Tachov – konflikt koncepcí 19. a 21. století

PavelHradilek

V září loňského roku byl plzeňským římskokatolickým ordinářem mons. Františkem Radkovským uvolněn z působení v Tachově a Starém Sedlišti kněz Mgr. Ing. René Milfait. Kauza byla medializována jak na místní, tak celostátní úrovni. Nekonformní René Milfait přišel do zanedbaného pohraničního Tachova v r. 1997. Podařilo se mu oslovit kromě zbytků křesťanů také občanskou společnost – zejména lidi angažující se v kultuře a v sociální sféře. Stal se přísedícím soudcem okresního soudu, spolupracoval s dětským domovem, s mládeží hrál fotbal, navazoval kontakty se sousedním Německem, vytvořil velmi dobré ekumenické vztahy s dalšími tachovskými církvemi (Křesťanskými sbory, Evangelickou církví metodistickou a pravoslavnými duchovními), podílel se na křesťanském vysílání ČR Plzeň atd. Lidé se vraceli do církve, jiní nově přicházeli. Na veškeré aktivity by sám nestačil. Spolupracovali pastorační asistenti, inicioval vznik pastorační rady a ekonomické rady. Stal se hlavním iniciátorem projektu „Centrum setkávání“ ve Starém Sedlišti a duší realizace první etapy tj. rekonstrukce bývalé fary na dům centra setkávání. Na podporu této odvážné aktivity vzniká taktéž občanské sdružení se stejnojmenným názvem Centrum setkávání. Je zvláštní, je-li takto nadaný kněz odvoláván od rozdělané práce, je-li odvoláván od lidí, zejména od těch, kteří dosud neměli mnoho času v křesťanství zakořenit.

Důvody „uvolnění“

René Milfait obdržel písemně od biskupství celkem tři důvody odvolání z pastorace. Jeden z důvodů byl že prý nepoužívá liturgické knihy – „špatně slouží mši svatou“. V udání stálo, že „to říká jinak, než se má“. Druhý důvod se týkal působení v Českém rozhlase Plzeň, kde prý „vzniklo podezření, že někdy něco řekl, co není v souladu s názory katolické církve“. Jednalo se zřejmě o pozitivní hodnocení Hanse Künga. Za třetí mu bylo vytýkáno, „že se neuctivě chová k babičkám“.

Protože jsem Tachov několikrát navštívil a osobní přátelství mne váže k oběma jednajícím stranám, přijal jsem prosbu zástupců farností spravovaných dosud R. Milfaitem a v srpnu loňského roku se zúčastnil jednoho jednání k této kauze na plzeňském biskupství. Jednali jsme s biskupem Františkem Radkovským a generálním vikářem Adriánem Zemkem. I když mi důvody odvolání připadaly absurdní, jednání bylo přátelské, korektní. Zajímal mne blíže zejména první důvod odvolání. Dozvěděl jsem se, že v udání stálo, že René Milfait při mši „to říká jinak, než se má“. Požadavek doslovného předčítání liturgických textů však je dost obtížné naplnit tam, kde kněz nejen že může, ale musí v dané pastorační situaci (množství nových křesťanů, kteří dosud nechápou církevní slovník) předsednické modlitby formulovat tak, aby jim rozuměla i většina přítomných věřících – nedávných konvertitů bez jakékoli křesťanské tradice v rodinách. Biskup opáčil, že jednotou liturgických textů se udržuje jednota církve.

Poněkud mne překvapil názor generálního vikáře, který se domnívá, že liturgické texty jsou prý po staletí neměnné… Pokusil jsem se upozornit, že po odvolání Reného Milfaitaje nutno počítat s odchodem části tachovských farníků do jiných církví. Opět jsem byl překvapen ujištěním generálního vikáře, že s tím prý se počítá.

Nicméně biskupovi dobrá vůle situaci řešit nechyběla. Nepatří mezi lidi zbrkle se rozhodující. Byl do jisté míry vázán rozhodnutím kněžské rady, která velkou většinou chtěla Reného Milfaita z pastorace vytlačit a nedovolit mu doktorandské studium, o které požádal. Biskup se sice nemusí názorem rady řídit, ale k jeho cti patří, že na ni bere zřetel. Je ovšem spíše váhavý střelec. Rozhodl opět radu svolat a znovu navštívit Tachov.

