Jan Konzal

Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže jak na papeži a na episkopátu, tak i na nás leží tíha odpovědnosti za to, jestli tou Kristem zaštítěnou církví zůstane i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Už Ježíš musel připomenout Židům, že nestačí mít za praotce Abrahama. Vždyť všechny dnešní křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi-skále, všechny dodnes žijí z Krista, ale ne každá z nich dnes uspokojí naši potřebu následování Krista v Duchu a v pravdě.

(2012)

Harmonie lidské nemohoucnosti, poslušnosti a vzájemné věrnosti s Hospodinem

1S 15, 34- 16, 13; Mk 4, 26 - 33

Jan Konzal absolvoval řadu přednášek a besed na nejrůznější témata. Často byl žádán, aby hovořil o partnerských vztazích. V některých případech mu byly otázky zasílány předem e-mailem. Dvě takovéto besedy proběhly v r. 2001.

Odpovědím rozumějte v tom světle, že já považuji vztahy člověka za jeho největší bohatství.

Ke stáru přijdeme o sílu i krásu i chytrost, ale vztahy si poneseme na věčnost. Proto je třeba o ně pečovat, ošetřovat je, nehazardovat.

(1988)

Každý, kdo se opravdově modlívá, musel už zakusit, že někdy mluví do prázdna. Zná tísnivý pocit, že "všudypřítomný" Bůh jej neslyší - snad o mne ztratil zájem... A každý, kdo aspoň trochu poctivěji hledal jak se dostat do Kristovy blízkosti, zná okamžiky, že "Kristus Ježíš je kdesi strašlivě daleko a já tady - pochopitelně docela sám". Někdy se ptáme "A co je pravda?", ačkoli nejsme vůbec zajedno s Pilátovým cynismem.

Tato slova autor přednesl během setkání pražské obce s brněnským okruhem ES o Letnicích 1995

Je dobře, že se aspoň někteří odpovědnější křesťané zabývají úvahami o budoucnosti církve. Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže je na všech nás, aby tou Kristem zaštítěnou církví zůstala i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Vždyť všechny známé křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi - skále. A ne každá přítomnost leckteré z nich je záviděníhodná.

Zhoubné bujení zbožnosti zákoníků

(1978)

Mk 2,23 - 3,6

Jak je to vůbec s těmi božími zákony: jsou ještě platné, když už máme Kodex kanonického práva a úřad magisteria? A jestli boží zákon stále ještě platí, proč potom křesťan vůbec nedrží sabat, ale sváteční den má až prvý den po sobotě, a proč katolík v té souvislosti má nikoli sváteční šálom, ale vážnou povinnost pod těžkým hříchem?

Církev jako lid smlouvy o cestě

(1978)

J 17, 11b-19

Jistě vám neušla nezvykle přátelská atmosféra toho večera, kdy se Ježíš svým přátelům zcela vydává. Dělí se s nimi o vše, čím sám žil, po čem toužil a čemu věřil. Neušel vám jistě nesmírně silný akcent na budoucnost. A možná vás také napadlo, jakou to má či nemá souvislost s naším současným pojetím mše. Měla by mít, bohužel příliš často nemá. K naší velké škodě. Jeden rozměr naší mše je právě rozpomínání se na tu smlouvu o cestě do království.

(2006)

RCL Sk 3, 12-19; Ž 4; 1 J 3, 1-7; L 24, 36b-48

Velikonoce znovu vyvolaly na scénu téma víry. Víra má příliš mnoho podob, a mezi nimi také podoby neplodné, prázdné, dokonce scestné. Třeba dost rozšířenou formou je snůška ideologií a jako takovou ji vášnivě hájí anebo neméně vášnivě zesměšňují. Anebo všichni už známe formy víry, které slouží jako alibi agrese.

Katolík disponuje mnoha rituálními úkony. Boží oslovení (zjevení) k nám přichází také na mnohý způsob. Zaráží ovšem, jak málo se jim běžně rozumí. Jak si máme počínat, chceme-li porozumět? Dříve se od katolíka vyžadovalo, aby se tázal hlavně tradice své církve, jaksi vtělené do učitelského úřadu, resp. do znalostí nejbližšího zástupce kléru (faráře). Od dob II. Vatikána jsme už opatrnější: Je třeba se ptát bible, církevního učení a dějin. Například takové mysterium křtu lze v Tomáškově katechismu z r.

Tak především je potřeba vědět, že ve vzkříšení jenom věříme. Že o něm přísně vzato nic nevíme. "Věřit" neznamená pro člověka víc ani méně než "vědět". Oba pojmy vyjadřují proces reflexe skutečností i iluzí, reflexe správné i nesprávné. Víra reflektuje to, co smysly nezachycují, a proto také nelze její skutečnosti smyslově verifikovat; proto není dobré jít při vyznávání této víry do fyzikálních detailů. Pokud chce v této souvislosti někdo uvažovat o proměnách hmoty, tak presentuje jen čistě soukromý názor, to, co se mu zdá pravděpodobné.