Jste zde

Heinz Schütte: Neteologické překážky jednoty

autor: 

V nakladatelství Vyšehrad vyšel na konci r. 2003 druhýdíl Ekumenického katechismu Heinze Schütteho nazvaný Církev všech křesťanů. Přibližme si jehoobsah krátkým úryvkem, věnovaným neteologickým překážkám ekumenické jednoty. – Profesor Heinz Schütte (* 1923) je katolický teolog a kněz; v letech 1975– 1979 byl teologickým poradcem Sekretariátu pro jednotu křesťanů v Římě. JehoEkumenický katechismus vyniká jasným výkladem společných i odlišných stanovisekhlavních křesťanských tradic i angažovaností pro teoretické a prakticképřekonání rozkolů mezi církvemi. Třetí a poslední díl Ekumenického katechismuby podle plánu měl vyjít za rok.

Společenstvíve víře – spojené s prohlášením, že dřívější vzájemná zavržení (už) druhoustranu nepostihují – je nutným a dostatečným předpokladem společenství církví.Ale dokonce i tam, kde je tento základ dán, mohou ještě trvat zábrany.Společenství církví může ztroskotat „například kvůli instituční nepružnosticírkví, podílejících se na ekumenickém dialogu...“ Síly, které zabránilyspojení církví i tam, kde bylo docíleno jednomyslnosti v ekumenickém dialogu,se ekumenická teologie snažila popsat jako „neteologické“, „sekulární“ nebojako „nedogmatické“ faktory.

Na pravoslavné straně ještě nejsou zahojenyhistorické rány, které způsobili před staletími bratři ve víře – západníkřesťané v době křížových výprav. – Ale: Neměla by mít křesťanská láskadostatečnou sílu překonat vznikající obavy, odpustit si navzájem ze srdce, jakoBůh odpouští nám, vyjít si vstříc a smířit se, jak to příkladně učinili ekumenickýpatriarcha Athenagoras a papež Pavel VI.?

Na katolické straně existuje shoda v tom, žesvoboda je možná ve všem, co se netýká zjevené pravdy. Je však velmi těžké se rozloučitse svými zvyky a v důvěře přenechat svobodu působení Ducha svatého (srov. Gal5). Mučedník Alfred Delp napsal tváří v tvářsmrti: „Zdá se, že si církve stojí samy v cestě charakterem svého historickyvyvinutého způsobu myšlení. Věřím, že všude tam, kde se v zájmu životanerozloučíme se svým způsobem života, nás dějící se dějiny zasáhnou jako blesksoudu a zkázy.“

Naevangelické straně se označuje teologie kříže jako charakteristický rys myšleníMartina Luthera, jako klíč k jeho teologii. Svouteologii Luther odečítá z kříže: „Událost kříže jeprototypem ospravedlnění.“ Zdůrazňuje: „Kříž samotný je naše teologie.“ V Malémkatechismu, který patří k luterským vyznavačským spisům, stojí: „Ráno, kdyžvstáváš z postele, požehnej se svatým křížem a řekni: Pomáhej Bůh Otec, Syn iDuch svatý. Amen.“ A večer podobně. Jaký poměr k tomu však má evangelickápraxe? Ačkoliv je znamení kříže symbolem jádra luterské teologie a ačkoli se tove vyznavačských spisech předpokládá, evangeličtí křesťané se tomu brání. Proč?Znamení kříže se považuje za „katolické“; a to je zjevně ještě těžkopřekonatelná zábrana. – Obavy různého druhu mohou zabránit sjednocení.

Rostoucíshoda v ekumenických dialozích sama o sobě tedy k cíli nevede. Je zvláštězapotřebí, abychom konali to, co nás spojuje. Je radostné, že dnescírkve poznávají „s novou vážností a novým nadšením svůj závazek vystoupitze vzájemné izolace,… aby spoluprací ve všech oblastech církevního životavydávaly společné svědectví.“

Heinz Schütte:Ekumenický katechismus II. Církev všech křesťanů, Vyšehrad, Praha 2003, str.185-186.