Maximos Vyznavač se narodil nejspíše v jedné palestinské vesnici u Golan kolem roku 580. Jako chlapec osiřel, a proto byl svěřen do kláštera, kde prošel origenovsky a evagriovsky laděnou formací. V roce 614 žil jako mnich v klášteře u Konstantinopole. O několik let poté musel kvůli perské invazi odejít do Kartága. V klášteře Eukratas se učil u budoucího jeruzalémského patriarchy Sofronia, který Maxima seznámil s Makariovou spiritualitou. Protože Maximos nesouhlasil s byzantskou říší protežovaným monofyzitismem (učení o jediné přirozenosti Ježíše Krista), hledal pomoc v Římě u papeže Martina I. se žádostí o svolání koncilu. Martin I. svolal v roce 649 synodu do Lateránu, kde byla vyhlášena nauka o „dvou vzájemně úzce sjednocených vůlích jednoho jediného Krista, Boha našeho, tedy božské a lidské, protože on sám jednou i druhou přirozeností chce přirozeně naši spásu“ (kánon 10). Za toto vyznání víry byl Martin I. deportován na Krym a Maximos vyhnán do Thrákie. Když se odmítl sklonit před císařskou mocí, byl převezen do Konstantinopole, kde sledoval, jak celý episkopát v čele s patriarchou podléhá vůli císaře. Poté byl Maximos deportován na Kavkaz. Synoda ho odsoudila jako heretika: byl zbičován, byla mu uťata pravá ruka a vyříznut jazyk. Maximos Vyznavač zemřel po čtyřech letech velkého utrpení 13. srpna 662.

Větší část svých (asi devadesáti) děl Maximos napsal v Konstantinopoli, ale jen Čtyři centurie o lásce dnes existují v kritickém vydání. Jeho spisy tkví svými kořeny v Evagriově spiritualitě, v díle velkých kappadockých Otců, v odkazu Dionysia Areopagity a Makariově mystice. Maximos vypracoval vlastní mystickou a spirituální teologii, která překonává Evagriovu „gnózi“ tím, že ji úzce propojuje s Vtělením a antropologií. Kristus je klíč, který člověku dovoluje pronikat do tajemství všech věcí, je i vrcholem liturgie, která má kosmické rozměry a v níž hraje hlavní roli Kristova láska k člověku, láska člověka ke Spasiteli a vzájemná láska mezi lidmi v Kristu.

Maximos začíná stvořením, jež vyšlo ze Stvořitelových rukou jako dobré. Bůh je pramenem všeho dobra a veškeré kontemplace: „Říkáme, že v Písmu hrají slova úlohu Kristova oblečení a význam těchto slov je jeho tělo…K témuž dochází ve světě, kde viditelná podoba materiálních věcí hraje roli oděvu, zatímco ideje, podle kterých jsou věci stvořeny, hrají roli těla…, neboť Stvořitel a Zákonodárce všeho, Slovo, se zjevuje svým skrýváním a skrývá se při svém zjevování.“ (Pojednání o nejasných místech v Písmu) Stvoření je oheň, který se neustále uskutečňuje. Je to kosmický tanec se svým rytmem a muzikálností: „Stali jsme se kvůli naší nynější přirozenosti, obdobně jako pozemští živočichové, malými dětmi, poté jsme náhle od mládí převedeni ke starobě jako květ, který trvá jen chvíli, abychom byli převedeni do jiného života. Opravdu si zasloužíme, abychom byli nazýváni Boží hra.“ (tamtéž)

Duch svatý vrhá světlo na každou jednotlivou lidskou situaci, využívá kvalit každého jednotlivého člověka i kontextu, v němž se člověk nachází: „Muži, ženy i děti, hluboce rozdílní co do původu, národa, jazyka, společenského postavení, povolání, vědění, důstojnosti a majetku…, jsou všichni znovu-stvořeni v Duchu. Všem stejně je vtiskována božská forma. Všichni obdrží jednu jedinou nezničitelnou přirozenost, díky níž nemohou působit hluboké odlišnosti, jež by je rozdělovaly.“ (Mystagogia I)

Zbožštění člověka, tedy proměna tělesné bytosti v bytost duchovní, se odehrává v apofatickém mlčení tajemství. Maximos je přesvědčen, že příčinou každého našeho zbloudění, při němž se přirozené vášně mění v ničivou a rozkladnou sílu, je strach ze smrti. Je proto třeba dlouhého učení, stálé bdělosti a láskyplné vytrvalosti, abychom se proměnili ve svých citech, myšlenkách a skutcích, aby se zacelilo, co je v nás nalomené, a srostlo to v Kristově světle: „Jen láska překonává roztříštěnost lidské přirozenosti.“ (srov. Čtyři centurie o lásce II, 50)

Je přirozené, že vědomí proměňující se tímto způsobem přivádí tvora k souladu s Otcovou vůlí, kterou je kříž: „Ten, kdo zná tajemství Kristova kříže a hrobu, poznává smysl věcí. Ten, kdo je zasvěcen do skrytého významu vzkříšení, zná i cíl, pro který Bůh od počátku stvořil všechno.“ (Pojednání o nejasných místech v Písmu) „Bůh se stal žebrákem pro svou starost o nás… a ve své něze trpí až do skonání časů podle míry utrpení každého člověka.“ (Mystagogia XXIV) A to je i souhrn Maximova duchovního poselství.

Uvádí Bůh do pokušení?

Bonn-Řím (KAP/KNA) Od první adventní neděle (3. prosince 2017) byla ve francouzskojazyčné katolické církvi zavedena změna znění Otčenáše. Jde o pasáž, která v českém překladu zní „a neuveď nás v pokušení“. Namísto slovesa „soumettre“ („podrobit“) se zde ve francouzštině nyní používá fráze „ne pas laisser entrer“ (doslova „nenechat vstoupit“) ve smyslu „nenech nás upadnout do pokušení“.

Někteří teologové nyní požadují podobnou změnu i v dalších jazycích, aby lidé modlitbu nepochopili tak, že Bůh je ten, kdo lidi sám pokouší. Proti tomu vystoupil například řezenský biskup Rudolf Voderholzer. Varoval před „falšováním Ježíšových slov“ a poukázal na to, že příslušná prosba Otčenáše zní v Matoušově i Lukášově evangeliu doslova „neuveď nás do pokušení“. Ježíše proto nelze podle biskupa korigovat, ale je možné a potřebné jeho slova vykládat tak, aby „nebyl zatemňován obraz Boha“, který podle křesťanského pojetí opravdu není aktivním původcem zla.

Za nový překlad se naopak postavil papež František, který v rozhovoru pro italskou stanici TV2000 doslova řekl, že starší překlad „nebyl dobrý“, protože Bůh nepodrobuje člověka pokušení, aby viděl, jak člověk padne. „To otec nedělá. Otec pomáhá hned znovu vstát. Kdo tě uvádí do pokušení, je satan,“ řekl papež doslova.

Noví arcibiskupové v Paříži a v Mexiku

Vatikán (KAP) Papež František nově obsadil dvě významná arcibiskupství, jejichž dosavadní držitelé odstoupili po dosažení kanonického věku 75 let. Novým arcibiskupem města Mexiko se stane kardinál Carlos Aguiar Retes (67). Předtím arcidiecézi řídil kardinál Norberto Rivera Carrera (75). Na místo pařížského arcibiskupa, jež doposud zastával kardinál André Vingt-Trois (75), nastoupí dosavadní biskup z Nanterre Michel Aupetit (66).

Kardinál Aguiar Retes byl v letech 1997 až 2009 biskupem v Texcocu a od roku 2009 arcibiskupem Tlalnepantly. V letech 2006 až 2012 byl také předsedou mexické biskupské konference a v letech 2011 až 2015 předsedou latinskoamerické rady biskupů CELAM. Titul kardinála mu udělil papež František v listopadu 2016. V Římě je Aguiar Retes členem Rady pro mezináboženský dialog a Papežské komise pro Latinskou Ameriku.

Designovaný pařížský arcibiskup Michel Aupetit působil 20 let jako lékař, než se stal knězem. Vysvěcen byl ve věku 44 let. Vyučoval rovněž lékařskou etiku a byl od roku 2013 krátce pomocným biskupem Paříže. Biskupem nanterským je od roku 2014. Vedle doktorátu medicíny má rovněž doktorát teologie. Do úřadu bude slavnostně uveden 6. 1. 2018.

Den lidských práv: modlitby za Asiu Bibiovou

Islamabád-Cáchy (KAP/KNA) Den lidských práv 10. prosince byl v Německu i ve znamení připomínky pákistánské křesťanky a matky pěti dětí Asii Bibiové, která byla roku 2010 odsouzena k smrti za údajnou blasfémii, rouhání proti zakladateli islámu Mohamedovi. Nyní již řadu let čeká ve vězení na projednání odvolání před pákistánským Nejvyšším soudem. Na základě výzvy katolické misijní organizace Missio se po celém Německu konalo asi 70 bohoslužeb a modlitebních shromáždění za Bibiovou.

Příprava blahořečení Guardiniho a Gerlicha

Mnichov (KAP/KNA) Mnichovský arcibiskup kard. Reinhard Marx zahájil slavnostní bohoslužbou dva procesy blahořečení. Ke cti oltáře chce dovést náboženského filozofa Romana Guardiniho (1885–1968), významného inspirátora liturgické obnovy, a publicistu Fritze Gerlicha (1883–1934), kterého nacisté za jeho protifašistické články zavraždili v koncentračním táboře Dachau a jenž tak patří mezi první mučedníky nacismu z církevních kruhů.

Vladimír Fekete biskupem pro Baku

Vatikán (KAP) Slovenský salesián Vladimír Fekete, apoštolský prefekt Ázerbájdžánu, byl jmenován biskupem. Formálně půjde o úřad titulárního biskupa municipijského. Fekete se narodil 11. srpna 1955 v Bratislavě, kde později studoval matematiku a geologii. Řeholní sliby složil v roce 1975 a po tajném studiu teologie ho tehdejší berlínský biskup Joachim Meisner roku 1983 vysvětil na kněze. Do roku 1989 Fekete pracoval jako geolog a tajně se věnoval pastoraci. Roku 1995 získal ve Vídni magisterský titul teologie, roku 1999 se v Lublinu stal licenciátem. Od té doby až do roku 2005 také stál v čele slovenské provincie salesiánů. Navíc studoval pedagogiku na salesiánské univerzitě v Římě. Papež Benedikt XVI. ho roku 2009 postavil do čela katolické misie v Ázerbájdžánu. Ta byla roku 2011 povýšena na apoštolskou prefekturu a Fekete se stal jejím prvním apoštolským prefektem. S biskupským úřadem nyní získá další pravomoci.

Prefektura zahrnuje celé území islámské, ale velmi sekularizované postsovětské republiky. Katolickou obec zde tvoří především přistěhovalci a pracovníci zahraničních firem. Sídlem jediné farnosti s kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie je hlavní město Baku. Pastorace zde byla od počátku svěřena slovenským salesiánům, kteří tu mají šest kněží a několik řeholnic. Dále v Baku existuje klášter Misionářek milosrdenství Matky Terezy vybavený vlastní kaplí.

Německé diecéze čekají finanční problémy

Bonn (KAP/KNA) Poradenská firma Ernst & Young prozkoumala ekonomický stav katolické arcidiecéze Hamburk a uvedla, že její finanční problémy jsou horší, než se předpokládalo. Do roku 2021 naroste její předlužení na 353 milionů euro, zatímco nyní chybí jen 79 milionů. Hlavní příčinou je převzetí katolického školského svazu s 21 školami a nekrytými nároky na penze, dále pak špatný technický stav kostelů a budov.

Münsterský profesor církevního práva Thomas Schüller k tomu uvedl, že i když z 27 německých diecézí je Hamburk nyní jediná předlužená, existují finanční potíže i v řadě dalších. Ve finanční krizi jsou podle něj již nyní Magdeburg, Essen, Hildesheim a Mohuč. Z nich je na tom prý nejhůř Mohuč, kde nedokáží omezit velké deficity každoročních rozpočtů (18,6 milionu euro za rok 2016).

