Liturgie manželství

Na počátku křesťanské éry žádná liturgie manželství neexistovala. Křesťané uzavírali manželství tak jako ostatní - právním úkonem, smlouvou. I v pozdějších staletích se role služebníků církve spíše soustředila na posouzení, zda je vhodné, aby se partneři vzali, než na úkony liturgické. A to i tehdy, když byli uzavírání manželství přítomni. Vlastními .liturgy" manželství byli v západní církvi snoubenci sami, respektive jejich rodiče, poručníci. Aby se předešlo vzniku nelegálních sňatků, ukládají středověké místní synody povinnost přítomnosti kněze jako kvalifikovaného svědka. Všeobecně toto kodifikoval až sněm tridentský. Dnes biskup, kněz, jáhen či pověřený laik liturgii manželství předsedají, lidskými .udělovateli" si jsou snoubenci sami.

Svatební obřad je zpravidla zakomponován do liturgie eucharistické na třech místech. Po úvodním pozdravu je zařazeno oslovení ženicha a nevěsty ve volném stylu .těmito, nebo podobnými slovy". Těžiště obřadu je zařazeno po homilii. Tato část je uvedena otázkami předsedajícího před vlastním slibem.

Slib, nejdůležitější část obřadu, je možno vykonat dvěma způsoby: Buď každý z partnerů říká celý slib, nebo jej předsedající pokládá každému ve formě otázek, na které snoubenec odpovídá ano.

Jinou formu (např. předříkávání slibu) obřady neznají. Po slibu následuje potvrzení církevněprávní platnosti sňatku služebníkem církve a případně žehnání a odevzdání prstenů. (K disposici jsou tři formule pro požehnání.) Přímluvy mají při svatebním obřadu obrácené pořadí než je obvyklé, nejprve prosby za novomanžele a potom za obecné potřeby světa a církve. Vyznání víry (pokud je předepsáno) se zde pronáší až po přímluvách. Eucharistická modlitba má vlastní prefaci (použijeme-li eucharistickou modlitbu, kde je možné prefaci zaměňovat) a vlastní .Přijmi tedy" (v případě římského kánonu). Po otčenáši se vynechává embolismus a ihned následuje 28. strana doxologie. Po ní je zařazena modlitba za novomanžele (uvedena ve dvou variantách).

Východní ritus může mít také svatební obřad vkomponován do liturgie. Po přivítání manželů u vchodu do chrámu jsou ženichovi a nevěstě kladeny otázky podobné těm, které jsou v obřadu latinském těsně před slibem. Potom přicházejí snoubenci k tetrapódu (stolek před ambónem) a začíná liturgie. Po Trishagion (trojsvatém hymnu) následují ektenie s prosbou za novomanžele. Následuje krásná, z biblických motivů čerpající modlitba za novomanžele a obřad zasnoubení, při kterém si snoubenci odevzdávají prsteny. Manželský slib je formou přísahy, při které každý ze snoubenců drží pravou rukou evangeliář položený na tetrapódu. Zatímco oba dva si slibují lásku a věrnost, muž slibuje ženě úctu a žena muži poslušnost. Po potvrzení slibu následuje ověnčení manžela a manželky (latinská liturgie tento obřad připomínající korunování nyní nemá, ovšem také se na některých místech vyskytoval). Liturgie pokračuje jak je obvyklé prokimenem, čteními, homilií. V úpěnlivých prosbách je opět zařazena prosba za novomanžele. Na závěr liturgie dostávají novomanželé zvláštní požehnání. S ohledem na rostoucí počet smíšených manželství je namístě začít vytvářet ekumenický obřad manželství, v našem prostředí zejména protestantskokatolický. Principielně tomu nic nebrání. Současně platný Ekumenický direktář, pro katolíky závazný, umožňuje aktívní účast nekatolického duchovního na katolickém obřadu (modlitby, požehnání, čtení Písma, homilie) i aktívní účast (se souhlasem ordináře) katolického duchovního na obřadu nekatolickém. Naopak zdvojování obřadu je výslovně zakázáno. Začátkem září minulého roku jsem se zúčastnil slavení svátosti manželství v jednom pražském kostele. Obřadu předsedal místní mladý, nadějný kněz, koncelebroval host - zkušený pastoralista. (Shodou okolností oba čtenáři našeho časopisu.) Obřad neměl (až na jednu výjimku, kterou zmíním) závažné nedostatky a lze ho použít jako vzorový pro pojednání o liturgii svátosti manželství.

