Liturgie smíření

Řád smíření (Ordo Paenitentiae) vyšlý v r. 1973 a česky v r. 1982 je plodem nového chápání svátosti pokání vzešlého z II. vat. koncilu. Dává velké možnosti jak čelit současné krizi svátosti, ale ty jsou bohužel jen velmi málo využívány. Řád smíření především zdůrazňuje sociální rozměr hříchu a tím i sociální rozměr smíření. (Ordo Paenitentiae 5)

Pojem hříchu už není zdaleka tak samozřejmý jako byl našim otcům; ve vědomí většiny lidí ztratil vůbec smysl. Není divu, že lidé se pak cítí nevinní vůči Spravedlnosti (pokud ji vůbec připouštějí), anebo považují hřích za pouhý přestupek proti jakémusi předpisu. Pak ovšem není divu, že nepostrádají svátost odpuštění. Smíření však je oproti tomu mnohem pochopitelnější, nesmířenost na všech stranách totiž lidé vnímají.

Dosavadní praxe „zpovědi" poplatná feudálnímu modelu církve dostala povážlivé trhliny poklesem zájmu o tuto službu církve. To samo je varovným znamením. Na jedné straně je dobře, že byla opuštěna zásada „před každým sv. přijímáním ke sv. zpovědi", ovšem na druhé straně se vytrácí vědomí hříšnosti a nebyl dosud nalezen plně uspokojivý způsob slavení smíření odpovídající této době. Problém není jen kosmetický: svátost má být účinným znamením. Těžko jím bude, bude-li znamením nesrozumitelným nebo takovým znamením, které neotvírá dialog s milostivým Bohem; pak je šance obrácení i změny smýšlení pouhou iluzí.

I pro ty, kteří nepochybují o potřebě odpuštění, představuje dosavadní praxe „zpovědi" problém: zpravidla spojuje v jeden celek svátost smíření a tzv. „duchovní vedení". Tyto dva útvary mají velmi odlišné cíle a velmi odlišné způsoby, jak jich dosáhnout. Zatímco svátost smíření, tak jako každá svátost, se děje především v křesťanské obci („individuální" slavení libovolné svátosti je jevem nouzovým), duchovní vedení individuální přístup předpokládá už svou povahou. Různé jsou i role zpovědníka a „duchovního vůdce".

Zpovědník je zmocněný zástupce církve, který autoritativně zvěstuje a garantuje boží odpuštění. Dříve zdůrazňovanou roli soudce je možné chápat jako roli milosrdného soudce. Rozhodujícím kritériem, čeho se svátost týká, je výhradně svědomí kajícníka.

Zpovědník nesmí klást kajícníkovi žádné otázky, jedině snad aby ho povzbudil a pomohl k vyznání, nebo aby si vyjasnil dispozici kajícníka, pokud se zdá, že by bylo vhodné rozhřešení odložit. Naproti tomu „duchovní vůdce", lépe „partner duchovního rozhovoru", využívá všech svých zkušeností, poznatků psychologie, nejrůznějších taktik s cílem partnerovi rozhovoru pomoci objevit jeho životní cestu, jeho individuální charisma a dodat mu potřebnou odvahu a vytrvalost. Proto partnerem duchovního rozhovoru nemusí být kněz, může to být kdokoli, ke komu mám důvěru a o kom vím, že je ochoten nést tíhu mé nedokonalosti. Právě tento prvek individuálního duchovního rozhovoru při „zpovědi" paradoxně přitahuje mnohé reformované křesťany, u kterých byla praxe zpovědi opuštěna.

Praxe „zpovědi" sociální rozměr svátosti zcela zastínila. Proto také prakticky žádná liturgie smíření neexistovala. Nyní dle Řádu smíření existují tři vzory slavení:

1.  Jako jedna z variant zůstává individuální forma, která je však na rozdíl od předkoncilní agendy podstatně obohacena. Zejména o zvěstování božího slova jako nedílné součásti každé liturgie svátostí, a dále o přivítání kněze a kajícníka, jejich společné díkůčinění Hospodinu a jejich rozloučení.  Nevýhodou této čistě soukromé formy je, kromě zastření sociální dimenze hříchu i svátosti smíření, neefektivní využití zpovědníka. Zpovědník nemusí být .odborníkem", je zástupcem církve, který zvěstuje boží odpuštění.  Pro poskytování duchovního vedení, které se ke zpovědi váže, není často dostatečně kvalifikován. A pokud je, musí tutéž věc často vykládat mnohokrát, často mu zbývá velmi málo času, a to je nejlepší cesta jak svátost zdevalvovat.