Situace tak podle Schüllera žádá drastické úspory. Již nyní se ruší pracovní místa v charitě a církevní administrativě a zvyšuje se školné na katolických školách. „A to je první ochutnávka toho, co všechny diecéze čeká v příštích deseti letech,“ řekl Schüller. Bohaté diecéze jako Kolín nad Rýnem, Paderborn a Mnichov podle něj zatím vzdorují, ale časem i tam klesnou počty členů a tím příjmy z církevní daně. Schüller odhaduje, že se kvůli tomu všechny německé diecéze budou muset zbavit asi třetiny svých budov.

Útok v Pákistánu

Islámábád (KAP/KNA) Metodistický sbor Bethel Memorial Church v pákistánském městě Quetta se během nedělních bohoslužeb stal terčem útoku. Pachateli byli dva islamisté, z nichž jeden se odpálil a druhého zastřelili policisté. Rychlý zásah policie zabránil ještě větší tragédii, jelikož při útoku zahynulo jen 8 křesťanů z asi 400 přítomných.

Londýn má první anglikánskou biskupku

Londýn (KAP/KNA) Anglikány v hlavním městě Velké Británie vede poprvé žena. Dosavadní biskupka Creditonu Sarah Mullallyová (55) převzala diecézi Londýn po Richardu Chartresovi (70), který odešel na odpočinek. Mullallyová byla zdravotní sestra a je matkou dvou dospělých dětí. Jako třetí v pořadí hierarchie anglikánských biskupů se stává nejvýše postavenou členkou kléru v historii anglikánství.

Nový Michelin chudých

Řím (KAP) Ekumenické katolické hnutí Sant'Egidio uveřejnilo 28. vydání takzvaného „Michelinu chudých“. Příručka „Kde jíst, spát, umýt se 2018“ o 253 stranách nabízí 564 adres v Římě a okolí, kde mohou bezdomovci, uprchlíci a jiní chudí lidé najít pomoc. Příručka bude rozdána v 8000 výtiscích a lze ji stáhnout na webu www.santegidio.org. Podobné příručky se připravují i pro jiná velká italská města.

Podle hnutí Sant'Egidio nyní v Římě žije asi 7500 lidí bez pevné adresy, z toho 3000 na ulici nebo v provizorních přístřešcích. V celé Itálii pak bídou trpí asi 4,7 milionu lidí. Podle statistického úřadu ISTAT je chudá nebo chudobou ohrožená asi třetina všech Italů.

Církev se musí neustále jak ve vedení, tak i na základně reformovat. To požadoval ve 4. a 5. křesťanském století už Augustin. Martin Luther k tomu před 500 lety zveřejnil své teze. Také my máme reformní návrhy pro život z víry, aby se křesťanská radostná zvěst dostala až k nejzazším okrajům současného života. Redakce týdeníku CHRIST IN DER GEGENWART¹.

Teze 1: Církev potřebuje ofenzivní mluvu k používání jak uvnitř, tak i navenek.

Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha. (J 1,1)²

Bůh a mluva spolu úzce souvisí. Je to (boží) Slovo, které vytváří skutečnost. Ale slova církve oslovují lidi stále méně. Tím pádem je Bůh stále méně ve světě přítomen. Právě ti křesťané, kteří jsou činní v církevní službě, musí nutně najít takovou mluvu, která existenčně osloví vzdělané a uvědomělé lidi a nadchne je. Mluva, která má široké použití v církvi a je zároveň srozumitelná i lidem mimo církevní prostředí. Církev se totiž musí stát přebornicí v tlumočení. Musí svou tradici velmi dobře znát a ovládat ji tak dokonale, že ji bude umět pro současnou dobu nově formulovat. A to musí dít nejen bez ztráty na významu, nýbrž právě s významovým ziskem. Musí ale zároveň něco z toho tradičního odhodit. Například floskule, které mají jenom zastřít neznalost; formulace, které se drmolí k zamaskování vyprázdněného myšlení bez zájmu a zaujetí; rituály, které se staly vyprázdněnými úkony bez hlubšího významu, vykonávanými jen jako alibi. To musí církev udělat vždy, když už nemůže to, o co vlastně jde, v současném jazyce vyjádřit a odůvodnit.

Přírodovědecký pohled se svými se závratně rychle množícími poznatky trvale ovlivňuje život, myšlení a cítění současného člověka. Přírůstek na vědomostech mění řeč, změní celé vyjadřování. Každý musí proto svůj jazyk stále dále vyvíjet, a to platí i pro náboženský jazyk. Člověk musí vyvinout vnímavost pro skutečnost tak, že pozná různé vedle sebe existující jazykové prostory a jazykové úrovně. Že jazyk, řeč, mluva je něco živoucího – a že se nesestává z vět jednou pro vždy vytesaných do kamene. Že jazyk je vývoj, že je to dění a že to není nic statického. Že řeč jen jako živý organismus vyvine sílu, a jen tím se stane božím dechem. Že například pouhá informace je něco jiného než existenční oslovení, které člověka mění v jeho sebechápání. Církev musí člověka uschopnit, aby uměl teologické otázky a výpovědi odlišit od přírodovědeckých nebo historických tvrzení, a tím vyvinul opět smysl pro symboly, obrazy a vyprávění.

Vědecká teologie musí v tom provádět všechnu potřebnou přípravnou práci. Místo aby se jenom ve své akademické nadstavbě zabývala sebou samou nebo si vyměňovala poznatky s ostatními vědami na základě detailních faktů, musí se rozpomenout na to, že je vědou svého druhu, která má za úkol vytvářet základy jazykové schopnosti víry: Jaký význam má jazyk? Jaké jazykové postupy se tam užívají? Jak je možno ústřední pojmy víry (vzkříšení, osoba, víra, hřích, pokání, svátost) si tak jazykově osvojit, že jsou pak pokladem pro život i umírání a že to nejsou jen výrazy ozývající se v akademické věži ze slonové kosti?

V centru každé církevní činnosti se musí nacházet snaha o porozumění boží radostné zvěsti. Ta musí totiž lidem pomáhat, aby objevili existenčně stěžejní otázky, a musí jim nabídnout odpovědi související s kulturním obzorem jednoho každého člověka. I o tom nevyslovitelném se musí přemýšlet a pojmenovat je.

Teze 2: Církev musí zdůrazňovat, že bible je boží slovo v lidském slově.

Tehdy promluvil Hospodin k Jobovi a řekl: Kdo to zatemňuje mé záměry řečmi, v nichž není poznání? (Job 38)

Ve všech oblastech církve, v bohoslužbě, v katechezi a v pastoraci, při oficiálních příležitostech i v soukromí by mělo převládat takové chápání bible, které odpovídá vědeckým poznatkům a otevřenému obrazu světa. Při tom platí, že historicko-kritická exegeze se bere vážně a že se skutečně prozkoumává skutečnost bible, že je to boží slovo vyjádřené lidskými slovy. To znamená, že tam dýchá boží Duch, že se tam transportuje radostná zvěst jeho lásky a náklonnosti k člověku. Přitom zůstávají bibličtí autoři také spisovateli, kteří komponují a korigují. Hovoří o Bohu, o Kristu a o světě slovy své doby. Obzor našich zkušeností je jiný než jejich, zahrnuje novověkou skepsi a pochybnosti. Biblické texty získají na pozornosti a věrohodnosti tehdy, když se ve zvěstování jasně ukáže, že různé biblické perspektivy a paradoxy nejsou libovolné výmysly, nýbrž pokusy o propůjčení určitého obrazu pro zjištěnou pravdu.

Dále je třeba uvážit, že mnohé texty bible a četná vyznání víry (symbola) jsou výsledkem teologických sporů. Různé politické a hospodářské krize nebo mocenské zápasy ovlivnily jejich obsah. Fundamentalistický přistup k Písmu, doslovné chápání biblických textů je velmi podobné rigidní interpretaci koránu, při které se tvrdí, že každé jeho slovo prý bylo přesně tak nadiktováno. Víra může v moderní době existovat jenom tak, že její popis bude respektovat ovoce osvěty. Magické prvky, jako třeba představa bible jako něčeho písmeno po písmenu nadiktovaného, stejně jako určité typy uctívání relikvií nebo představ o viděních a zjeveních, to vše je třeba opustit. Zároveň musí věřící být ochotni se dát do namáhavé práce s texty. Bible je něco víc než písmena na papíru, ale bez písmen, slov a vět zakrní naše názory a také naše schopnost poznání. Více bibli číst znamená ale více bibli studovat. Místo do regálu patří bible na stůl a na obrazovku.

Teze 3: Potřebujeme více Boha a méně církve.

Jsem ten, který jsem (tady pro vás). (Ex 3)

Pátrání člověka po svém původu, po smyslu a cíli svého života pokračuje i v době moderní a postmoderní. Co všechna náboženství nazývají „Bůh“, je pevný archimedovský bod tohoto hledání. A to i tehdy, když jazyk nedosahuje až k tomu, co je nazýváno Bohem. Proto se nutně musí otázka po Bohu posunout do centra, do středu. Kdo nebo co je Bůh? Co znamená v této souvislosti osoba? Jaký význam a důležitost má vztahové a procesuální myšlení, aby bylo možno se Bohu přiblížit?

Boha nikdo nikdy neviděl, ani ten nejzbožnější ne. To nám připomíná evangelium podle Jana a první list apoštola Jana. Ale v každodenním církevním provozu to často vypadá, jako kdyby kazatelé i posluchači věděli, jaký Bůh je, co chce a jaký bude do budoucna. Apoštol Pavel to zřejmě rozpoznal podle líčení ve Skutcích apoštolů lépe. Když byl v Athénách, objevil na Areopagu „oltář neznámému bohu“, který přemýšliví a zbožní lidé rezervovali pro tajemství, které jim bylo nedosažitelné. Pavel se k tomuto neznámému bohu přiznává. Lidé by měli tohoto boha hledat, „zda by se snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoliv není daleko od žádného z nás. Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme. A jak řekli někteří z vašich básníků: Jsme přece jeho rodina“ (Sk 17,28). V křesťanství je nutné nové rozpomenutí na chválu tohoto neznámého Boha. Jedině tento neznámý bůh je Bůh a ne modla. Jako pomoc je pro hledajícího v listě Koloským vyobrazen Kristus jako ikona neviditelného, neznámého Boha. To je mystika místo mýtu.

Církve se zabývají příliš samy sebou a média podávají zprávy především o papeži, biskupech, zemských biskupkách³ nebo prominentních laicích. Ježíš ale žádnou (takovou) církev nezaložil. Přivedl zvídavé a ty lidi, kteří byli s tím nábožensky obvyklým nespokojeni, ke svému přátelství s Bohem. Být křesťanem neznamená něco vlastnit, nýbrž je to namáhavá existenciální cesta hledání Boha ve stopách Ježíše Krista. Bez církve jako instituce a společenství, bez našich předků ve víře by sice nebylo žádné křesťanské ústní podání, žádná tradice. Ale přesto v jádře roste víra zevnitř. Církev může při zrození Boha v člověku jenom pomáhat jako porodní asistentka. Rodit ale musí každý sám. Štěstí života se jmenuje Bůh, ne církev.

Teze 4: Je potřeba vyvinout nový smysl pro liturgii.

Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chleba a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. (Sk 2,46)

Slavnosti farní obce, mše, homilie a kázání, mešní písně a udělování svátostí jsou často odstrašujícím způsobem bezkrevné a odpudivě povrchní. Jestliže liturgie je slavností toho, čemu lidé uvěřili, nabízí se závěr, že to, co lidé přijali jako víru, je velmi slabé. Obsahy víry se musí znovu otevřít a zprostředkovat. Teprve potom se mohou pro přijatou víru otevřít širší prostory. Nedělní eucharistická slavnost⁴ či večeře Páně jsou znamení zpřítomnění Kristova vzkříšení. Každou neděli jsou velikonoce. To by měla každá liturgická slavnost vyjadřovat a ukazovat. Také jsou nutné jakési pokusné liturgie. Aby se liturgie stala modernější a přizpůsobenější současné době, nestačí v žádném případě jenom amatérsky napodobovat současná módní zaměření. Spíš je třeba důstojnost a podstatu tradice aktualizovat, protože jenom tak je možno ji plně pochopit.

