Postoj k ministériím není zrovna silnou stránkou naší obce. Ale nemíním tu ani lobbovat, ani moralizovat. Rád bych povzbudil ty z přítomných, kteří se od rozhodnutí následovat ve služebnosti svého Pána a Krista Ježíše nenechají odradit ani pocity marnosti, ani nezájmem nebo nevděkem obsluhovaných.
Pokud se služba stala někomu opravdovým povoláním, může s ním vystoupat opravdu vysoko. To platí i v sekulárním světě. Ježíše vynesla až na čestné místo vedle Otce – „po jeho pravici“, vyznáváme.
Je to divné, že evangelista říká "radostná zvěst" i tomu, co hlásá Jan Křtitel: Je to přece tak strašně obyčejné! No řekněte: "Nevybírejte víc, než je stanoveno... kdo má něco k jídlu, ať dá tomu, kdo má méně, nebo kdo vůbec nemá". Samé takové všedně lidské věci, žádné zbožné slovo, žádný patos tam nezní. Tak tedy podle Lukáše může vypadat hlásání radostné zvěsti. Není to omyl?
Každá doba měla i proroky, kteří vyhlašovali konec světa a soud ohněm i mečem. I dnes je můžete potkat. Někomu jsou pro smích, protože si myslí, že jeho se to tak jako tak netýká. Někteří se pokusí nějak pojistit zásluhami a známostmi, aby na ně ten Poslední Soudce prostě nemohl. A jen zlomek oslovených o věci přemýšlí – a porozumí něčemu pro sebe významnému, dokonce z toho dovedou pít jako ze studánky i něco utěšujícího.
Dnešní příběh slepého syna Timajova nabízí cosi zásadního: víra uzdravila a uzdravuje. Pochopitelně nikoli jakákoli víra. Je tu řeč o uzdravující moci víry v evangelium.
Poslední komentáře