, připomíná Buber v staroindickém obrazu o nebi a peklu.
2. Liturgie
Leckterý evangelík má obavy, že je svědkem podivné módy: prý jeho církev naletěla katolíkům na jejich liturgické slavnosti, opustila střídmost svých evangelických předků a utíká od povinnosti sloužit Božím slovem k posvátnému divadlu. Padají ostrá slova o modloslužbě, o obřadnictví, o zradě Pánova doporučení modlitby v pokojíku srdce.
Jsem přesvědčen, že jde o nedorozumění. Liturgie svojí podstatou není ani honosné ani střízlivé divadlo, ale je společným díkuvzdáním.
Chválu lze Bohu vzdávat i v pokojíku srdce, aniž levice ví, co dělá pravice.
Ale týž Ježíš naléhal i na jinou formu setkávání se s Bohem naší modlitby:
Ježíš klade důraz na modlitbu díků za jednotu různosti. Za úžas nad tím, že bližní, ač je opravdu jiný než já, není břemenem jednoty, ale její slávou.
Tak se děje sláva Trojici, kde každá z osob je svébytná a zůstává jiná až k napětím, které my nazýváme poslušností Syna Otci , a proto je mezi nimi láska vůbec možná jinak než sebeláskou.
Aby se každý z těch jedinců v církvi mohl podílet na společné chvále a směl zůstat svůj, na to potřebujeme společnou řeč.
Lidstvo zná několik osvědčených řečí schopných sjednocovat, schopných překlenout staletí a tisíciletí i zlomy kultur. Je to řeč mythů, řeč rituálů a řeč symbolů.
Liturgie je nejen řečí, je také školou reálného komunia. Pro katolíka je eucharistická slavnost nebo slavnost tzv. bohoslužby slova nejen příležitostí setkat se s někým, například se vzkříšeným Kristem. Je příležitostí přijmout nabídky různých Ty a nabídnout různým Ty svoje vlastní já, a to všechno slavit a dohromady slavit, nejen splnit jako něco, co se sluší udělat, protože Bůh si to přeje.
Pokud tedy snad není ještě srozumitelné, co že je důvodem mé přízně vůči liturgii.
Liturgie nijak nenahrazuje ani nevytěsňuje modlitbu v pokojíku srdce
Liturgie mi brání, aby se moje blíženská láska stala salonní záležitostí, kdy si vybírám objekty.
Liturgie mi znovu a znovu poukazuje, že moje osobní spása je z vůle Boží neodpáratelná od osudu mých bližních. Jistě závisí na mojí osobní víře. Ale kvalitu mé osobní víry posuzuje schopnost či neschopnost vytvářet komunio. Nejen na slavnostní chvilku, ale trvalé, ne méně trvalé, než je komunio kolem Beránka na věčnosti.
Boj o pravdivost takové teze je mi bojem za pravdivost mého vztahu k Bohu. A protože Bůh se mi zjevuje v posledku jedině na Kristu Ježíši, je pravdivost vztahu ke Kristu a jeho Testamentu měřitelná jedině faktickou věrohodností a důvěryhodností Ježíšova životního stylu v mém vlastním životním stylu.
Předneseno v r. 2001 v evangelickém sboru v Libčicích
Poslední komentáře