Mnohé obřady a rituály se staly pouhou rutinou. Tím ztrácejí na obsahu. To, co je pouze tradiční, může posilovat a uspokojovat ty, kteří na bohoslužbu přijdou jenom zřídka. Hledají zřejmě ve křtu, prvním přijímání, biřmování nebo svatbě to známé už dříve, už předtím. Má to být slavnostně folkloristický přídavek a ozdoba rodinné slavnosti. Takovýto čistě tradicionalistický ritualismus zabíjí. Víra žije z pohybu. Proto musí být liturgie nepohodlná jako lidský neklid, vzdorovitá jako touha, hlasitá jako zoufalství, tichá jako očekávání, vzpurná jako život, utrpení, smrt a vzkříšení Kristovo. Je třeba mít takové bohoslužby, ve kterých se mohou lidé naučit být pozornými, divit se, modlit se a především – skutečně slavit: totiž vzkříšení a věčný život tváří v tvář smrti, nově stvořenou nesmrtelnost uprostřed smrtelnosti. Boží ano k životu se musí bohoslužebně a svátostně zrcadlit do srdcí a hlav, do smyslů, do duší. A to pomocí těch nejlepších a nejkrásnějších prostředků umění, hudby, poezie a stejně tak i pomocí vědeckých poznatků současnosti.

Člověk nábožensky hledající si kromě toho přeje takovou liturgii, která ho nepřinutí, aby byl hned zařazen do společenství shromažďované obce. Přeje si v bohoslužbě možnost malých úniků, prostor pro zastavení, dívání se, snění, tiché úpění v situaci pouhého mlčení a ‚být-jen-tak‘ před Bohem, před mysteriem věčnosti. Taková liturgie musí ve svých různých formách něco v člověku rozeznít a umožnit mu tak božskou zkušenost.

Teze 5: Být křesťanem je společensky politické.

Pohleď jak dělám všechno nově, říká Hospodin. (Zj 21)

Křesťanství jako postoj se projevuje ve vedení osobního života. K tomu patří volba pro chudé, pozvednout hlas pro ty slabé, které nebude jinak slyšet, a zasazovat se o solidární společnost. Neboť křesťanství není žádná dobrodějná akce k vytváření jenom soukromých pocitů štěstí. Pro víc radosti a pohodlí se Ježíš nenechal přibít na kříž. Jeho království není z tohoto světa, ale není lhostejné ke sténání utiskovaných, k utrpení každého člověka a velké části lidstva. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdraveni. Prvotní křesťané uctívali Krista jako dobrého pastýře, který pečuje o nemocné a slabé „ovce“. Byl to – dnes už málem zapomenuté jméno – spasitel, tedy ten, který spasí, uzdraví. Tato víra v uzdravujícího spasitele je to, co bychom měli znovu objevit jako osvobozující víru pro duši stejně jako pro tělo. A to v sobě zahrnuje udřená těla celých kmenů, tříd, společností a národů.

Že se demokracie (téměř jenom) v křesťanských společnostech vyvinula, to je znamení naděje. Ve světě bídy velikého množství lidí a nesnesitelného násilí zůstává sociální otázka pořád otázkou náboženskou. V Kristově tváři se ukazuje tvář zavržených tohoto světa. Přednostní volba pro chudé je pro křesťany zakotvena ve volbě pro Krista. Co lidé – jedno zda jsou věřící, jinak věřící nebo nevěřící – udělali pro nejmenšího, to udělali pro Krista. Náboženský Kristus je vždy také zároveň politický Kristus.

Aby se křesťan mohl jako křesťan sebevědomě a s plným nasazením začlenit do společnosti, musí se únava, jež se projevuje v částečně prázdných kostelích, v ochromeném životě křesťanských obcí a ve všeobecné bezvýznamnosti teologie, to vše se musí analyzovat a na základě si nově osvojené hermeneutické kompetence z křesťanských obsahů překonat. Jaké metody umožní překonat současnou pohodlnost a nepohyblivost? K tomu musí církev vytvořit prostor, ve kterém mohou probíhat „kvasné procesy“. Lidé musejí být kreativní, aby spojili křesťanskou radostnou zvěst se svým životem. Někdy pomůže se přechodně stáhnout do ústraní. Ten, kdo se dokáže najít v mlčení, může se pak dobře dobrat i k mluvení a k prýštění tvůrčích nápadů.

Teze 6: Církev se musí demokratizovat.

Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já. (Ř 16,7)

Naše římskokatolická církev – stejně jako ortodoxní (pravoslavná východní) – se nemůže déle bránit proti plné účasti žen na všech úřadech v církvi. Rovnoprávnost obou pohlaví, která je zakotvena v prohlášení lidských práv, se musí uskutečnit i v církvi. Ježíš měl učedníky i učednice. Církev inspirovali, ovlivnili a vedli apoštolky i apoštolové. Přesto si současné vedení církve stále ještě myslí, že může pro důležité církevní úřady opomíjet charismata celé jedné poloviny lidstva. „Argument“ tvrdící „Ježíš byl muž“ je velmi povrchní a nedostačující k tomu, aby tím byly ženy prakticky poškozovány. Když Ježíš nenosil brýle, znamená to snad že ti, kteří nosí brýle, nesmí zastávat žádné církevní úřady? A vůbec už nestačí ženy utěšovat tím, že se pro ně hledá úřad a funkce ‚diakonky‘ nebo ‚jáhenky‘, což jsou úřady na nižší úrovni. Proto: Ženy musí mít přistup ke všem církevním úřadům.

Možnost otevřeně vyjádřit odlišné mínění, umožnit střet různých názorů jakož i skutečná volba mezi různými kandidáty s následujícím vkládáním rukou na zvoleného a pověřeného patřily od samého začátku k životu křesťanské obce. Později se to však ztratilo a bylo opuštěno ve prospěch monarchistického chápání církevního úřadu. Dnes však musíme položit otázku, zda máme dále nést stále ještě jakoby magický charakter kněžského svěcení a kněžského úřadu. Kněz a farář nejsou nutně Bohu blíž než laici. Je třeba v církvi posílit synodální prvky. „Ústřední vlády“ nemohou všechno až do posledního detailu zvládnout, je třeba zavést subsidiaritu. Nižší úrovně potřebují více práv a kompetencí, aby zařídily ty záležitosti, které se jich týkají. To platí pro biskupské konference ve vztahu k Římu a pro farní obce ve vztahu jejich diecézním biskupům. Je to velká chyba, když se nechávají znalosti a dovednosti laiků nevyužity. Chyby mohou být – ostatně i nositelé úřadů jsou jenom chybující lidé. Využívejme smysl víry celého božího lidu – a to také pro možnost nasazení ženatých kněží ve farní pastoraci podle starší tradice, která se uchovala ve východních církvích dodnes.

Teze 7: Budoucnost křesťanství je ekumenická – nebo žádná. Ekumena vyžaduje činy – nejen slova.

Vy jste tedy tělo Kristovo a jednotlivé jeho části. (1 K 12,27)

Vzhledem k rostoucímu vzájemnému propojení celého světa a vzhledem k rozšířenému chápání moderního člověka je už na čase, aby křesťanství samo sebe vnímalo jako jednotné a aby se také tak na veřejnosti tak ukazovalo. Společná víra v Ježíše Krista by měla stačit, aby se překonaly všechny překážky oddělující od sebe jednotlivé církve. Kdo chce trvat na historicky vzniklých oddělujících plotech, má to dělat jen a jen pro sebe – ale nemá bránit jiným, aby překonali všechny ty rozkoly v každodenním životě z víry. Církve a jednotlivé obce mají být zásadně otevřené pro každého křesťana. Křesťané se nesmějí mezi sebou nikde vzájemně vylučovat. Jestliže se nechápou jako společný lid boží na cestě, potom zůstanou ve ztrnulosti a zkornatěnosti, ve které vězí dnes. Babylonské zajetí církví musí proto skončit.

V teologických pracích vysvětlili myslitelé ekumenického předvoje teoreticky dostatečně podrobně, co je nutno podstatně vyjasnit, a označili také to, co není třeba na společného jmenovatele převádět. Žel na mnohé z toho se zapomnělo nebo to bylo torpédováno. V chápání víry a v jejím porozumění jsou vzájemně mezi katolíky, vzájemně mezi evangelíky stejně tak jako vzájemně mezi pravoslavnými často daleko větší rozdíly, než mezi křesťany odlišných vyznání. Co třeba spojuje lidovou tradiční víru na divy a zázraky s osvíceně intelektuálním chápáním Boha? Křesťanské chápání má budoucnost tam, kde lidé svědectví o Kristu Ježíši věrohodně žijí. Duch utváří život. Křesťanství je náboženství zvoleného příbuzenství v duchu, ne nějakého náhodného sociologického příbuzenství vzniklého narozením do nějaké určité skupiny lidí. Je nutno – a tak se to už na mnoha místech také děje – odstranit z očí klapky a vlastníma nohama vkročit na stezku ekumeny. Kdo chce jednotu v rozmanitosti různých příbuzenství ducha, ten ji najde. Křesťané, mějte odvahu si ekumenicky posloužit vlastním rozumem!

Teze 8: Křesťanství musí společně se všemi ostaními náboženstvími usilovat o to, aby se rozšiřovaly rozumné názory, které slouží smíru a pokoji, a aby se zabraňovalo jakémukoli fanatismu.

Všechno prověřujte; dobrého se držte. (1 Te 5,21)

Z boží univerzality zřejmě vyplývá, že také mimo církev je spása. Křesťanství se má proto s důvěrou obracet i na zbožné a spravedlivé lidi v jiných náboženstvích a také mimo ně – na ateisty a agnostiky – v celém světě, zasazovat se o smíření víry a rozumu a dělat všechno pro to, aby se pomocí rozumu a humanity potíral fundamentalismus a náboženský fanatismus. Všechna náboženství se vyzývají k tomu, aby zdůraznila to, co je jim společné. Například „zlaté pravidlo“, které je doloženo ve všech světových kulturách. Společným cílem musí být, vést lidstvo dopředu, vpřed, osvobodit je. Když to chceme vyslovit nábožensky, znamená to: v rámci rozdílných tradic se vydat na společnou cestu, která vede k osvobozující víře v Boha. Primitivní konkurenční myšlení mezi náboženstvími se musí překonat a ukončit. Jenom to oslabí fundamentalismus a posílí atraktivitu „lidí dobré vůle“. Vzájemné měření argumentů v diskusi sloužící vzájemnému obohacení a pročištění od chybného vývoje tu musí ale existovat i nadále.

Napětí existující mezi náboženským provincialismem („jenom my budeme spaseni“), náboženským universalismem („všichni budou spaseni“) a náboženskou lhostejností („všechny cesty ke spáse jsou tak nějak správné“) není možno úplně odstranit. Orientací v této situaci by mohla být zkušenost, že Bůh tento svět chtěl mít a že stále tvrdí, že jeho stvoření je dobré. Různá náboženství mohou být jenom vůle boží. Jestliže křesťané milují Krista a uznávají ho za logos universalis, neznamená to, že tím zlehčují ostatní. Možná může hlubší mystické nazírání Krista v moderním hávu pomoci, aby se rozeznal Kristus v každém člověku – i jiných náboženstvích – aniž by se vlastní snižovalo. Ne že by bylo všechno stejné a všechno správné, ale to správné snese, aby se sneslo i nestejné a aby se mělo rádo to zvláštní. Pro volnost a velkorysost nás Kristus osvobodil a rozšířil nám obzor. Z toho se dá odvodit, že misionářství – které u křesťanů a muslimů patří podstatně k náboženské dynamice – se smí vykonávat jenom přesvědčováním a dobrovolně a s respektem vůči příslušnému protějšku. Zde platí zásada: ať jsme kde jsme, všude je už Bůh – ale je skrytý.

