Kalich

Otázka kalicha v liturgii, neboli přijímání pod obojí, má zejména v Čechách velmi krušnou historii. Prvních dvanáct křesťanských století bylo jiné přijímání než pod obojí nemyslitelné. (Snad jedině když se podávalo kojencům, tak pouze pod způsobou krve Páně.) Pod obojí se tedy přijímalo ještě i tehdy, kdy laici přijímali velmi zřídka, kdy se bohoslužba stala doménou kleriků (od 8. - 9.stol). Kalich laikům zakázal až nám dobře známý koncil kostnický v r. 1415. Od té doby byl v Čechách povolen již třikrát. Poprvé basilejským sněmem v r. 1436, podruhé tridentským koncilem r. 1564 a potřetí českými biskupy a ordináři jako plod II. vatikánského koncilu v r.  1971. Všechna tato povolení přišla v době, kdy už došlo i díky této otázce k vážné roztržce. Kalich se stal protiřímským symbolem. Mají jej ve znaku obě největší nekatolické církve, ČCE i CČH. Eucharistie, která zpřítomňuje Ježíšovu vydanost za všechny, byla pro křesťany, kteří by měli mít ke Kristu nejblíže, místem nejednoty i díky kalichu.

Kalich však již dnes není "protestantským či pravoslavným specifikem".  Katolické zákazy kalicha laikům nebyly únosné donekonečna. Vždyť Ježíšova slova: "Pijte z něho všichni. . ." (Mt 26,27) jsou tak jasná! Nový misál Pavla VI. uvádí ve všeobecném úvodu (IG 242) celou řadu případů, kdy je přijímání pod obojí povoleno. Kromě toho vyšla 29. 6. 1970 další instrukce Kongregace pro bohoslužbu, která stanoví, že biskupské konference mohou stanovit další případy, kdy je povoleno přijímat pod obojí. Vývoj jde tím směrem, že přijímání pod obojí bude pravidlem, výjimkou budou snad pouze velmi velká shromáždění.

Tak směrnice Německé biskupské konference z roku 1971 stanovila, že přijímání pod obojí je obvyklé vždy u malých skupin (viz směrnice téže konference z roku 1970 otištěné v Getsemanech 3/94) a jinak o větších svátcích (dle nového pojetí liturgického kalendáře je větším svátkem především neděle), pokud není počet účastníků shromáždění .příliš velký".

Již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se přijímalo v katolickém prostředí pod obojí také u nás. Sám jsem tehdy u sv. Havla v Praze coby mladý fundamentalista zpochybňoval potřebu takto přijímat. "Vždyť je to jedno, stejně přijímáme celého Krista i pod jednou způsobou," chtěl jsem se blýsknout řádnou znalostí katechismu. P. Máša mi trpělivě vysvětloval, že z dogmatického pohledu je to skutečně jedno. Tak učí Tridentinum. Ovšem vůbec už to není jedno z mnoha dalších pohledů: liturgického, eklesiologického, eschatologického, ekumenického.

"Plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou. V této formě totiž dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny a jasněji je vyjádřena vůle, jíž nová a věčná smlouva je stvrzena Kristovou krví, i vztah mezi hostinou eucharistickou a hostinou eschatologickou v království Otcově." (IG 240)

Misál popisuje celkem čtyři možné způsoby podávání pod obojí. Pitím z přímo z kalicha, namáčením, pitím trubičkou a podávání lžičkou. Poslední způsob je běžný na Východě, kde se současně podává lžičkou tělo Páně smočené krví Páně. Pití trubičkou je hygienické, ale komplikované (pro každého přijímajícího je potřeba trubička). U nás jsou rozšířené (pokud se někde vůbec pod obojí přijímá) prvé dva způsoby, ale zejména namáčení. Již zmíněná instrukce Kongregace pro bohoslužbu z r. 1970 však preferuje přijímání pitím, které liturgicky nejvěrněji naplňuje Kristova slova. Přijímání namáčením také předpokládá použití jiného eucharistického chleba, než se u nás zatím používá (viz IG 243 c). Hostie pro tento účel nemají být "příliš tenké a příliš malé. . ." Pokud se tento způsob někde v zahraničí používá, pak je běžné, že přijímající dostane eucharistický chléb na ruku a sám si jej namočí v eucharistické krvi.

Víno k eucharistii je možno používat přírodní jak bílé, tak červené (které lépe symbolizuje krev). Na Západě se většinou upustilo od užívání červeného vína z čistě praktických důvodů - nechává stopy na mešním prádle.  Aby mohla promluvit symbolika jednoho kalicha, pokud je přijímajících více a obsah jednoho kalicha by nestačil, je možné použít liturgické konvice, ze které se kalich doplňuje. V této nebo v jiné konvici přinášíme víno k oltáři.  Klasické "konvičky" nejsou k tomuto účelu vhodné pro malý objem.