Obřad byl zakomponován do eucharistické liturgie za účasti velkého množství přátel snoubenců, tak, jak radí úvodní pokyny rituálu manželství: Udělování svátostí a svátostin, které jsou významnou událostí pro život celé farnosti, má být pokud možno doprovázeno zpěvem (čl.8). Zpěv byl rovněž zařazen, i když trochu neorganicky. Lidová píseň .K oltáři Páně" v novém katolickém kancionálu zařazena není, a to jistě má důvod. Minimálně ten, že jsou k disposici písně lepší. Neznám místní poměry, ale zdálo se mi, že tamější varhaník není příliš srostlý se svoji liturgickou službou v intencích 29. strana reformy II. vat. koncilu. Rušivě působilo preludování během manželského slibu, centrální části svátosti. Je to podobný nešvar jako hrát během eucharistické modlitby. V kontrastu s tím bylo na závěr bohoslužby ticho. (Zřejmě měla hrát rytmická skupina, což se stalo až po několika minutách.) Jedinou opravu závažnou chybou bylo tiché přednesení homilie, pouze pro snoubence. Odporuje to několika liturgickým zásadám. Homilie je integrální součást bohoslužby, kterou slaví celá obec, a ta má také právo ji slyšet (i když není zrovna .povinná"). Soukromá řeč vytváří dojem, že svátost manželství je cosi pouze privátního, a přitom každá svátost má ze své podstaty výraznou sociální dimenzi. Jak se předsedající vypořádal s vážným požadavkem rituálu v čl. 10, když k tomu nevyužil homilii?:

Zvláštní pozornost ať duchovní pastýři věnují těm, kdo se při svatbě účastní liturgických obřadů či slyší evangelium; ať jsou to nekatolíci, nebo katolíci, kteří se nikdy nebo téměř nikdy nezúčastňují slavení eucharistie anebo budí dojem, že ztratili víru: kněží jsou přece hlasateli evangelia pro všechny. (Údajně předsedající předpokládal, že homilií poslouží koncelebrující hostující kněz.)

Snoubenci byli aktivně liturgicky účastni i tak, že každý četl jedno čtení, společně přinášeli dary, společně podávali pozdravení pokoje. Právě proto, že projev obou liturgů byl tvůrčí, neotřelý a myslím že pastoračně účinný (pastorálka je jeden z mála oborů, který má na pražské katolické teologické fakultě jakousi úroveň), zmíním se o dvou detailech. Vůbec mi nevadilo, že spontánně využívají možnost některé části vytvářet. Naopak. Je však třeba, aby to vycházelo z porozumění liturgii. Jedná se o drobnosti. Prozradí však, že o významu gest nebo slov málo přemýšlíme:

• Při slovech ustanovení se koncelebranti správně vyhnuli časté divadelní manýře, která tato slova zdůrazňuje oproti jiným slovům a větám rituálu; zavedli však gesto, které vlastně dělalo totéž: při slovech ustanovení zaujali zvláštní nápadnou polohu vzhledem koltáři i klidu. Postavili se šikmo keucharistickým způsobám a tak se od lidí částečně odvrátili. Nevím, co tím chtěli vyjádřit. Liturgická reforma postavila .oltář čelem klidu", aby tím bylo naznačeno, že Kristus je uprostřed obce i pod eucharistickými způsobami. Naši koncelebranti volili svým postojem (který odráží jejich víru) jakýsi .polomagický" kompromis.
• Do ticha po přijímání, kdy jsou všichni soustředěni a modlí se, zazněla výzva: .Soustřeďme se k modlitbě".