Teze 9: Doba je zralá pro koncil víry.

Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili. (Sk 15,6)

Celosvětová dramatická krize víry projevující se v křesťanství stejně jako ve všech ostatních náboženstvích má podstatný důvod v tom, že boží lid „dole“ stejně jako vedení církví a náboženských společností „nahoře“ zanedbal vytvořit napojení – a to jak duchovní, tak i emocionální a racionální – na moderní skutečnost světa. Nejpozději novověký proces osvobození a osvěty spolu s procesem odmytologizování dřívější předávané tradice, který byl vědeckými poznatky urychlen, způsobil hluboké trhliny v povědomí víry. Víra se tázavě obrátila na rozum, ale nestalo se to dost důrazně.

Život se současně mění daleko rychleji než dříve, kdy stačilo každých sto nebo dvě stě let uspořádat buď koncil nebo velkou synodu. O dnešním senzačním pokroku jak humanitních, tak i přírodních věd nebylo například při Druhém vatikánském koncilu⁵ ani zdání. Od tehdy zažila společnost, kultura i osobní život radikální transformační proces – jak v emancipaci žen, přes nové utváření mezilidských vztahů a také v oblasti sexuality, až po zhroucení mytologicko-magických názorů. To tvrdě postihlo všechny obrazy o světě, ale i představy Boha a víru v něho, jakož i horizonty chápání svátostí. Křesťanstvo potřebuje opět nějaký velký koncil, opravdově ekumenický koncil, podobně jako to byly významné koncily prvního křesťanského tisíciletí, které se zabývaly chápáním Boha a tím, jak porozumět, kdo byl Kristus. V takovém soudobém koncilu o víře musí být činní konciloví otcové a koncilové matky ze všech oblastí života, především z těch vrcholně inovativních, z různých oblastí zaměstnání, vědci různých zaměření a významní umělci. Ti ale nemají být přítomni jenom jako poradci a jenom trochu vyslechnuti jako alibi, nýbrž mají být zapojeni do procesu rozhodování a usnášení se.

Koncily nejsou žádní „všeumělci“. Ale mohou v době epochálních krizí víry – jako v té současné – pomoci odstranit blokády a neplodnost některých porad. Přitom nejde o nějaké líbivé přizpůsobení duchu doby, nýbrž o pokračování ve vývoji náboženského ducha současnosti. Jde o to, vyložit událost Boha a Krista v historickém procesu evolučního světa a současně to úplně otevřít pro existenční touhu moderního člověka.

Z týdeníku CHRIST IN DER GEGENWART (č. 44/2017, Freiburg i. Br., www.christ-in-der-gegenwart.de) přeložil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl

Před více než dvaceti lety, od prosince 1993 do září 1995, jsem v Getsemanech redigoval seriál „Obnova liturgie“¹, který se pokoušel reflektovat tehdejší stav liturgické obnovy v římskokatolické církvi u nás. Poté jsem začal učit ekumenickou liturgiku. Při přípravě přednášek jsem vycházel z historických pramenů pocházejících z doby ještě nerozdělené církve, které jsou všem křesťanům společné. Příklady obnovených liturgií církví vzešlých z reformace jsem kvůli nedostatku domácích podnětů musel čerpat ze zahraničí. V diskusích se studenty jsem se dozvídal, že učím liturgickou futurologii nebo dokonce eschatologii…

Slavení liturgie přestalo být „třináctou komnatou“, kam církve nikoho zvenčí nepouštějí, přestalo být překážkou ekumény. Na třetí světové konferenci Hnutí pro víru a řád Světové rady církví v Lundu v r. 1952 byly učiněny první krůčky ke vzájemnému poznání, postupně docházelo ke zvaní na bohoslužby až v r. 1982 v Limě došlo k přijetí dokumentu Křest, večeře Páně, ordinovaná služba, který nastínil možnosti eucharistické pohostinnosti. Liturgie přestala být překážkou ekumény, naopak se stala jedním z prostředků sjednocení. Pokud při slavení vycházíme ze stejných textů (z doby před rozdělením), sbližuje se i naše víra.

Česká situace je specifická: Liturgická obnova v římskokatolické církvi za posledních 25 let příliš nepokročila, spíše se začíná v některých kruzích od doby Benedikta XVI. prosazovat „reforma reformy“, což je návrat před II. Vaticanum. Tradičně kvalitní je liturgie ve Starokatolické církvi, i když i zde je co zdokonalovat. V ČCE se slibné úsilí liturgické iniciativy Coena příliš neprosadilo, zůstalo omezeno na několik sborů, byť je pomalu připravována nová agenda. Důležité jsou aktivity obnovy v CČSH, zejména zavedení Revised Common Lectionary („ekumenického lekcionáře“) široce využívaného v anglicky mluvících zemích. O liturgii se začíná hovořit i v evangelikálních církvích. Pojem liturgie přestal být „neslušným“ slovem. Církev bratrská nedávno vydala svou první samostatnou Bohoslužebnou agendu. Evangelická církev metodistická připravuje k vydání překlad americké The United Methodist Book of Worship.

Nový seriál „Praxe křesťanských rituálů“ se bude pokoušet mapovat stav vývoje obnovy napříč církvemi u nás a dodávat mu podněty. Kromě liturgických otázek by měl zahrnout i pohled pastorační. Praxe sesterských církví může být zdrojem pozitivních i negativních podnětů pro praxi církve vlastní. Popis praxe jednotlivých slavností bude zahrnovat tato kriteria:

1. Účast obce

Konstitutivním prvkem každého liturgického slavení je křesťanská obec/sbor. Schází se v Kristově jménu o odpovídá na Kristovo spásné jednání. Skrze obec/sbor zakoušíme Kristovu přítomnost uprostřed nás. V obci se uplatňují nejrůznější služby. Je úkolem předsedajícího (zpravidla ordinovaný služebník/služebnice), aby ne sám liturgii „konal(a)“ ale aby tyto služby koordinoval(a), aby ji spolu s celou obcí „vykonávali“.

2. Čtení božího slova a jeho výklad

V liturgii nejprve společně nasloucháme Hospodinu. Děje se tak prostřednictvím jeho slova zachyceného v bibli. Výběr biblických textů se dnes děje u pravidelných bohoslužeb nejčastěji z perikopálních cyklů/lekcionářů. V homilii/kázání jsou biblické texty vykládány a aktualizovány pro situaci konkrétní obce/sboru.

3. Eulogie

Eulogie (doslova dobrá slova, dobrořečení) představuje vedle čtení božího slova druhé ohnisko každé (obnovené) liturgie. Eulogie mají původ v hebrejských berachot. Jedná se o anamneticko-epikletickou modlitbu, kterou předsedající přednáší jménem celé obce/sboru. Vyjadřuje teologické jádro dané liturgie. Anamnetická část rekapituluje boží iniciativu, boží vklad pro konkrétní liturgii, epikletická část pak prosby k Duchu svatému, aby daná slavnost nepostrádala svůj smysl. Shromáždění vyjadřuje svůj souhlas aklamacemi, mezi kterými nechybí závěrečné Amen.

4. Symboly

Liturgická komunikace se kromě slov děje prostřednictvím smysly uchopitelných znamení – symbolů. Symbol umožňuje mezilidsky komunikovat, aniž by byl přesně definován obsah symbolu. Symbol umožňuje propojení našeho světa s transcendentnem, s Bohem. Komunikujeme jak prostřednictvím personálních, tak věcných symbolů. V obnovených liturgiích je snaha, aby pro množství sekundárních symbolů, nebyla překryta symbolika hlavní.

5. Přímluvy

Přímluvná modlitba, která je svěřena pokřtěným účastníkům shromáždění, propojuje slavící obec/sbor s celou církví, s celým světem a jeho potřebami. Je to prostor vyjádření solidarity, prostor realizace obecného/křestního kněžství. Její struktura i uskutečnění může nabývat různých forem. Zpravidla bývá umístěna v závěru liturgie či daného bloku, ze kterých je liturgie sestavena. Podobný charakter jako přímluvné modlitby má díkůčinění.

Seriál „Praxe křesťanských rituálů“ bude vycházet v průběhu letošního roku. Kromě tohoto úvodu se bude věnovat následujícím tématům: Křest, biřmování, eucharistie/večeře Páně, liturgie smíření, pomazání nemocných, pohřeb, svatba, ordinace, žehnání, velikonoční Triduum, ekumenické bohoslužby.

Při (alespoň částečném) mapování křestní praxe u nás jsem požádal o spolupráci absolventy Institutu ekumenických studií (nyní bakalářského studia Teologie křesťanských tradic ETF UK). Na zaslaný soubor otázek jsem dostal celkem 22 odpovědí.¹ Z nich bylo 11 od římských katolíků, 1 od starokatolíka, 3 od členů Československé církve husitské, 3 od členů Českobratrské církve evangelické a 4 od příslušníků různých evangelikálních církví. Osm respondentů je ordinovaných, ostatní jsou „laiky“. Odpovědělo patnáct mužů a sedm žen. Všichni respondenti žijí v ČR až na jednu, která žije v Německu. Odpovědi se liší jak rozsahem (od jednoho slova po několik odstavců), tak mírou informovanosti respondentů. Jedná se o lidi s teologickým vzděláním (všichni bakalářským, někteří s magisterským či doktorským), až na dva aktivních ve svých církvích.

Získané (často různorodé) poznatky zpracovávám pomocí série tří dvojic napětí:    Boží konání/oslovení či lidská součinnost/disposice/odpověď

Boží působení ve křtu vyjadřuje Nový zákon řadou obrazů (např. účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání, smytí hříchu, nové zrození, osvícení Kristem, oblečení v Krista, obnovení Duchem, zkušenost záchrany z potopy, vyjití ze zajetí, osvobození k novému lidství, v němž jsou překročeny překážky pohlaví, rasy nebo sociálního postavení). Na toto boží působení odpovídá člověk svou aktivitou (naslouchá evangelijní zvěsti o Kristu a jeho odpuštění, odpovídá lítostí nad hříchy, obrácením a vyznáním víry, jako stvrzení závažnosti této odpovědi přijímá křest, přijímá Ducha svatého jako pečeť této odpovědi, má podíl na eucharistickém společenství).

Jak boží působení, tak lidská odpověď ke křtu patří. Různé důrazy na jednu, či druhou stánku křtu provází celé dějiny církve a projevují se i dnes v různé praxi církví.

Křest dětí

Jak potvrdily odpovědi, ve většině dnešních církví se praktikuje jak křest nemluvňat, tak křest dospělých. Křest malých dětí převládá. Pouze v evangelikálních církvích se křtí jen dospělí (všechny 4 odpovědi z různých církví). Jedna odpověď připouštěla křest od doby, kdy dítě umí číst a psát, další od věku asi 12 let. V jedné z církví není křest dětí běžný, ale na vyžádání je možný (s tím, že na Slovensku je praxe křtít děti obvyklejší).

Na základě biblických pramenů nelze otázku křtu dětí jednoznačně vyřešit. Seriózní diskusi na toto téma² vedli němečtí luterští teologové Kurt Aland (1915–1994) a Joachim Jeremias (1900–1979). Na několika místech NZ (1 K 1,16; Sk 16,15; Sk 16,33; Sk 18,8) je uvedeno, že byl pokřtěn „celý dům“ (oikos). Křest dětí konvertitů je dosti pravděpodobný. Naproti tomu děti věřících pravděpodobně, alespoň nějaký čas, křtěny nebyly (1 K 7,14)³.

