Jste zde

Uctívání kříže

autor: 

Úvod

Otázka uctívání kříže může být z ekumenického úhlu pohledu tématem kontroverzním. Vždyť právě určité směry v rámci reformace rušily výzdoby kostelů i symboly. Například za Jana Kalvína byly z kostelů odstraněny obrazy, oltáře a varhany, bohoslužby se omezily na kázání, modlitbu a zpěv žalmů.1 Někteří křesťané ke kříži přistupují pouze jako k symbolu, jiní kříž přímo uctívají, jiné Kristův kříž vede k tomu se při modlitbě pokřižovat. Například německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer napsal z nacistického vězení: "Lutherův pokyn 'přežehnat se křížem' při ranní a večerní modlitbě pociťuji zcela spontánně jako velkou pomoc."2 

Před přibližně 20 lety probíhala v rámci ČCE diskuse nad používáním symbolu kříže. K této diskuzi napsal Jan Kirschner článek „K chápání symbolu kříže v českém evangelictví“, který byl publikován na portále Christnet.eu. V článku přibližuje diskusi v rámci ČCE a z dokumentu církve k tomuto tématu cituje: „Nedůvěra vůči symbolu kříže v českém evangelictví je zapříčiněna především negativní historickou zkušeností s touto symbolikou v českých dějinách a zřetelnou převahou kalvinistických kořenů v českém protestantismu“.3 Sám Kirschner poté doplňuje:Symbol kříže hrál důležitou roli jako znamení papežsko-císařské moci v době české reformace (křížové výpravy) i později v pobělohorské éře. Dějiny křesťanství u nás byly a dodnes někdy jsou interpretovány jako zápas kříže a kalicha, přestože již v 19. století najdeme volání po jeho překonání. Protiklad kříže a kalicha se v určité době stal spíše výrazem mocensko-politických koncepcí než autentickým výrazem víry.4 A v závěru dodává: „Úsilí vyvolat rozhovor, který by ujasnil, do jaké míry je třeba ještě dnes setrvávat v historicky podmíněném obecném odporu k symbolu kříže v českém evangelickém prostředí, ukazuje na citlivost daného tématu a přerůstá i do otázek ekumenických a mezináboženských.5

Jaké jsou tedy historické souvislosti s používáním kříže? A jaké zdroje s touto problematikou pracují? Na tyto otázky se pokusím odpovědět. Představím jednotlivé prameny, které se tímto fenoménem zabývají.

Biblické a historické souvislosti

Biblické souvislosti

Symbol kříže vychází z toho, že byl na něm ukřižován Ježíš Kristus. Kromě zmínek z evangelií se na symbol kříže a jeho symboliku často odvolává apoštol Pavel. Zmíním tři příklady: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1. Korintským 1, 18); „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“  (Galatským 6,14); „Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže.“ (Filipským 3,18).

Historické souvislosti

Řada vědců se domnívá, že kříž byl zhotoven z borového dřeva, vážil okolo 75 kg, jeho výška dosahovala 3 – 4 metrů, příčné břevno mělo zhruba 2 metry a jeho objem byl přibližně 178 000 000 mm3. Každopádně celkový objem dochovaných relikvií nepřekračuje 4 000 000 mm3.6

Za panování císaře Konstantina zahájil jeruzalémský biskup Makarius vykopávky, během niž došlo k objevení Kalvárie, Božího hrobu a také bylo nalezeno dřevo svatého Kříže. To bylo uznáno za pravé a byla pro něj vystavena kaple. Dřevo svatého Kříže bylo poté v Jeruzalémě uctíváno již okolo roku 380. Zmínka o tom je například v Putování Egerie.7 V těchto dobách se rovněž zrodila tradice, kdy „na Velký pátek se věřící a mniši shromažďovali o osmé hodině ranní v kapli Kříže poblíž Kalvárie, načež se konal obřad uctívání svatého Kříže. Biskup seděl na svém stolci, před ním se nacházel stůl zahalený plátnem a kolem něj stáli jáhni. Pak byl přinášen stříbrný pozlacený relikviář, ze kterého se na stůl vyjmulo dřevo svatého Kříže s tabulkou (titulus crucis). Biskup vztáhl ruku nad svatou relikvii a jáhni spolu s ním dohlíželi, zatímco věřící jeden po druhém přistupovali ke stolu, ukláněli se a líbali kříž, dotýkali se jej i tabulky čelem a očima, ale nesměli se ho dotknout rukama.8

