Jan Konzal

Nekrofilie a moudrá životní taktika (1976)

Jr 20, 7-9; Mt 16, 21-27;

Doba bojující Afriky by neměla přeslechnout fundamentálně dobrou zprávu; příliš mnoho lidí prožívá tyhle dny své poslední krize, kdy vše visí na vlásku a kdy vlásky mnohých se před očima dalších nenapravitelně trhají. Taková doba je lačná evangelia víc než jiné.

Věci staré a nové (1974)

Mt 13, 44-52

Hospodář má smysl pro kairos (1984)

Mt  13, 24-43

Všichni známe to pokušení udělat konečně kolem sebe "pořádek" silnou rukou: Kdybych jen měl tu moc...

Hospodář Ježíšova podobenství má přesně opačnou starost: zabránit škodě, která by takovým zjednáním pořádku vznikla. "Nechte obojí růst až do žní." Ano, to pole, nad kterým smí Kristus skutečně vládnout, takové pole je rozhodně spíš pole zaplevelené než skleníkový záhon nějaké zbožné sekty.

Průvodce svobodného po reálném obrácení - poslušná služba boží spravedlnosti (2011)

Gn 22, 1-14; Ž 13; Ř 6, 12-23; Mt 10, 40-42

(2014)

Gn 1, 1-4; Ž 8, 1-10; 2K 13,11-13; Mt 28,16-20

(2017)

Nu 11, 24-30; Ž 104, 24-34.35b; Sk 2,1-21; J 20, 19-23

(2005)

RCL: Sk 1, 6-14; Ž 68, 1-10.32-35; 1P 4, 12-14; 5, 6-11; J 17, 1-11

Z pozoruhodných témat dnešních perikop vyberu jen dvě; chci s vámi nahlas přemýšlet, co že je to jednota církve. Církevní jednota totiž nemůže být prostě jednotou jakoukoli, třeba jako jednota stejnokrojů nebo jednotné lyžařské vybavení předepsané pro konkrétní kurs. V případě církve musí být podle vůle Krista Ježíše, žádná jiná v té souvislosti prostě nemá smysl;

Síla milosti, láska a přenos, iluze

Sk 8, 5-8.14-17; J 14, 15-21

Zdálo by se, že "zachovávat přikázání" je v příčinné souvislosti s láskou tak, že kdo zachovává přikázání, automaticky také miluje. Jenže celé to dnešní čtení z evangelia, ba dokonce obě čtení vypovídají právě opačně. Stručně řečeno: Přikázání dovede zachovávat jen ten, kdo miluje. Nikdo jiný to prostě neumí.

Rodí se víra; dveře ke spáse, ekumena

Sk 2, 42-47; J 20, 19-31;

RCL: Ex 12, 1-4.(5-10).11-14; Jn 13, 1-17.31b-35

Připomenu nejprve ten staroindický mýtus ilustrující hranici mezi peklem a rájem. Jde o hostinu tak bohatou, že pro všechny účastníky je dost a pro všechny je i místo u stolu. Každý z pozvaných tedy konzumuje, co hrdlo ráčí. Ale je mezi nimi rozdíl, ovšem je patrný až při pozornějším pohledu: Někteří si stačí k blaženosti sami, protože sami sebe podle vlastní chuti obsluhují; jiní jsou oblažováni druhými, protože své ruce zaměstnávají službou sousedům.