Zajímavé je, že pro tuto liturgickou formu není předepsáno ani místo konání, ani čas, ani oděv liturga. To dává velké možnosti slavit svátost smíření např. v klidu domova, během procházky v přírodě nebo v autě (nedoporučuji za jízdy). Zpovědnice je pro slavení smíření dle nového řádu nevhodná, neboť neumožňuje přivítání a rozloučení kajícníka se zpovědníkem a zpravidla také ne čtení božího slova. Přednost mají zpovědní místnosti.

2.  Základem .společné bohoslužby smíření s individuálním vyznáním a rozhřešením" jsou vybrané perikopy z bible či jiných vhodných textů (např.  z Otců či dokumentů posledního koncilu). Bohatou nabídku poskytují obřady smíření, ale je možné volit i jiné texty. Boží slovo se tak může konečně zase stát kritériem, kterým poměřujeme svůj život. Perikopy jsou proloženy příslušnými úvody, žalmy, případně tichem. Pochopitelně nechybí homilie.  Další důležitou částí je společné vyznání hříšnosti, např. vyznáním viny (Confiteor) či formou kajících litanií. Tato část nejen že připravuje k vyznání individuálnímu, ale má hodnotu sama v sobě. Je to vhodná příležitost k vyznání zvláště veřejných hříchů, jako je např. selhání veřejné odpovědnosti atd.

Chtějí-li služebníci církve vést církev k opravdovému pokání, měli by začít s vyznáním sami. Málokterý služebník, který se např. ocitl na seznamech spolupracovníků StB a je minimálně v podezření, že zradil věc evangelia, to dokázal veřejně vyznat. Přitom právě upřímné vyznání by napomohlo jeho větší věrohodnosti, a tím věrohodnosti celé církve. Opačná praxe naznačuje, že pokání nepotřebuje nikdo, jako by si ho vymysleli ti, kdo sami o pokání neusilují.

Společné smíření vede k dospělosti, pomáhá odhalovat skutečné kořeny hříchu, učí solidaritě a vzájemné toleranci, usnadňuje doopravdy odpouštět i na rovině přirozené. Utváří tedy církev, jak je smyslem každé svátosti.

3.  Třetí forma slavení smíření se podobá druhé s tím, že nepředpokládá individuální vyznání a kajícníci dostávají rozhřešení společně. Tzv. .těžké hříchy" mají být vyznány při nejbližší ušní zpovědi. Forma byla sestavena zejména pro potřeby za mimořádných okolností (katastrofy, válka) a zemí, kde je velký zájem o svátost.

Domnívám se, že tato forma může být v budoucnu prostorem pro pravdivé obrácení tehdy, bude-li provázena obnovu sebepochopení církve a obnovou biblickou, jak poslední koncil předpokládal. Touto formou by měla slavit smíření konkrétní křesťanská obec, ve které existuje základní vzájemná důvěra a jeden nese odpovědnost za druhého. Těžko si představit, že ji slaví náhodně sešlý dav. Taková liturgie smíření by se mohla snadno stát vyprázdněným rituálem, tak jako se to již stalo např. u často se opakující individuální .zpovědi ze zbožnosti".

Negativní jevy odporující duchu liturgické reformy:

1.  Praxe je většinou taková, jako by žádný řád smíření nevyšel. Zcela převládá pouze individuální forma. I ta je zbavena přivítání, rozloučení, čtení a díkůvzdání. Těžko lze vůbec mluvit o nějaké liturgii smíření. Jde o starou zpověď, jen název se „modernizoval".

2.  Málokde se slaví společné bohoslužby smíření ať již svátostné či nesvátostné povahy. V kontrastu s tím jsou lidé živeni přetrvávajícími pobožnostmi, někdy i pochybné hodnoty.

3.  Přesto většina nešvarů vyskytujících se při svátosti smíření není liturgické, ale pastorálně teologické povahy:

• zpovědník se často staví do role soudce, zatímco by měl být zástupcem církve, který svědomím vlastní hříšnosti reprezentuje odpouštějícího milosrdného Krista;
• zpovědník dává nemístné otázky (buď jsou příčinou jeho skrupule, nebo zvědavost);
• zpovědník si plete svátost smíření svymýváním mozků: aniž by respektoval osobnost kajícníka, pokouší se mu vnutit „nauku církve" tak, jak ji chápe sám;
• kajícník přistupuje ke svátosti bez zjevné známky obrácení, ale chce se proti trestu božímu magicky pojistit; tuto praxi již vyčítal Jan Křtitel zákoníkům.