Zmínek o uctívání kříže najdeme poměrně hodně. Například Jan Zlatoústý, který píše: „Vládci zdobí své diadémy křížem, symbolem Spasitelovy smrti; na jejich purpuru kříž; v jejich modlitbách kříž; na jejich zbroji kříž; na svatém stole kříž; na celém světě kříž. Kříž září jasněji nežli slunce.“ Cyril Jeruzalémský potvrzuje, že „celý obydlený svět je pln relikvií dřeva kříže“. Dva francouzští archeologové Letaille a Audollent objevili v roce 1889 v okolí Sétifu nápis z roku 359, který se kromě jiných relikvií zmiňuje také o „dřevu kříže a zaslíbené zemi, kde se narodil Kristus“). Francká královna Radegunda po odchodu do Poitiers obdržela od císaře Justina II. v roce 569 relikvii svatého Kříže. Klášter, který královna v Poitiers založila, se od té doby nazýval Svatého Kříže.9

Historické zajímavosti

Mezi historické zajímavosti například patří, že zmínky o uctívání symbolu kříže pohany jsou dochované ještě před Kristem. Také, že egyptští křesťané používali symboliku egyptského kříže (tzv. „anch“) na stavbách a stal se tak předzjevením křesťanského kříže či že arménská sekta chazingarů projevovala kříži bohopoctu.10

Kříž a církevní koncily

Otázkou přístupu ke kříži řešily i církevní koncily. II. nicejský koncil (787) sice stanovil, že „věřící mají projevovat úctu podobě „předrahého a životodárného kříže“, nicméně zdůraznil, že se nejedná o tzv. úctu latria – tedy o úctu k Trojjedinému Bohu. Zároveň stanovil, že kdo uctívá obraz, ten uctívá osobu, kterou obraz znázorňuje.11

Konstantinopolský koncil (869) rozlišoval mezi aspasmos („pozdravením“) a proskynésis („poklonou“), které přísluší svatému Kříži, a alethine latreia („skutečným klaněním“), jež mu nemá být prokazována.12

Tridentský koncil (1545–1563) přijal takovéto učení katolické církve: „[Posvátná synoda stanoví], aby se zvláště v kostelích uchovávaly a uctívaly obrazy Krista, Bohorodičky panny a jiných svatých a prokazovala se jim patřičná úcta a čest; ne proto, že by se věřilo, že v nich je přítomno nějaké božství nebo síla, kvůli nimž by byly uctívány, nebo že by se od nich něco žádalo nebo že by se k nim upírala důvěra, jak tomu kdysi bývalo u pohanů, kteří do model vkládali své naděje, nýbrž proto, že úcta, která se jim prokazuje, odkazuje na vzory, jež tyto představují; tak abychom se skrze obrazy, jež líbáme a před nimiž smekáme a ukláníme se, klaněli Kristu a uctívali svaté, kteří jsou jimi zpodobněni“.13

Uctívání kříže v rámci liturgie 1. tisíciletí

Historie liturgického uctívání kříže

Uctívání kříže je převzato z liturgie, která má své historické kořeny v Jeruzalémě ve 4. století. Uctívání kříže bývá spjaté s připomínkou velikonočního příběhu ukřižování Ježíše Krista. Jako evangelijní těžiště se obvykle vychází z Janových pašijí. Uctívání kříže a v souvislosti s tím i komunio není jen o zamyšlení nad utrpením, ale i oslavou Krále, který podstoupil přechod ze smrti do života (Janovo evangelium 18. a 19. kapitola)14

