RCL: Ez 34, 11-16.20-24; 1 K 15, 23-28; Mt 25, 31-46
Během uzrávání lidských dějin stáli v čele sociálních skupin vůdcové s různými názvy a s různými soubory práv a odpovědnosti. Nejen král, ale také hlava klanu, hospodář, pastýř. Ti všichni se lišili vzájemně spoustou znaků, ale všichni měli pověření být správcem. Správce nese odpovědnost za smysluplnost existence jednotlivce i svěřeného celku.
Církev - to není Vatikán a jeho nunciové. Církev nejsou klerikové - papež s kardinály, biskupy a kněžími nebo jáhny. Církev také není ani jakási náboženská mocnost, ani náboženství, ani ideologie.
Víra potřebuje vyrůst na určitých informacích. Ale informovanost zdaleka není pro životaschopnost víry to nejdůležitější. V Listu Židům čteme užitečnou nápovědu v úvaze o roli velekněze. Pro současníky autora epištoly vstoupit do velesvatyně znamenalo totéž co vstoupit do samého jádra všeho kosmického dění, tam bylo sídlo smyslu jejich národní i osobní existence. Proto také vstupovat tam nemohl zdaleka každý, tam směl i jen velekněz a jen jednou za rok.
Doba bojující Afriky by neměla přeslechnout fundamentálně dobrou zprávu; příliš mnoho lidí prožívá tyhle dny své poslední krize, kdy vše visí na vlásku a kdy vlásky mnohých se před očima dalších nenapravitelně trhají. Taková doba je lačná evangelia víc než jiné.
Poslední komentáře