Prof. Jeremias se věnoval i nebiblickým archeologickým pramenům – studoval asi 100 dětských epitafů z přelomu 2. a 3. stol. Některé nápisy o křtu dětí svědčí.⁴

Je zapotřebí uznávat obě možnosti křtu. Křest dětí má kromě positiv (člověk je brán vážně už jako dítě – je součástí vykoupeného lidstva, boží dar není vázán na lidské schopnosti či racionální předpoklady kandidáta) i některá úskalí. Schází reflektovaná víra a obrácení. K tomu však křesťan dorůstá celý život. Liturgickým vyjádřením takovéhoto přijetí křtu je každotýdenní slavení večeře Páně a jednou za rok, zpravidla o velikonoční vigilii, slavnostní obnova křtu.⁵

Příprava na křest dětí

Příprava rodičů na křest dětí bývá diferencovaná. Pokud jsou rodiče aktivními členy obce/sboru uskutečňuje se v menším rozsahu, případně není vůbec. Pokud rodiče obec/sbor nenavštěvují, je jí věnováno více pozornosti. Z odpovědí vybírám:

Velká římskokatolická farnost v Praze: Pokud si dobře pamatuji, konalo se jedno společné setkání (tj. více rodin). Bylo to zdůvodněno tak, že jsme celkem (ve víře) uvědomělí rodiče. Na stránkách farnosti je informace, že v případě církevně nesezdaných manželů trvá příprava měsíc, tj. 4 setkání po týdnu (s odvoláním na směrnice ČBK).

Obec ČCSH v Brně: Probíhá individuálně formou rozhovorů s rodiči, kdy probíráme význam křtu, křesťanskou výchovu, nabízíme pomoc faráře v péči o celou rodinu i děti. Setkání je různý počet, záleží na tom, zda rodiče sami prošli křesťanskou formací či nikoli, zda tuší, co žádají, či nikoli...

Vesnice ve východních Čechách: Na stránkách farnosti je k dispozici materiál ke křtu dětí. Jinak příprava probíhá individuálně. My jsme třeba s farářem probírali možnost použití bílé látky na dospěláckou košili místo křestní roušky.

Římskokatolická farnost v Německu: V naší farnosti existuje malá skupinka, která má tuto přípravu na starosti. Příprava na křest dětí se provádí několikrát do roka pro všechny zájemce (rodiče s dětmi) najednou. Setkání v této skupině jsou dohromady tři. Pouze u prvního setkání je přítomen kněz, o další průběh se starají pověření vyškolení farníci („laici“).

Na kvalitu přípravy otázky směřovány nebyly. Přesto se v jednom případě objevila tato zmínka:

Město (7000 obyvatel) ve východních Čechách: … zažil jsem to v D. (jako kmotr), kde jsem s rodiči dítěte zažil něco tak otřesného, že pokaždé, když si vzpomenu, tak se osypu.

Překřtívání

Fenomén opakování křtu (překřtívání) se bohužel stále vyskytuje v některých pravoslavných a evangelikálních církvích. Na otázku Zažil(a) jsem něčí překřtívání? Jaký byl pro ně udáván důvod? odpověděla většina respondentů ne, ovšem vyskytly se i tyto odpovědi:

Římská katolička: Ne, nikdy. Jen jsem o tom slyšela. Jako důvod byla uváděna žádost samotného žadatele o křest, který byl v dětském věku pokřtěn v katolické církvi, ale v dospělosti přešel do pravoslavné. Jeho „katolický“ křest se mu zdál deficitní. Nevím, jakou roli v této situaci hrála samotná pravoslavná církev, zda ho k tomuto přání motivovala. Pokud vím, pravoslavní mu vyhověli a skutečně byl znovu pokřtěn.

Římský katolík: Přátelé katolíci byli po přestoupení do KS překřtěni. Prý to sami chtěli, aby vyjádřili rozchod s katolictvím (a jeho pověrami) a vstup do nového společenství.

Člen CČSH: Překřtívání jsem nezažil osobně, ale znám několik lidí, překřtěných ponořením v Apoštolské církvi, přičemž jako důvod se uváděla neplatnost křtu, uděleného v dětství, kdy se křtěnec nemohl svobodně rozhodnout.

Sami evangelikálové uvádějí:

Pastor: Ano. Nikoli však dospělých. Křest v mé tradici je chápán jako vyznavačský akt (a sám křest takto vnímám), a tedy tam, kde nedochází k porozumění evangeliu a není možné na evangelium reagovat vůlí, tam nejde touto optikou o křest. To je také důvod, proč se v mém okolí i u nás „překřtívají“ děti. Osobně však tuto volbu, zda někdo chce nebo ne být „překřtěn“ z „dětského“ křtu nechávám na dotyčném a jeho víře a poznání. U dospělých jsem, pokud si dobře vzpomínám, překřtívání nezažil. Chápu to jako problém teologický (soterologický), nikoli však eklesiologicko-ekumenický.

Iniciace je snad ve všech křesťanských tradicích chápána jako součást včleňování do těla Kristova – církve, ale v praxi vidím, jak nesnadný úkol toto je. Obecná lidská nedůvěra a nezřídka manipulativní jednání ze strany církevních autorit tento význam⁶ iniciace výrazně ztěžují. Proto vnímám stále intenzivněji nutnost připomínat, že ve křtu člověk vyznává svou náklonnost milovat Boha a následovat ho, ale tu viditelnou podobu (znamení) iniciace vidím v odřeknutí se mimo jiné i atmosféry nedůvěry a cílené odpuštění a smíření! Jinak ve křtu iniciujeme sice lidi formálně „pokřtěné“, ale zároveň „smrtelně nemocné“ a brzy nám i duchovně umírají. Tento aktuální rozměr vidím jako nedílnou součástí naší křesťanské iniciace. Tomu pak říkám křesťanská iniciace.

Bývalý pastor, (který byl nucen svou službu opustit pro ekumeničtější postoje, než vedení církve připouštělo): Překřtívání je u nás vcelku běžnou praxí, spíše výjimečně je uznáván křest z jiného společenství. Nejčastějším důvodem je, že původně byl dotyčný pokřtěný jako dítě, bez možnosti se pro křest rozhodnout; dalším důvodem je udávané nesprávné přesvědčení, nauka, o křtu. Dáváme velký důraz na to, že před křtem muselo dojít k obrácení a dotyčný musel vědět, že se jedná o křest na odpuštění hříchů. Chybí-li něco z toho, musí být překřtěn.

Doufám, že se postoj našeho společenství ke křtu v jiných společenstvích změní a nechá se na svědomí dotyčného, zda chce být znova pokřtěn …

Člen církve: Nikoliv, ale je to praxí – vždy, pokud neproběhl křest ponořením, a po vystoupení z (jiné) církve, když si to křtěný přeje.

Na lepší časy se blýská v Církvi bratrské: Ano, ne přímo (u nás) ve sboru v N., ale o takových případech jsem slyšel. V nedávné době byl překřtíván dokonce můj strýc. Jeho první křest (již v dospělosti) se odehrál v téže církvi, ale on si po letech vyžádal jeho opakování; z důvodu svého nového obrácení. Kazatel místního sboru mu jej odmítl udělit (patrně správně), místo toho mu doporučoval liturgii obnovy křtu. Ta je však v CB prakticky neznámá. Křest prastrýci znovu udělil kazatel jiného sboru.

Překřtívání považujeme v ekuméně za nepřijatelnou praxi – nejen že je nezdvořilá k sesterským církvím, ale je projevem deficitní víry v boží působení. Lidská disposice je přeceněna, jakkoli je potřebná. Je možné ji kdykoli doplnit. Jejím projevem je obnova křtu v nejrůznějších formách, které je zapotřebí rozvíjet. Je lhostejné, zda si někdo nový křest sám přeje či dokonce je církví vyžadován. Obojí považuji za profesionální selhání služebníků církve, dané často nedostatečným vzděláním. Praxe překřtívání často reaguje na zlořády v jiných církvích, které byly aktuální před stovkami let… I když chápu, že setrvačnost je veliká a zavedené pořádky se mění těžko.

Eulogie nad vodou jako konstitutivní součást křtu

Eulogická modlitba, z řec. eulogia (dobrá slova, dobrořečení, žehnání) představuje klíčový liturgický útvar. Zejména díky této anamneticko-epikletické modlitbě získává liturgie mystagogický charakter a přestává být čistě racionálním lidským konáním připomínajícím schůzi s hudebními vložkami. V případě křtu přednáší eulogii nad vodou jménem shromážděné obce/sboru služebník/služebnice církve. Je vyznáním víry v boží působení ve křtu. V anamnetické části jsou formou dobrořečení připomínány (některé) biblické obrazy mající vztah ke křtu. Epikletická část obsahuje prosby za ty, kteří budou vodou pokřtěni.

Eulogie, v církvích východu obvyklé, se na západě objevují v posledních desetiletích díky liturgické obnově v širokém spektru církví. U nás se to bohužel (zatím) netýká církví vzešlých z reformace ani CČSH.

Ale i tam, kde je eulogie zařazena (jako v římskokatolické církvi), je vnímána jako „žehnání/svěcení křestní vody“. Jako by byla pozornost soustředěna na vodu samotnou, nikoli na Hospodina, jemuž dobrořečíme (když on napřed dobrořečí nám) a na ty, kteří budou pokřtěni. V naivním pojetí, které mnozí lidé sdílejí, některé kněze a možná i biskupy nevyjímaje, je pak voda jakoby „začarovaná“ – má zvláštní účinky.

Křest jako individuální (rodinná) událost či událost církve?

Slavení křtu během nedělního shromáždění

Liturgie se odehrává v církvi. Svátosti patří do středu křesťanské obce/sboru. Tato samozřejmost je zažitá v církvích vzešlých z reformace a zejména církvích evangelikálních. Neplatí to však absolutně. Někde je stále umožňováno i slavení individuální, resp. v rámci rodiny a přátel. Většinou to nikdo nevnímá jako problém. Často se týká těch, kteří nejsou do obce příliš zapojeni. Tím, že se obec nepodílí ani na přípravě, ani na vlastním slavení, není ani vedena k přijetí odpovědnosti za nově pokřtěné.

Na otázky Slaví se křest dětí v rámci pravidelného společného (zpravidla nedělního) shromáždění? Či jindy? Kdy? respondenti odpovídali:

Římskokatolická farnost v severních Čechách (město s 50 tis. obyvatel): Zpravidla ano. Děti pravidelných účastníků jsou přednostně křtěny při nedělním slavení liturgie. Další děti jsou při obřadu zvány dopředu, aby sledovaly dění z bezprostřední blízkosti.

Velká římskokatolická farnost v Praze: Ano. Křtu dětí byla za minulého faráře vyhrazena 1. neděle v měsíci. Pokud vím, možné jsou i jiné termíny.

Římskokatolická farnost v Německu: Obojí je v naší farnosti možné. Většinou si rodina přeje slavit křest odděleně od nedělního shromáždění, obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. Pokud rodina souhlasí a je to možné, křtí se v neděli během bohoslužby. (Ne vždycky to jde, protože spousta nedělních bohoslužeb v roce je „tematických“: zpěv sboru dospělých, zpěv dětského sboru, představení dětí pro první sv. přijímání, vítání nových ministrantů, misijní bohoslužba, patrocinium, biřmování atd. atd....) Po okolí ale existují farnosti, které křtí pouze v rámci nedělní bohoslužby.

Katolické farnosti ve východočeském městě (s 7 tis. obyvatel) a v Praze: V obou farnostech (D. i P.) záleží na rodičích – zažil jsem obojí. Jak při pravidelné bohoslužbě v neděli, tak při „extra“ bohoslužbě pro pozvané.

Římskokatolická farnost ve středočeském městě (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Ano, křest se vždy slaví při nedělní liturgii.

Katolická farnost ve východočeském městě (s 6. tis. obyvateli): Ano, slaví se v rámci nedělní liturgie. V hlavním kostele každou druhou neděli v měsíci, ve filiálkách po domluvě s farářem (taky v neděli).

Římskokatolické farnosti v západočeském městě (s 11 tis. obyvateli) a pražské akademické: Ano – neděle. Pokud však rodiče požádají o jiný čas slavení, bývá jim vyhověno.

Starokatolická farnost v Praze: Ano, konkrétně S., kterého máme v pěstounské péči, byl pokřtěn v průběhu nedělní liturgie.

Husitská obec v Brně: Ano, křest dětí se slaví v rámci nedělních bohoslužeb.

Husitská obec v jihočeském městečku: Ke křtu dochází během nedělní liturgie, dojde-li ke křtu v sobotu (rodiče to chtějí oslavit s příbuznými), je to opět spojeno s liturgií a vysluhováním Večeře Páně.