O této bohoslužbě pojednává profesor Klemens Richter. Zmiňuje, že „přestavba struktury by mohla přispět k oživení: poselství obsažené ve čtení z Písma směřuje přece k oslavě kříže. Protože podle nového řádu se svátosti i svátostiny udělují, pokud možno v návaznosti na evangelium, mohlo by i uctívání kříže navazovat přímo na pašije, zatímco přímluvy by následovaly až při uctívání kříže. To se jeví jako přesvědčivé vtažení obřadu uctívání kříže do celku liturgie, přičemž by obec hrála aktivnější roli. V návaznosti na pašije a kázání by nabízel obřad kříže optické i meditativní, díky zpěvu dokonce i hymnické rozvinutí a zpřítomnění slyšeného, jež by bylo shrnuto v přímluvách týkajících se celého světa. Oživen může být ale i samotný obřad uctívání kříže. Přitom jsou rozhodující dvě věci: všichni, tedy celá shromážděná obec, musí mít možnost se zúčastnit a neměl by existovat rozdíl v uctívání mezi klérem (a služebníky oltáře) na jedné straně a ostatními na straně druhé. Misál k formě říká: „všichni přecházejí kolem kříže a jednoduchým pokleknutím (nebo jiným vhodným způsobem) vzdají úctu“. A zde je opět rozhodující, že každému jednotlivci musí být umožněno, aby vyjádřil vnějším znamením svůj vnitřní postoj k Ukřižovanému.“15

Uctívání kříže v rámci Jeruzalémské liturgie

Podíváme se na několik zdrojů, které popisují obřady Velkého pátku, při níž docházelo k uctívání kříže. V této kapitole budu vycházet z publikace „Mysterium paschale“ od Františka Kunetky, ale nejen z ní.

Putování Egeriino

Poutnice Egeria, která ve 4. století podnikala pouť do Svaté země, sepsala o svých zážitcích vyprávění, kde píše: „Nejprve se čte z Žalmů, kde se mluví o utrpení, čte se ze spisů apoštola nebo z listů apoštolských nebo ze skutků, kde co řekli o utrpení Páně, jakož i z evangelií se čtou místa, kde trpí, též se čte z proroků, kde předpověděli utrpení Páně, také se čte z evangelií, kde se mluví o utrpení. A tak od šesté hodiny až do deváté se stále takto čtou čtení nebo říkají hymny, aby se ukázalo všemu lidu, že cokoli řekli proroci o utrpení Páně, že se stane, se také stalo, jak se ukázalo skrze evangelia a spisy apoštolů. A tak po ty tři hodiny se všechen lid učí, že se nestalo nic, co by dříve nebylo řečeno, a nic nebylo řečeno, co by se zcela nesplnilo.16

Dále Egeria popisuje, že na Velký pátek dopoledne věřící uctívají relikvie jako sloup bičování na Sionu či dřevo kříže, nicméně tato uctívání se děje v prostoru Post crucem (tedy se jedná o prostor v jižní boční lodi baziliky před malou kaplí sv. Kříže na golgotské skále). Toto uctívání má tedy spíše soukromý charakter a není součástí hlavní oficiální bohoslužby. Je tedy časově i prostorově odděleno od hlavní bohoslužby slova, která má klasické prvky: čtení, zpěv, modlitba. Uctívání probíhá tak, že lid postupně prochází a pokloní se, nejprve se dotkne čelem a pak i očima kříže a nápisu a políbí kříž. Nicméně nikdo nevztahuje ruku, aby se kříže dotkl. Kunetka dále zmiňuje, že v Jeruzalémské velkopáteční liturgii se k anamnetickému rozměru připisuje i rozměr mimetický.17

Velkopáteční liturgie podle Ordo Romanus XXIII

Dalším zajímavým zdrojem je liturgická kniha Ordo Romanus XXIII. Kunetka připomíná, že ordines označují, které jsou popisem obřadu, nicméně obsahují modlitební texty. Konkrétně Ordo Romanus XXIII je ale výjimečný v tom, že popisuje papežskou liturgii podle svědectví účastníka liturgie z východofranské oblasti z let 700-750. Kunetka poté popisuje obřad následovně:18