Iniciátoři odvolání a jejich metody

Dá se říci, že Reného Milfaita potopili zejména kolegové, kněží. Nezávidím biskupovi a generálnímu vikáři jejich práci… Složení kléru v plzeňské diecézi má k optimálnímu stavu velmi daleko. Za totality, kdy byly západní Čechy součástí pražské arcidiecéze, sem byli posíláni jednak velmi dobří, ale pro režim nepohodlní kněží, jednak lidé ke kněžské službě méně způsobilí. Zatímco velká část první skupiny po revoluci odešla do vnitrozemí, druhá skupina zůstala. Tak tu slouží bývalí spolupracovníci StB, kněz duševně nemocný, kněz, který byl přeložen z Prahy kvůli praktikované pedofilii… To se promítá i do složení kněžské rady.

Předchůdcem Reného Milfaita v Tachově byl P. Josef Holešovský. Bývalý vikář, funkcionář „mírového“ hnutí Pacem in terris. Ten zůstal i po příchodu Reného Milfaita bydlet na faře v Tachově (a bydlí tam dodnes), ač dávno už není v místě farářem ani administrátorem. Neustále proti novému knězi brojil a tak místní církev rozděloval. René Milfait musel bydlet mimo Tachov nazpustlé vesnické faře ve Starém Sedlišti a za užívání sálu pro setkávání na „své“ faře v Tachově platit.

Před šesti lety odvolaný tachovský farář se v odporu k Milfaitovi shodoval se „sloupem církve“ ve Starém Sedlišti (Stanislavem Haasem), který se dlouhá léta staral o kostel, a který se nedokázal oprostit od svých stereotypních představ o působení církve.

Tito mužové iniciovali řadu udání jak ústních, tak formou dopisů na biskupství. Řádně jmenovaný farář René Milfait spolu s řádně zvolenou a ordinariátem potvrzenou farní radou a pastoračními asistenty se nebránili. Na práci měli důležitější věci než čelit vykonstruovaným pomluvám…

Tlak na Reného Milfaita, pastorační radu, občanského sdružení a projekt Centra setkávání (věnujícího se např. česko-německému dialogu) rostl. Poté, co byla se souhlasem ordinariátu, ale na náklady jiných občanských organizací a sbírek nákladem několika miliónů dokončena rekonstrukce fary ve Starém Sedlišti na Centrum setkávání, vyrazili do útoku. O skutečných důvodech k odstranění Milfaita lze jen spekulovat, ale věcná chatrnost obžaloby naznačuje, že ve hře jsou jiné věci.

Rozhodující návštěva biskupa Radkovského v Tachově se uskutečnila koncem léta. Složení lidí v kostele připomínalo regionální konferenci KDU-ČSL. Přijeli straníci z blízkého i dalekého okolí a velmi nekultivovaným způsobem napadali pastorační radu a projekt Centra setkávání. Pro křesťany hledající v církvi zakotvení byl šokující nejen tón a přetvářka těchto lidí, ale i postoj plzeňského biskupa, který výstupům přihlížel a mlčel.

Současný stav

Do Tachova nastoupil nový kněz, který nešetrným postupem (např. zrušením ekumenických biblických hodin) rozdělení farníků dovršil. Někteří takto se projevující církev opustili, někteří zůstali, několik desítek lidí udržuje společenství jinak. Správcem Centra setkávání se stal příbuzný Stanislava Haase, ovšem poslání centra nedokáže naplnit, a proto hrozí, že biskupství bude muset vrátit nadační peníze, za které bylo centrum vybudováno.

René Milfait nakonec přece jen smí, přes odpor kněžské rady, studovat, a je v současné době na studijním pobytu v Německu. Radují se zastánci starých pořádků, kterým biskupské rozhodnutí dalo jakoby za pravdu. Největší škody jsou v narušení důvěry v katolickou církev jako instituci ze strany občanské společnosti a od nových tachovských křesťanů. Slova „církev není demokratická instituce“, která slyšeli zástupci tachovské veřejnosti od pracovníka plzeňského biskupství, nikdy neměla zaznít. Měli bychom se za ně spíše stydět, než je uvádět jako argument při oficiálním jednání s veřejností.

Krize podoby církve

Tachovský případ ukazuje jakobtížný je přerod církve z feudální instituce v poslání být znamením dějící se spásy dnešnímu světu. Hledat nové cesty je vždy obtížnější, než hájit staré, i když už se stávají nefunkční. Když se výjimečně vyskytne někdo, kdo má charismaoslovit lidi dnešního světa a přivést je do církve, je svými kolegy paralyzován. Noví křesťané pak mají smůlu – jsou ponecháni svému osudu. Nemohou porozumět, proč se praktiky uvnitř církve tak málo liší od politického lobování a stranických bojů ve státě.

V budoucnu bude nutné svěřit jednotlivým buňkám církve daleko větší odpovědnost, včetně odpovědnosti za své služebníky.