Sbor CČE v Praze: Většinou je to v rámci nedělního shromáždění, velice výjimečně si někdo přeje křest jindy (v sobotu), většinou jde o někoho, kdo nepatří do sboru, ale přeje si být pokřtěn.

Sbor CČE v západočeském městě (s 13. tis. obyvateli): Ano, nečetné křty dětí i dospělých probíhají, vždy při nedělním shromáždění.

Sbory CČE v Praze a městě v kraji Vysočina (s 36. tis. obyvateli): Obě místa ano, při nedělních bohoslužbách, většinou před prázdninami v červnu.

Podíl obce na katechumántu

Jak vyplývá z dotazníků, není církev, která by nepřipravovala čekatele křtu. Zpravidla se tomu věnují služebníci církve. Zatím pouze v římskokatolické církvi je obnoven katechumenát, v jehož jednotlivých fázích mají nejen její služebníci, ale obec samotná řadu úkolů. Již v období předběžného katechumenátu jsou to členové obce, kteří zvou zájemce do rodin, skupinek, k soukromým rozhovorům i na některá shromáždění. V období katechumenátu se za katechumeny modlí, učí je, pomáhají formovat, zúčastňují se obřadů pro katechumeny. Pro den vyvolení vydávají o jednotlivých katechumenech moudré a spravedlivé svědectví. V období očišťování (zpravidla se kryje s dobou postní) dávají katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti, vlastní poctivou přípravou na obnovu křestních slibů. V období mystagogie věnují nově pokřtěným zvláštní péči, aby se ve společenství věřících cítili co nejlépe. Zajímalo mne do jaké míry jsou tyto teoretické předpoklady v praxi naplněny. Péče o katechumeny přináší užitek nejen katechumenům, ale obci samotné. Výsledky však nejsou příliš uspokojivé. Někteří dotázaní poznali katechumenát sami na sobě. Odpovědi, které svědčí o tom se ho účastnili sami, coby členové obce, byly řídké.

Na otázky Zažil(a) jsem katechumenát? Sám na sobě, když jsem se připravoval(a) na křest, či jsem se na něm podílel(a) jako člen obce/sboru?, přišly tyto odpovědi:

Římský katolík, vesnice poblíž Brna: Zažil jsem na sobě. V naší farnosti jsem na žádost našeho faráře (který zrovna nebyl přítomen) měl sezení s katechumeny a hovořil s nimi o některých věroučných tématech. Přípravy s katechumeny jinak koná zejména farář, který ale občas přizve další členy farnosti. Při nedělních mších probíhala skrutinia.

Římský katolík ze středočeského města (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Pokřtěn jako dítě, takže nezažil. K podílení se na katechumenátu jsem byl přizván spolu s celou farností tak, abychom se modlili za katechumena. To se také dělo při třech skrutiniích.

Specifická je situace v např. v pražské akademické farnosti, kde jsou ročně křtěny desítky (blížící se stovce) katechumenů. Sama obec je v pohybu (studenti po několika letech odcházejí a přichází jiní). Katechumeni sami nejsou včleňováni do konkrétní obce, ale jsou vyzýváni, aby si takovou obec po křtu našli. To je často problém, neboť se zpravidla nesetkávají s tak otevřeným prostředím, jako při přípravě na křest.

Účast zástupců sesterských církví při křtu dospělých

Značný deficit v eklesiálním a ekumenickém důrazu při křtu ukázaly odpovědi na otázku: Jsou ke křtu dospělého ve vaší obci/sboru zváni zástupci sesterských církví? Většina respondentů odpověděla ne. Minimum odpovědí připouštělo náznakem něco jiného:

Římský katolík z Prahy: Jen existují-li příbuzenské vazby. Rozhodně to není nic oficiálního a nikdy jsem nezažil, že by se někdo z jiné církve aktivně podílel na křestní bohoslužbě.

Římská katolička z vesnice ve východních Čechách: Nevím, zda jsou explicite zváni. Církve ale tady spolu komunikují (společné akce, ekumenické bohoslužby, představení jsou v kontaktu, laici rovněž).

Členka ČCE z Prahy: U dospělého jsem to nikdy nezažila, pouze u malého dítěte, bylo to přání rodičů (šlo o smíšené manželství).

Pastor evangelikální církve: Pokud se křtěnec pohyboval v křesťanském prostředí, tak ano a to těch, kde vznikly mezi křtěncem a danou církví nějaké spojnice. Už jsem i křtil (ponořením) se služebníky z jiných církví.

Není větší církevní slavnosti než křest dospělého. Církve by této otázce měly věnovat více pozornosti (pokud se ovšem nejedná o překřtívání…) zvláště když je křest událostí nám všem křesťanům společnou.

Věrnost biblickému textu či inspirace starověkými a raně středověkými prameny

Bible nepodává jeden konkrétní návod, jakým způsobem křtít, jakým na křest připravovat, kdy křtít. Pokud nepřipouštíme jiné zdroje poznání, pak máme velkou volnost v tom, jak křtít. Neměli bychom ale náš způsob považovat za jediný možný. Detailnější vhled do praxe starověkých církví podávají až pozdější prameny. Četnější jsou až ve 4. století, kdy církev dostala svobodu a začalo se k ní hlásit větší množství zájemců.

Byl vytvořen katechumenát nejen pro vyučování ve víře, ale k postupnému vrůstání do křesťanské obce. Celá obec se na něm podílela. Zejména to byla náplň předvelikonočního čtyřicetidenního období. Křest se konal o velikonoční vigilii (s náhradním termínem o Letnicích). Jako další křestní termín vznikly Vánoce (s náhradním termínem Epifanie).

Křest se děl zejména ponořením (a vynořením), které symbolizuje Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.

Křest jako zásadní náplň velikonoční vigilie

Liturgická reforma posledních desetiletí tyto poznatky zohledňuje. Odpověď na otázku Slaví se křest dospělých v rámci velikonoční vigilie? mnoho překvapení nepřinesla. V katolických církvích většinou ano, v reformačních církvích většinou o velikonoční neděli a v evangelikálních není křest vázán na určitou dobu. Některé odpovědi, které poukazují spíše na výjimky:

Římská katolička v Německu: Ano, ale protože dospělých žádajících o křest je málo, křtí se o vigilii děti.

Římský katolík v Praze: No, mám zkušenost, že dospělé katechumeny si stáhne biskup do katedrály a to mnohdy i přes jejich preferenci křtu ve farnosti. Řádným služebníkem křtu dospělých v římskokatolické církvi je biskup. Ve starověkém Římě probíhalo běžné liturgické nedělní scházení v menších skupinách – v titulech, zatímco ke křtu se scházelo celé město do velké basiliky vybavené baptisteriem.

Římský katolík ze středočeského města (s 20. tis. obyvateli, diecézí patří do HK): Někdy ano. Byl ale i jindy, nějakou neděli v době velikonoční. Asi z praktických důvodů, aby se mohla účastnit rodina katechumena, což by při pozdní velikonoční liturgii bylo obtížné. Individuální ohledy získaly větší váhu, než eklesiální…

Husitská farářka v Brně: Křest dospělých se slaví o Velikonocích na Boží hod, ale i jindy – dle situace během církevního roku. Dospělých křtěnců máme však velmi málo, někdy během roku žádného.

Členka CČE z Prahy: Křest dospělých bývá často na velikonoční neděli, ale nemusí, může být kteroukoli neděli.

Člen CČE v Praze a v městě kraje Vysočina: V rámci velikonoční vigilie ne. Křest dospělých je sporadický. Starší děti mají křest v den, kdy ostatní kamarádi mají konfirmaci. Dospělí jsou křtěni po přípravě v rámci nedělních bohoslužeb.

Pastor evangelikální církve v severočeském městě: Velikonoční vigilie nemá žádné v mém prostředí významné postavení pro určení data křtu.

Člen evangelikální církve v Praze: Křtíme ve chvíli, kdy je dotyčný na křest připraven, tedy bez ohledu na liturgické období. K tomuto nás vede text: „nuže neváhej, a dej se pokřtít“ (Sk 22,16)

Člen evangelikální církve ve východočeském městě: Křty probíhají nezávisle na liturgické době; buď v rámci nedělní bohoslužby, nebo – v případě křtů v řece – i o sobotách nebo jiných dnech.

Věrné znamení křtu

Původní znamení křtu je ponoření. Polití lze chápat jako nouzovou formu, když není zbytí. Např. u křtu dětí je polévání/obmytí těžko interpretovatelné. Obmytí od hříchu? Jakého? Dítě není schopno hřešit. Dříve se říkalo hříchu dědičného. S tímto teologickým konstruktem je neradno operovat, spíše se jedná o jakousi náklonnost lidí ke zlu – ta není ani dědičná, ani není hříchem. Ponoření malého dítěte je snáze technicky realizovatelné, než u dospělého, přesto se málo využívá.

Na otázky: Praktikuje se vaší obci/sboru křest ponořením? U dospělých? U dětí? Kde se tak děje? odpověděli katolíci, že ne, s jedinou výjimkou:

Katolická farnost v východočeském městě (s 6. tis. obyvateli): Děti jsou křtěny poléváním. Dospělí jsou ponořováni do škopku s vodou. Ponořuje se jim hlava a co se vejde na dobu, kterou vydrží. Uprostřed shromáždění. Děti se křtí i ve filiálkách, dospělí jen v hlavním kostele (koná se pouze jedna vigilie pro celou farnost). Chtěla bych dodat, že pan farář vždy zdůrazňuje, že PONOŘUJE (ne že křtí). Jan Křtitel je Jan Ponořovatel (Křtitel je přece chyba překladu). To je pěkné, i když teo-logice by odpovídalo přednostně ponořovat děti.

Odpovědi členů CČE byly rozmanité:

Sbor v západočeském městě: Křest ponořením naše církev nezná.

Sbor v Praze: V našem sboru konkrétně ne, ale v některých sborech naší církve se to prý praktikuje.

Sbory v Praze a ve městě kraje Vysočina: Ne. I když jednou jsem zažil křest kamaráda, který byl pokřtěn při závěrečných bohoslužbách, které jsme měli s dětmi na táboře. Křest byl ponořením do tekoucí říčky. Spousta dětí byla z toho velmi překvapená a moc se jím to líbilo.

Věrné znamení užívají evangelikálové a v této kategorii slouží za vzor.

Evangelikální sbor v severočeském městě: Křtíme téměř výhradně ponořením (pokropením pouze ze závažných zdravotních důvodů). „Máme-li poblíž vodu tekoucí, křtíme tam. Nemáme-li tekoucí, křtíme ve vodě stojaté. Nemáme-li ani jedno „v přírodní formě“, tak křtíme v bazénu či nejspecifičtěji ve vaně. V okolí využíváme všech forem, ale čistě statisticky nejčastěji využíváme zatopené doly v blízkosti našeho města, protože se tam křest po zkušenostech nejlépe propojí s nějakou formou bohoslužby.

Evangelikální sbor v Praze: Praktikujeme pouze křest ponořením – až na výjimky dané např. zdravotním stavem křtěného (v takovém případě se odkazujeme na Didaché). Křtíme v řekách, rybnících, bazénech, vanách… byla-li by možnost, tak na bohoslužbě v nějaké vhodné nádobě (v zahraničí se tak děje).

Evangelikální sbor ve východních Čechách: Ano. Ve sboru v N. je baptisterium. To se však příliš nepoužívá. V případě křtu ponořením je často volena venkovní varianta. Oblíbená destinace je údolí „P.“ na řece M. Já osobně jsem byl křtěn pokropením v rámci nedělní bohoslužby.

Podobně jako evangelikálové křtí ponořením pravoslavní. V Severní Americe pak prakticky všechny denominace. Kostely jsou vybaveny baptisterii.