Obřad začíná kolem 8. hodiny (což defacto je 2. hodina odpolední), kdy vychází průvod z Lateránské baziliky a směřuje do stacionárního chrámu sv. Kříže Jeruzalemského. Papež jde bos, podobně i ostatní služebníci. Dva klerici nesou pochodně, papež v pravé ruce drží kadidelnici, levou ruku mu podpírá arcijáhen. Za papežem nese jiný jáhen ostatky sv. Kříže, umístěné ve schránce, zdobené drahými kameny, v její dutině je silně vonící balzamovací směs. Podoba procesí vykazuje byzantské rysy, vůně balzámu ve schránce relikviáře, papež sám nese kadidelnici a okuřuje, římskému obřadu by však spíše odpovídalo, aby papež nesl relikviář, jiný klerik by se pak ujal okuřování. Celé procesí za zpěvu žalmu 119 putuje do římského chrámu sv. Kříže Jeruzalémského, představuje tak „křížovou cestu“, kdy papež v roli Krista, arcijáhen přijímá funkci Šimona z Kyrény. Vlastní liturgii pak OR 23 popisuje takto: Jakmile přijdou k bazilice sv. Kříže, vstoupí do chrámu, jáhen položí schránu s relikvií na oltář a papež ji hned otevře. Pak se před oltářem položí na tvář k modlitbě a poté, co povstane, schránku políbí a jde k sedadlu, kde zůstane stát. Na jeho pokyn políbí kříž na oltáři biskupové, presbyteři, diakoni a subdiakoni. Potom schránku přinesou k chrámové mříži, kde jí políbením uctívá ostatní lid. Mezitím však, když relikvii už uctil papež, hned vystoupí na ambon subdiakon a začne číst text z proroka Ozeáše.19

Kunetka poté doplňuje, že ctění relikvie má opět soukromý charakter a je možné, že uctívání kříže původně nebylo součástí bohoslužby, ale mohlo být doplněno, a to konkrétně ze svátku Povýšení sv. Kříže. Ten byl zaveden v Římě mezi lety 683-752. Až po ctění relikvie papežem je zahájena bohoslužba slova, kříž je nicméně uctíván klérem a také poté ostatním lidem. Kunetka dále uvádí, že dle OR 23 pozornost věřících byla spíše zaměřena k projevům adorace kříže než k přednášeným biblickým textům a poukazuje, na určitou „liturgickou dvojkolejnost“. Kdy soukromá zbožnost, tedy uctívání se překrývá s probíhající oficiální liturgií. 20

Galasiánský sakramentář

Dalším zdrojem je text Gelasiánského sakramentáře. Jedná se o liturgickou knihu pro presbyteriální liturgii římských titulárních kostelů, která vznikla okolo poloviny 7. století. Nicméně byla populární i v mimořímských oblastech.21 Kunetka k němu říká následující: „Zde popsaná liturgie začíná tedy o 15. hodině shromážděním v chrámu, nekoná se žádné procesí, kříž je ještě před zahájením umístěn na oltáři. Kněz a ostatní přicházejí v mlčení, místo prostrace je po výzvě jáhna pouze pokleknutí před modlitbou. Uctění kříže se už nekoná během bohoslužby slova, ale až po skončení přímluv a také až po přinesení těla a krve Páně na oltář. Kněz uctí kříž ještě před modlitbou Páně, ostatní (včetně kléru) až potom. Pro ně je adorace kříže spojena s obřadem přijímání: přicházejí dopředu před oltář, uctí kříž a přijímají.22 Kunetka dále poukazuje na to, že dle Gelasiánského sakramentáře, na rozdíl od papežské velkopáteční bohoslužby v OR 23, obřad uctívání neprobíhá paralelně s bohoslužbou slova, ale je spojen s obřadem přijímání, což OR 23 není. Nelze zároveň z textu vyčíst jakým způsobem byl kříž uctíván.23

Ordo Romanus XXIV

Další praxí, kdy je spojen obřad přijímání s uctíváním kříže zaznamenává liturgická kniha Ordo Romanus 24. Tato praxe byla v mimořímské presbyteriální liturgii („extra Urbem“). Tato liturgická kniha obsahuje pokyny od středy až do soboty celého předvelikonočního týdne. Večerní bohoslužba pak zahrnuje po přímluvách další dva obřady – a to právě uctívání kříže a přijímání. Pokyny v OR 23 se snaží o koordinaci dvou bohoslužeb – odpolední papežské a presbyteriální liturgii v Římě.24

Úryvek z textu OR 24 pak zní takto: Po přímluvných modlitbách je před oltářem připraven kříž, který přidružují dva akolyté, mezi ním a oltářem je zachován prostor. Když je před kříž přineseno klekátko, přijde biskup, uctí kříž políbením, potom i biskupové, kněží, jáhnové a podle pořadí i ostatní, nakonec lid. Biskup se vrátí ke svému sedadlu, zatímco všichni uctívají. ……Biskup sedí na sedadle, mezitím lid uctívá kříž. Když biskup nebo lid uctívají kříž, zpívá se stále antifona a říká se Žalm 118. Poté, co byl kříž uctěn a odnesen zpět na své místo, sestoupí biskup před oltář.25

