Jan Konzal

Církev jako lid smlouvy o cestě

(1978)

J 17, 11b-19

Jistě vám neušla nezvykle přátelská atmosféra toho večera, kdy se Ježíš svým přátelům zcela vydává. Dělí se s nimi o vše, čím sám žil, po čem toužil a čemu věřil. Neušel vám jistě nesmírně silný akcent na budoucnost. A možná vás také napadlo, jakou to má či nemá souvislost s naším současným pojetím mše. Měla by mít, bohužel příliš často nemá. K naší velké škodě. Jeden rozměr naší mše je právě rozpomínání se na tu smlouvu o cestě do království.

(2006)

RCL Sk 3, 12-19; Ž 4; 1 J 3, 1-7; L 24, 36b-48

Velikonoce znovu vyvolaly na scénu téma víry. Víra má příliš mnoho podob, a mezi nimi také podoby neplodné, prázdné, dokonce scestné. Třeba dost rozšířenou formou je snůška ideologií a jako takovou ji vášnivě hájí anebo neméně vášnivě zesměšňují. Anebo všichni už známe formy víry, které slouží jako alibi agrese.

Katolík disponuje mnoha rituálními úkony. Boží oslovení (zjevení) k nám přichází také na mnohý způsob. Zaráží ovšem, jak málo se jim běžně rozumí. Jak si máme počínat, chceme-li porozumět? Dříve se od katolíka vyžadovalo, aby se tázal hlavně tradice své církve, jaksi vtělené do učitelského úřadu, resp. do znalostí nejbližšího zástupce kléru (faráře). Od dob II. Vatikána jsme už opatrnější: Je třeba se ptát bible, církevního učení a dějin. Například takové mysterium křtu lze v Tomáškově katechismu z r.

Tak především je potřeba vědět, že ve vzkříšení jenom věříme. Že o něm přísně vzato nic nevíme. "Věřit" neznamená pro člověka víc ani méně než "vědět". Oba pojmy vyjadřují proces reflexe skutečností i iluzí, reflexe správné i nesprávné. Víra reflektuje to, co smysly nezachycují, a proto také nelze její skutečnosti smyslově verifikovat; proto není dobré jít při vyznávání této víry do fyzikálních detailů. Pokud chce v této souvislosti někdo uvažovat o proměnách hmoty, tak presentuje jen čistě soukromý názor, to, co se mu zdá pravděpodobné.

RCL Iz 50, 4-7; Fp 2, 5-11; Mk 14,1 – 15,47

Dnešní skladba liturgických textů se může jevit podivná: Z velké slávy uvedení Ježíše jako proroka do Svatého města se přeskočí hned do pašijí. Ale má to svoji logiku. Dnešní slavnost rituálně předznamenává vstup do slavnosti křesťanských velikonoc.

Rotunda sv. Máří Magdalény Praha 27. 2. 2006

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovskou zvěstí.

RCL Ex 20, 1-17; Ž 19; 1K 1, 18-25 J 2, 13-22;

Pacov 12. 3. 2000

RCL Gn 9, 8-17; 1Pt 3, 18-22; Mk 1, 9-15

Každá postní doba nás má zase trochu přiučit umění dívat se, porozumět sobě samému a tím i porozumět blíženství lidí mezi sebou a s Bohem. To je klíčové umění - umění Boha rozpoznat i tehdy, kdy je docela jiný než naše vlastní představy o něm.

(2015)

RCL: 2 Kr 5, 1-14; Mk 1, 40-45

1 S 3, 3-10.19; J 1, 35-42

Povolání, nadpřirozené neseno přirozeným

Dvakrát jsme dnes svědky klíčové události v životě osoby mimořádně důležité pro celé dějiny spásy; slyšíme povolávat Samuela a také budoucí apoštoly. Povolání není jen formalitou, je také víc než autentizací nebo zmocněním. Povolání člověka podstatným způsobem formuje. Přitom bývá taková událost navenek velmi všední; pokud ten zvoucí impuls zvenčí neprobudí víru povolaného, určitě odezní bez následků, nikdo si ničeho nevšimne.

J 1, 29-34 (RCL)

Figury následování

Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Tak Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok, nad kterého Izrael neměl, pokřtil mnohé z Izraele, od prostých hříšníků až po plemeno zmijí; sám však nikým tak autentizovaným pokřtěn nebyl. Přesto křtí, uvěřil totiž svému povolání. Uvěřil, tedy žádné důkazy pro to neměl. Že Jan nebyl snílkem ani svévolníkem, to dokázalo ovoce jeho díla.