(Připravujeme na každých 10 přijímajících asi 1 dcl vína.) Při přípravě darů by mělo být přimíšeno do vína "trochu vody" (viz rubrika mešního řádu). Tento zvyk byl dodržován již v dobách Kristových a např. u Justina ve 2. stol. se výslovně mluví o míšení. Obřad navazuje na antickou tradici požívat víno ředěné a jeho symbolický obsah byl vysvětlován různým způsobem. Cyprián vykládá, že tak jako víno do sebe přijímá vodu, tak Kristus na sebe bere naše hříchy. Ve středověku se vykládalo, že voda znamená církev, která se spolupodílí na Kristově oběti. Proto Luther přimíšení vody do vína odmítl. Množství přidávané vody velmi kolísalo. Zatímco římská liturgie se spokojovala s několika kapkami vody, na Východě byla předepsána značná část obsahu kalicha. S ohledem na tyto skutečnosti a na současné rubriky je namístě se vyvarovat jakéhokoli přesného odměřování (ani málo, ani moc), které by nemělo daleko k magizaci tohoto úkonu.  Z praktických důvodů se u nás vžila forma přijímání, kdy přijímající přicházejí v zástupu k podávajícímu služebníku. Smyslu eucharistie však odpovídá více, když služebník přichází k přijímajícím. Příkladný způsob přijímání, kde "pod obojí" není nic výjimečného, lze prožít u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Přijímající zde vytvářejí půlkruh, ve kterém k nim přistupují sloužící tělem a krví Páně. Půlkruh se rozejde společně poté, co se s ním sloužící rozloučí. Vnější forma tak napomáhá rozvíjet chápání sociálního rozměru svátosti. Nepřijímám jenom sám, přijímám Krista s druhými a druhého v Kristu.

Namísto obvyklého poukazování na jevy odporující duchu liturgické reformy uvádím výňatek z dopisu katolického kněze působícího v duchovní správě:

(. . .) Vaše hodnocení současné situace je vynikající, ovšem někdy mám dojem převažujícího negativizmu (jak se to dělat nemá), aniž dostatečně zdůvodníte, proč se to tak dělat nemá a jak se to má dělat správně. Např.  v čl. 4 "Úloha předsedajícího v liturgii" úvodní pozdrav a oslovení lidu. Někdy kategoricky vyžadujete to, co je pouze doporučeno (tamtéž bod 4. a 5.  v závěru článku). Dovoluji si také upozornit na nesprávné užívání termínu .Missa sicca" ve významu mše bez účasti lidu (správně "Missa sine populo").  .Missa sicca" je něco jiného z předtridentské liturgie (viz např. J. Jungmann: Missarum sollemnia).

Ano, téma liturgie je u nás velmi zanedbané. Pozoruji to např. na vikariátní konferenci nejen u starých, ale i u mladých kněží. Když jsem se snažil vysvětlit, že je to Duch svatý, a ne kněz, kdo proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Pána Ježíše, neuspěl jsem.

Za jeden z největších problémů považuji hlásání Božího slova, jak jste se toho dotkl v čl. 2 "Stůl Božího slova". Pokud se káže, pak to nejsou homilie.  Chybí nám vzory (a ještě víc ochota se učit). Proto vítám takové publikace jako např. Homilie P. Máši. Z homiletického sborníku z Olomouce se také dalo něco použít, ale to, co teď přináší "Fermentum", je návrat 50 let zpátky!  Ještě jeden námět (ale doufám, že se k němu také dostanete): koncelebrace.  Velice mi vadí rozlišování tzv. hlavních celebrantů v ornátech a těch ostatních jen se štolami. Zatímco ti první jdou při vstupním průvodu s ministranty k oltáři, ti druzí stojí jako lid v lavicích nebo v presbytáři. A potom to hlasité recitování eucharistické modlitby, přestože rubrika vyžaduje recitaci "submissa voce". Také způsob sv. přijímání: nedává se dostatek vína a dochází k tomu, že na některé se nedostane Krev Páně, a tak jenom zvedají kalich a dělají, jako že něco přijímají. Tady už je ohrožena sama platnost takové celebrace. Nedávno jsem zažil takovou koncelebraci za předsednictví biskupa, který viděl, že v kalichu je Krev Páně tak pro 5 kněží a přes moje upozornění, že bychom měli přijímat "per intinctionem", nechal rozdat kousky Těla Páně 20 kněžím, kteří je přijali, a pak to dopadlo, jak jsem uvedl výše.

H.F.