Kunetka poukazuje na jasnou strukturu velkopáteční liturgie: bohoslužba slova, uctívání kříže, během uctívání přenesení těla Páně a nekonsekrovaného vína na oltář, modlitby Otčenáš a „Vysvoboď nás“, vložení těla Páně do kalicha s vínem, přijímání v tichu. A zároveň poukazuje na třídílnou strukturu velkopátečních obřadů, která svým způsobem přetrvává dodnes: bohoslužba slova – uctívání kříže – přijímání.26

Svátek svatého Kříže

Za zmínku jistě stojí zmínit Svátek Povýšení svatého kříže. Ten se začal slavit v Římě ke konci 7. století, nicméně určité prameny nastiňují, že svátek mohl existovat již dřív. Jedná se o svátky 3. května a 14. září. Svátek 3. května se nazývá svátek „Nalezení svatého Kříže“ a poukazoval na nalezení dřeva svatého Kříže sv. Helenou. Svátek „Povýšení svatého Kříže“ slavený 14. září pak připomínal znovu získání kříže císařem Herakleiosem zpět od Peršanů.27 Zajímavostí je, že svátek 14. září rovněž připomíná také Ekumenický lekcionář.28

Kříž v současném protestantském prostředí

Otázka používání kříže bývá v protestantských církvích diskutována. Zároveň nebývá úplně odstrkovaná. Příkladem je Evangelická církev metodistická. O „rozjímání u kříže“ se zmiňuje ve svém dokumentu Kniha bohoslužeb Evangelické církve metodistické z roku 1992: „Pokud je to žádoucí, lze v tuto chvíli přinést do kostela jednoduchý dřevěný kříž a umístit ho tak, aby byl lidem na očích. Při rozjímání a nářku je možné účastníky vyzvat, aby neformálně přišli dopředu a krátce poklekli před křížem nebo se ho dotkli.29

Nejvíce inspirativní pro mě byl přínos II. Nicejského koncilu, který stanovil, že „kdo uctívá obraz, ten uctívá osobu, kterou znázorňuje“. Přesto si myslím, že tato otázka je i nadále ekumenicky žhavá.

1 Roland Frölich: Dva tisíce let dějin církve, Vyšehrad 1999, s. 138

2 KIRSCHNER, Jan. K chápání symbolu kříže v českém evangelictví. Online. In: . 2003. Dostupné z: https://www.christnet.eu/clanky/2813/k_chapani_symbolu_krize_v_ceskem_evangelictvi.url. [cit. 2024-12-17].

3 Tamtéž

4 Tamtéž

5 Tamtéž

6 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].

7 Tamtéž

8 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].

9 Tamtéž

10 Tamtéž

11 Tamtéž

12 Tamtéž

13 CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].

14 RICHTER, Klemens. Uctívání kříže – střed velkopáteční liturgie. Online. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/379. [cit. 2024-12-17].

15 RICHTER, Klemens. Uctívání kříže – střed velkopáteční liturgie. Online. Dostupné z: https://www.getsemany.cz/node/379. [cit. 2024-12-17].

16 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s.90

17 Tamtéž, s. 91-92

18 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 93.

19 Tamtéž, s. 93-94

20 Tamtéž, s. 94-95

21 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 97

22 Tamtéž, s 98

23 Tamtéž, s 98

24 Tamtéž, s 99

25 Tamtéž, s 100

26 KUNETKA, František. Mysterium paschale:, s 100-101

27CABROL OSB, J. M. Fernand. Svatý Kříž. Online. Dostupné z: https://www.tedeum.cz/2023/04/02/svaty-kriz/. [cit. 2024-12-17].

28 The Revised Common Lectionary. Online. Dostupné z: http://commontexts.server311.com/wp-content/uploads/2015/11/RCL_YearA_Web.pdf. [cit. 2025-01-17]

29 Kniha bohoslužeb Evangelické církve metodistické, s. 291