Široké spektrum sedmnácti církví USA a Kanady – od katolických přes anglikánské, luterské, reformované či evangelikální – sdružených v Consultation on Common Texts¹ vydalo již v r. 1988 ekumenickou liturgii křtu.² Díky limským dokumentům je křest vnímán jako svátost jednoty. Křtem jsme začleněni do jedné velké všeobecné církve. Proběhlo vzájemné uznávání křtu. Není myslitelné křest opakovat. Obřady jednotlivých církví se začaly podobat, i když rozdíly zůstávají.³ Díky procesu sbližování bylo možné sestavit ekumenickou liturgie křtu. Je určena jak ke studiu, tak k použití. Ke studiu těm církvím, které s obnovou liturgie křtu ještě nezačaly. K použití např. při křtu dětí vzešlých z ekumenických sňatků.

Slavnost křtu je zpravidla začleněna do nedělní liturgie. Jako zvláště vhodný termín je uvedena velikonoční vigilie, Letnice, svátek Všech svatých, Epifanie a svátek Křtu Páně. Některé prvky křtu jsou dobrovolné (např. vkládání rukou, oblečení do bílého roucha, předání světla), jiné se vždy předpokládají (např. zřeknutí se zla, vyznání víry, eulogie nad vodou). Integrování křtu do obřadu, jehož součástí je blok slova a blok eucharistie/večeře Páně je normativní. Eucharistie představuje dovršení procesu iniciace. Je však možné, ve výjimečných případech, slavit křest bez eucharistie. Lidským aktérem křtu je shromážděná obec/sbor ve které se uplatňují různé služby (lektorů, zpěváků, kmotrů). Vedení je svěřeno služebníkovi některé církve, zpravidla ordinovanému. Hlavním znamením křtu je voda, která má být viditelně a slyšitelně vlévána do baptisteria.

 

Slavnost křtu

Úvodní blok

Liturgický pozdrav

Denní modlitba

Blok slova

Čtení z Písma

Kázání nebo homilie

Blok křtu

Úvod

Služebník může krátce uvést liturgii křtu těmito, nebo podobnými slovy:

Bratři a sestry v Kristu, skrze svátost křtu máme podíl na smrti a vzkříšení Ježíše Krista, a jsme začleněni do Kristovy svaté církve. Křtem zvěstujeme víru církve. Skrze znamení vody Bůh očišťuje od hříchu, obnovuje život, předznamenává smíření a všechna zaslíbení daná v Kristu. Při křtu dostáváme Ducha svatého jako závdavek tohoto usmíření. Stejný Duch nás k sobě poutá a připojuje nás ke Kristovu službě lásky, míru a spravedlnosti.

Představení kandidátů
Podle situace se použije jedna z následujících variant.

První forma: Pro dospělé a starší děti
Služebník říká těmito nebo podobnými slovy:
Nyní budou představeni kandidáti svatého křtu.

Kmotři jednotlivých kandidátů postupně představí kandidáty těmito nebo podobnými slovy: Představuji N., aby přijal svátost křtu.
Služebník se táže každého kandidáta těmito, nebo podobnými slovy:
Vkládáš všechnu svou důvěru
v milost a lásku Ježíše Krista
a chceš být pokřtěn?
Kandidát odpovídá:
Ano.
Služebník se obrátí na kmotra každého kandidáta:
Budeš i nadále pokračovat v doprovázení N.
v jeho novém životě v Kristu?
Kmotři reagují:
Ano, s boží pomocí.
Po představení všech kandidátů se služebník obrací ke shromáždění:
Lide boží,
slibujete, že budete podporovat a pomáhat N. a N. (nebo, těmto kandidátům)
v jejich životě v Kristu?
Ano, s boží pomocí.

Druhá forma: Pro kojence a mladší děti
Služebník říká těmito nebo podobnými slovy:
Nyní budou představeni kandidáti svatého křtu.

Kandidáti, kteří nemohou sami za sebe odpovědět, jsou jednotlivě představeni jejich rodiči a kmotry:
Představuji N., aby přijal svátost křtu.
Služebník se obrací k rodiči (rodičům) těmito, nebo podobnými slovy:
Vkládáte všechnu svou důvěru
v milost a lásku Ježíše Krista
a chcete, aby bylo vaše dítě pokřtěno?

Rodič(e) odpoví:
Ano.
Služebník se opět táže rodiče (rodičů):
Přijímáte zodpovědnost za výchovu dítěte (dětí), které přinášíte (přivádíte),
ve víře a životě společenství křesťanů?
Rodič(e) odpoví:
Ano, s boží pomocí.
Služebník se obrací ke kmotrům:
Budete modlitbou a svědectvím pomáhat tomuto dítěti (těmto dětem) v růstu ke Kristu?
Kmotři reagují:
Ano, s boží pomocí.
Po představení všech kandidátů se služebník obrací ke shromáždění:
Lide boží,
slibujete, že budete podporovat a pomáhat N. a N. (nebo, těmto kandidátům)
v jejich životě v Kristu?
Ano, s boží pomocí.

Díkůvzdání Hospodinu nad vodou (eulogie)
Voda je viditelně a slyšitelně nalita do křtitelnice.
Použije se jedno z následujících díkůvzdání. (…)

Druhé díkůvzdání
Služebník říká:
Pán s vámi.
I s tebou.
Vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu.
Je to důstojné a spravedlivé.

Děkujeme ti, všemohoucí Bože, za dar vody.
Nad vodami se Duch Svatý vznášel na počátku stvoření.
Vodou jsi zničil zlo ve dnech Noeho.
Přes vodu jste vedl děti Izraele
z jejich otroctví v Egyptě do země zaslíbení.
Ve vodě přijal tvůj Syn Ježíš křest od Jana
a byl pomazán tvým Duchem jako Kristus,
aby nás mohl převést svou smrtí a vzkříšením,
od otroctví hříchu do věčného života.
Děkujeme ti, milující Bože, za vodu křtu.
V ní jsme byli pohřbeni s Kristus v jeho smrt,
v ní máme podíl na jeho vzkříšení.
Prostřednictvím ní jsme znovuzrozeni Duchem Svatým.
Proto v radostné poslušnosti tvému Synu,
přijímáme do společenství víry
ty, které jsi povolal a ospravedlnil.

Vylij svého svatého Ducha, aby se z N. a N. (nebo z těchto věřících)
prostřednictvím této křestní vody stalo nové stvoření,
povolané hlásat dobrou zprávu chudým,
vyhlašovat propuštění zajatcům
a osvobozovat ty, kteří jsou utlačováni.
Kristu, tobě i Duchu svatému,
buď všechna čest a sláva nyní i na věky věků. Amen.
(…)

Vyznání víry
Služebník osloví kandidáty těmito nebo podobnými slovy:
Prosím vás, abyste odmítli hřích,

vyznali svou víru v Krista Ježíše,
i vyznali víru církve.

Odřeknutí zla
Používá se jeden z následujících formulářů. Pokud je to obvyklé, všichni přítomní mohou být také vyzváni, aby obnovili svou křestní smlouvu.(....)
Druhý formulář
Služebník se ptá kandidátů (nebo rodičů a kmotrů kojenců a mladších dětí):

Zříkáte se zla a jeho moci ve světě,
které odporuje Boží spravedlnosti a lásce?
Kandidáti, nebo rodiče a kmotři odpovídají:

Zříkám se.

Služebník:
Zříkáte se působení hříchu
které vás odděluje od Boží lásky?
Kandidáti, nebo rodiče a kmotři odpovídají:
Zříkám se.

Vyznání
Služebník může říci:
Připojme se k těm, kteří mají být pokřtěni, s vyznáním víry církve a obnovme svou vlastní křestní smlouvu.

Používá se jeden z následujících formulářů.
První formulář
Služebník se ptá kandidátů, nebo rodičů a kmotrů kojenců a mladších dětí a všech přítomných:
Věříš v Boha, Otce všemohoucího?
Odpověď:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
Služebník:

Věříš v Ježíše Krista?

Odpověď:

Věřím v Ježíše Krista,

Syna jeho jediného, Pána našeho;

jenž byl počat z Ducha svatého

narodil se z Marie Panny;

trpěl pod Ponciem Pilátem,

ukřižován umřel a byl pohřben;

sestoupil mezi mrtvé,

třetího dne z mrtvých vstal;

vstoupil na nebesa,

sedí po pravici Boha,

odtud přijde soudit živé i mrtvé.

Služebník:

Věříš v Ducha svatého?

Odpověď:

Věřím v Ducha svatého;

svatou církev obecnou,

společenství svatých;

odpuštění hříchů,

vzkříšení mrtvých

a život věčný. Amen.

(…)

Křest
Používá se jeden z následujících formulářů.

První formulář
Každý kandidát může být služebníkovi představen jménem.
Služebník 3x ponoří kandidáta nebo 3x polévá kandidáta a říká:
N., já tě křtím
ve jménu (ve jméno) Otce i Syna i Ducha svatého.
Druhý formulář
Každý kandidát může být služebníkovi představen jménem.
Služebník 3x ponoří kandidáta nebo 3x polévá kandidáta a říká:

N. je křtěn
ve jménu (ve jméno) Otce i Syna i Ducha svatého.
Po každém křtu může shromáždění říkat nebo zpívat:
Amen.
nebo zpívají verš, jako například:
Toto je pramen života,
voda, která se stala svatou utrpením Krista
k obmytí celého světa.
nebo
Ti, kteří jsou v této vodě očištěni,
mají naději Kristova království.

Služebník vztáhne ruce nad nově pokřtěnými a říká:
(Pokud je to zvykem, může položit jednu nebo obě ruce na hlavu každého kandidáta.)
Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
děkujeme ti za vysvobození tvých synů a dcer z moci hříchu
a pozvednutí k novému životu v tvé milosti.
Podpírej je svým svatým Duchem:
duchem moudrosti a porozumění,
duchem rady a síly,
duchem poznání a bázně boží,
duchem radosti v tvé přítomnosti.
Amen.

Označení křížem
Služebník může označit znamení kříže čelo každého pokřtěného. Může při tom užít křižmo nebo jiný olej. Když dělá znamení kříže, říká:
N., dítě Boží,
označuji tě křížem;
jsi poznamenán jako Kristův na věky.

Křestní roucho
Na tomto nebo na jiném vhodném místě může nově pokřtěný obléci bílý oděv.
Při tom služebník nebo kmotr může říci:
Při křtu jsi oblékl(a) Krista;
stal(a) jsi se novým stvořením.

Předání světla
Křestní svíce mohou být rozsvíceny od velikonoční svíce. Mohou být předány každému nově pokřtěnému služebníkem, kmotrem nebo zástupcem sboru se slovy:

Přijmi světlo Kristovo;
prošel (prošla) jsi z temnoty do světla.
Ten, kdo předává svíci, nebo celé shromáždění může pokračovat:
Byl(a) jsi osvícen Kristem.
choď vždy jako děti světla.

 

Přivítání
Služebník říká:
S radostí a vděčností vás (tě) vítáme
do Kristovy jedné svaté, katolické (obecné) a apoštolské církve.
Služebník, nebo celé shromáždění pokračuje:
Jsme Boží lid,
členové společenství víry,
královské kněžstvo.
Zvěstujte s námi dobrou zprávu o Kristu pro celý svět.
Jsme jedno v Kristu Ježíši:
sdílej(te) s námi stůl Božího království.

Pozdravení pokoje
Služebník říká:
Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.
I s tebou.
Znamení pokoje provází tato nebo podobná slova:
Kristův pokoj ať je s tebou.
I s tebou.
Modlitby
Bohoslužba pokračuje modlitbami (modlitby věřících, všeobecné přímluvy, modlitby
církve), které obsahují zvláštní zmínky o nově pokřtěných. (Není-li slavena eucharistie, měl by závěr modliteb patřit modlitbě Páně.)

Eucharistie
Propuštění
Požehnání
Poslání nebo propuštění

Kateřina Brichcínová, Ve své lásce nás předem určil. Předurčení. Svatý Pavel, svatý Augustin a Vladimír Boublík. Předmluvu napsal Karel Skalický. Svitavy: Trinitas, 2017.

Otázka predestinace čili předurčení patří k nejzapeklitějším tématům křesťanské teologie, přinejmenším té západní. Nejde v ní o nic menšího než o to, jaký je vlastně Bůh, kterého křesťané vyznávají a k němuž se obracejí, jaký je člověk, který Boha hledá a k Bohu se obrací, a jaký je vztah mezi Bohem a člověkem, mezi člověkem a Bohem. Přeje si Bůh spásu všech lidí, nebo jen určitého počtu? Je Bůh, který ponechává některé lidi zatracení či je sám zatracuje, ještě dobrý? Je Bůh, který se nechává přemoci fatální silou dědičného hříchu, ještě všemocný? Je člověk, o jehož osudu a určení je předen rozhodnuto, ještě svobodný? A není-li svobodný, je ještě obrazem Boha? A jakého Boha vlastně? Spleť otázek, které nedokázali uspokojivě zodpovědět ani ti největší z křesťanských teologů. Otázek, které si křesťanská teologie kladla od počátku a klade stále.

Základní kapitoly teologie predestinace napsal v samých počátcích křesťanství apoštol Pavel a po něm je rozvinul zejména „Učitel milosti“ Augustin z Hippo. Augustinova interpretace Pavlova učení, posunutá ve směru dvojího předurčení a dualistického rozdělení lidstva na dvě nestejně velké části, většinu odsouzenou k zatracení a menšinu vyvolenou ke spáse, zásadním způsobem ovlivnila veškerou následující teologii křesťanského Západu (ne však Východu). Nebyla zdaleka přijímána všeobecně a nekriticky, autoritu si však zachovala vždy. Jedním z autorů, kteří se k augustinovskému pojetí předurčení postavili kriticky, byl i český teolog působící v Římě Vladimír Boublík (1928-1974).

Právě Boublíkovi a jeho pojetí předurčení je věnována práce teoložky Kateřiny Brichcínové Ve své lásce nás předem určil (Trinitas, 2017). Již samotný název, citace z první kapitoly listu Efezským (Ef 1,5), ukazuje základní záměr práce: vrátit se k pavlovskému pojetí předurčení, které ještě není zakaleno augustinovským pesimistickým a fatalistickým pohledem na člověka a jeho určení. Brichcínová postupuje tak, že nejprve načrtává portrét Vladimíra Boublíka, a to nejen běh jeho života, ale také jeho vnitřní svět, tak jak jej zachycuje Duchovní deník, který si mladý bohoslovec a čerstvý exulant vedl v letech 1952-1959. Práci zde autorce usnadnilo, že Boublíkův deník byl nedávno vydán v kritické edici péčí Jiřího Žůrka (V. Boublík, Duchovní deník, Refugium 2010). Tato část knihy, ač rozsahem nevelká, je pro celek důležitá: ukazuje, jak Boublíkovy teologické důrazy vyrůstají z jeho osobních, intimních úvah a hledání vlastního povolání a vlastní cesty životem. Například důraz na svobodu lidské odpovědi na Boží oslovení a pozvání, svobodu lidského „fiat“, „staň se“, se rodí v hledání duše žíznící po Bohu teď a tady, ne na základě abstraktních spekulací, ale živého, žitého vztahu.

Následující Boublíkův teologický profil v podobě chronologického přehledu jeho díla počínaje tím základním, disertací na téma Predestinace u svatého Pavla a svatého Augustina, tak plynule navazuje na jeho osobní hledání a propojuje jeho dílo se životem a směřováním. Pozornosti se dostává i druhé ze stěžejních Boublíkových prací, jeho Teologii mimokřesťanských náboženství (Teologia delle religioni, Roma 1973, česky Kostelní Vydří 2000). Tato Boublíkova práce, podle autorky zřejmě největší přínos českého bohoslovce pro současné teologické bádání, se s tématem predestinace propojuje v klíčovém bodu: pokud Bůh chce spasit všechny lidi (a ne jen malý počet), pak „v dějinách žije jediné lidské pokolení spojené s Kristem“. Kristus je budoucnost každého člověka a v něm musí mít možnost dosáhnout spásy i ti, kdo ho neznají.

Ústřední část práce, nadepsaná Předurčení – věčná otázka, je rozdělena do tří částí věnovaných třem klíčovým postavám – apoštolu Pavlovi, svatému Augustinovi a Vladimíru Boublíkovi. Pořadí ale není chronologické, nejprve přichází na řadu Augustin a jeho predestinační teologie. Kateřina Brichcínová se připojuje k rostoucí řadě teologů a teoložek, které si uvědomují problematičnost Augustinova pojetí, jež nesouzní s biblickým poselstvím ani s předchozí tradicí. Vícekrát citován je italský teolog Donato Ogliari, který se zabýval teologií milosti a svobodné vůle v Augustinově sporu s tzv. semipelagiány, z českých autorek pak Lenka Karfíková, která podrobila Augustinovo učení o milosti zevrubné kritice.

Nebylo jistě možné vzít v potaz všechny hlasy kritické k augustinovské predestinační teologii, přesto je snad jistým nedostatkem, že autorka opomněla zmínit nejvýznamnější postavu tzv. pelagiánů a nejvytrvalejšího Augustinova kritika, biskupa Juliána z Aeclana. To ale příliš nevadí, protože základní důrazy, o něž Juliánovi v jeho polemice s Augustinem šlo, v práci nechybí, a ani chybět nemohou: odpor proti představě Boha, který ze své suverénní všemoci někoho odsuzuje k zavržení, kdežto jiného ke spáse; který odsuzuje k věčnému utrpení i novorozené děti, které se ještě nemohly dopustit ničeho zlého; nahlédnutí, že tam, kde panuje přísné předurčení, mizí svoboda člověka. Julián z Aeclana, stejně jako o mnoho století po něm Vladimír Boublík, dobře chápali, že takový obraz Boha je v zásadním nesouladu s křesťanskou zvěstí, bez ohledu na autoritu a vliv toho, kdo dané učení prosazuje.

Než se dostane na řadu sám Boublík, věnuje se práce predestinační teologii svatého Pavla, na niž český teolog navázal, ovšem jiným způsobem než teolog severoafrický. Pavlovo učení o předurčení charakterizují tři základní rysy: gratuita neboli primát milosti a vyloučení vlastních zásluh člověka (v tom se shoduje s Augustinovou odpovědí), dále univerzalita a s ní spojená christocentričnost. Předurčení se netýká malé, omezené skupinky, ale celého lidstva, a to v osobě Vyvoleného, Ježíše Krista. Konečně je to účinnost, neodvolatelnost, s níž se Boží záměr naplňuje. V Pavlově nauce o spáse má důležité místo princip solidarity, naopak v nauce Augustinově je prvek solidarity a univerzality upozaděn či přímo opomenut. Ačkoli tuto stopu autorka příliš nerozvádí, přibližuje se její (a Boublíkův) pohled spíš univerzalistickým koncepcím spásy, jak je nejprosluleji rozvinul alexandrijský exeget a teolog Órigenés.

Boublíkovo pojetí predestinace, na něž se konečně dostává řada, je především silně christocentrické. V jeho středu stojí Kristus, skrze něhož je přijato za syny a dcery a spaseno celé lidstvo. Kristus a lidstvo tvoří jeden celek, jedinou mystickou osobu (Christus totus), která je zároveň provázána s celým stvořením. Opět lze doplnit starobylou souvislost této teologie, totiž její podobnost s teologií rekapitulace (obnovení všeho stvoření v Bohu) Ireneje z Lyonu. Pozoruhodná je blízkost Boublíkova pojetí koncepci, kterou o něco dříve než český teolog předložil švýcarský protestantský teolog Karl Barth. I u Bartha je středem predestinace Kristus, či přesněji Celý Kristus (jednota Kristovy osoby a církve). Kateřina Brichcínová považuje Barthovo pojetí, které fakticky odstraňuje představu dvojího předurčení, v teologii vycházející z reformace zdomácnělou zejména díky Janu Kalvínovi, za souznící s Pavlovým poselstvím.

Vladimír Boublík nechápe Boží předurčení jako jakési předběžné rozhodnutí, ale jako věčný Boží záměr. Věčný, to znamená v každém okamžiku přítomný a účinně působící. Časový rozměr je nahrazen rozměrem vztahovým: predestinace je vyvolení v lásce, je poutem lásky, „pevným zakotvením každého přítomného okamžiku v nezadržitelném proudu času“. Spása nespočívá v naplňování jakéhosi předem daného plánu, ale v osobním setkání Boha s člověka. V setkání, které se děje především v Kristu. V Kristově kříži, v jeho „moudrosti“, je také možné nalézt odpověď na vždy přítomnou otázku, proč Bůh dopouští zlo. Existence zla je možná a obhajitelná pouze tehdy když slouží většímu, mocnějšímu dobru. Bůh nepotřebuje peklo plné zavržených, aby ukázal vlastní velikost, soudí Vladimír Boublík v podání Kateřiny Brichcínové a cílí tak na citlivý bod Augustinova učení o temné božské spravedlnosti. Ta většinu lidí propadlých zavržení za dědičný hřích prvního člověka ponechává jejich trestu, aby tato lidskému rozumu nepochopitelná „spravedlnost“ dala tím více vyniknout Boží přízni k menšině vyvolených. Takto předurčující Bůh by však oním mocnějším dobrem ani být nemohl.

Ve své teologii předurčení se český teolog nemohl vyhnout otázce hříchu, právě spojení absolutní Boží suverenity a moci na jedné straně, a podobně absolutního dopadu „dědičného hříchu“ prvního člověka na druhé straně totiž dalo vzniknout Augustinově temné a fatalistické predestinační koncepci. Podle Boublíka je hřích na prvním místě lží, lživou interpretací postavení člověka před Bohem. Touha být jako Bůh, která vedla k pádu prvních lidí, je tatáž touha, která má přivádět k lásce k Bohu. Když tato touha podlehne klamu ďábla coby „lháře a otce lži“, stává se pokřivenou, stává se počátkem zla. Hřích je odmítnutím Božího záměru, odvrácením se od Boha, soustředěním se na sebe. Každému člověku, „dělníku poslední hodiny“, je až do poslední chvíle otevřená naděje ve spásu, která je založena v Boží lásce k člověku, zjevené v Kristu a stále přítomné a přístupné.

Ačkoli Boublíkova teologie predestinace vychází z hlubokých zdrojů a dospívá k neméně hlubokým závěrům, stala se vedle pozitivního přijetí záhy terčem kritiky, v první řadě od obhájců hipponského Učitele milosti. Jejich kritice a odpovědi českého teologa se Kateřina Brichcínová rovněž věnuje. Vedle negativních i pozitivních dobových ohlasů přichází na řadu i zcela současné uvažování o predestinační teologii, konkrétně z pera italského teologa tomistické orientace Giovanniho Kostka. Porovnání jeho pojetí vycházejícího z učení svatého Tomáše Akvinského s Boublíkovým a shledání, že se v mnohém shodují, tvoří závěrečný oddíl knihy.

Poslední slovo ale dostává modlitba, vyslovená francouzským knězem Michelem Quoistem. „Chtěl bych očistit svůj zrak a přivlastnit si Tvé oči“, opakuje se v ní. Jedním z mnoha přínosů práce Kateřiny Brichcínové je to, že si stále uvědomuje limity teologie jakožto „rozpravy o Bohu“. Právě na teologii predestinace je dobře patrné, jak je rozvíjení a logické řazení argumentů o Bohu, jeho vlastnostech a o tom, co má a musí učinit, samo o sobě problematické. I velmi soustředěná celoživotní snaha brilantních myslitelů formátu Augustina z Hippo mohla nakonec dospět spíše k něčemu, co připomíná parodii Boha než jeho živou podobu. I pro teology, a teologem je vlastně každý člověk, který o Bohu a o své víře přemýšlí, platí, že „teo-logie“ jakožto řeč o Bohu si musí být vědoma svých limitů, nesmí ztratit rozměr tajemství. A také a snad ještě podstatněji, že nesmí přestat být vztahem, celoživotním hledáním a osobním rozhovorem s Tím, kvůli němuž se všechno to přemýšlení a hledání děje a bez něhož by postrádalo smysl. Kniha Kateřiny Brichcínové je dobrým průvodcem na takovém teologickém putování.