Úloha předsedajícího v liturgii

Přesedajícím v liturgii je biskup, kněz, jáhen, akolyta, lektor, pověřený laik (žena či muž), podle toho, o jaký liturgický úkon se jedná. Dogmatika učí, že efekt svátosti je neodvislý od dispozice přisluhovatele; přesto právem očekáváme, že předsedající je člověkem plným víry, že má bratrský vztah k těm, kterým předsedá, ať už ve vlastním shromáždění, nebo tam, kde hostuje.

Od předsedajícího liturga má boží lid právo očekávat, že bude nejen patřičně vzdělán (liturgika by měla patřit mezi hlavní předměty při studiu katolického bohosloví - viz SC 16), ale mít i náležitou liturgickou formaci, cit pro daný okamžik. Musí se umět pohybovat v napětí mezi spontaneitou (uměním improvizovat) a potřebným řádem v liturgii, v napětí mezi soustředěností na .techniku" obřadu a vnitřní pravdivostí, v napětí mezi kontemplací a určitým spádem liturgie.

Liturg musí být schopen spolupráce s obcí, které slouží. "Akce jednoho muže" nemají budoucnost. Liturg musí nejen vychovávat celou obec, ostatní sloužící, ale dát také prostor rozvinutí odpovědnosti celé obce za její projev.  Liturgický kroužek, tým, rada, či jak jej nazveme, ve kterém by se měla liturgie připravovat, je v našich končinách velkou vzácností, a přitom by měl být pravidlem.

Existují kněží, kteří navzdory tomu, že je třicet let po koncilu, navzdory tomu, že jim věřící nabízejí spolupráci a dokonce jsou k ní "tlačeni" svými biskupy, naprosto nehodlají nikoho vpustit do "posvátného dění" odehrávajícího se mezi nimi a jejich představou Hospodina. Jsou to hrobaři církve.  Ti, kdo jsou odkázáni na jejich službu, jsou chudáci, ale o to více se mohou a mají sami chopit odpovědnosti.

Větší nebezpečí pro budoucnost církve vidím v názorech, které lze shrnout třeba takto: "Kněží ať jenom proměňují a odpouštějí hříchy a všechno ostatní mohou dělat laici." Zdánlivě je to názor dávající šance do budoucna.  Ale pozor! Ponechme stranou terminologickou stránku uvedeného názoru (přísně vzato kněz ani neproměňuje, ani neodpouští hříchy) a všimněme si stránky eklesiologické. Kněz je zde redukován na jakéhosi svátostného mága objíždějícího čtyři, šest, osm i více tzv. "farností", bez kterého by to nešlo.  Zapomíná se, že kněz je také člověk, jehož psychické i fyzické síly mají své meze. Liturgie není jenom vlastní obřad - je vyvrcholením života obce a zdrojem inspirace pro něj. Jak se na tomto životě může přetížený kněz podílet? Jak má být vnitřně pravdivý a nesklouznout do rutiny, když slaví o víkendu šestkrát eucharistii? Laici "kteří mohou dělat všechno ostatní" jsou často také nevzdělaní, bez formace, uboze napodobují pseudokněžskou roli, ačkoli by mohli v určených mezích opravdu dobře a prospěšně slavit liturgii přiměřenou okolnostem.

Nedaří se vzbudit odpovědnost celé obce, neboť je hluboce zakořeněn farní model pastorace z dob, kdy bylo kněží dostatek a zároveň se musela v rámci akutní protireformace zdůrazňovat nezastupitelnost kněžstva: Jeden je aktivní a ostatní ať mlčí. Náprava musí být zásadní a je bolestná a zdlouhavá: postupně opouštět 400 let staré modely církve, ne se pokoušet je restaurovat, ale nechat vyrůst formy nové. Koncil k tomu udal směr. Je smutné, že jsou u nás stále vychováváni služebníci pro staré časy. Zde je osobní odpovědnost většiny diecézních biskupů velmi vážná a zůstávají církvi mnoho dlužni.

Předsedající kněz při eucharistické slavnosti jménem příslušného biskupa celou slavnost řídí, především přednáší jménem obce předsednické modlitby.  Právem zde užívá 1. osoby množného čísla. Tato vážná a zásadní úloha předsedajícího je devalvována špatným zvykem jak duchovních, tak laiků modlívat se obvykle v množném čísle, ačkoli bychom se měli modlit sami za sebe. Často své úzkosti, své prosby, své radosti předkládáme jako modlitbu ostatních, zatímco oni jsou v úplně jiné situaci. Předsedající modlící se jménem obce musí brát vážně situaci všech. A to je jeden z důvodů, proč je text předsednických modliteb v mešní liturgii (vstupní, nad dary, eucharistické a po přijímání) předem daný. Vývoj však jde tím směrem, že text modlitby bude sloužit jako zdroj myšlenek pro improvizovanou předsednickou modlitbu tak, jako tomu bylo v prvních křesťanských stoletích.

Jiné části mešní liturgie vyžadují od předsedajícího, aby se vyjádřil .těmito, nebo podobnými slovy". Při úkonu pokání platí, že předsedajícímu přísluší jak úvod, tak vlastní invokace, pokud ovšem jimi není pověřen někdo jiný. Předsedajícímu přísluší dále úvod a závěr k přímluvám (zde invokace předsedajícímu nepřísluší vůbec) a úvod k Otčenáši.  Předsedající by při těchto příležitostech měl nejen střídat varianty v misále uvedené jako vzory, ale také využít prostor, který mu rubriky dávají k improvizaci. V současné katolické mešní liturgii mají zákonné místo části jak předem natištěné, tak improvizované. Předsedající druhou možnost málo využívají ke škodě své vlastní i těch, kterým slouží. Přesně se držet textu těch částí, o kterých nyní mluvíme, není projevem liturgické kázně, ale liturgické lhostejnosti.

Důležité pro vyjádření "činné účasti" celého shromáždění jsou dialogy předsedajícího s obcí (úvodní a závěrečný pozdrav, dialog před prefací).  Někdy se stává, že předsedající přednese liturgický pozdrav a potom ještě dodává pozdrav svůj: .srdečně vás vítám na mši svaté" a všelijak podobně.  I když tím liturgie "otepluje, zlidšťuje", nelze to doporučit takto. Lidskosti by měl dodat jiným způsobem. Především by neměl být pozdrav zdvojený. To osobní lze vložit do prvního, "oficiálního" pozdravu. Ale pozor, liturgie není sousedské tlachání, předsedající reprezentuje Krista přítomného neméně než v eucharistii či v božím slově (SC 7) a podle toho se má vyjadřovat.  Předsedající, ale i kdokoli jím k tomu pověřený (např. jáhen či zástupce těch, kdo liturgii připravují), má možnost čtyř krátkých vstupů - na úvod bohoslužby, po vstupním pozdravu (nezaměňovat s úvodem k pokání, který ihned následuje), na začátku bohoslužby slova (po skončení vstupní modlitby), na začátku eucharistické modlitby (po skončení modlitby nad dary) a před závěrečnými obřady (po skončení modlitby po přijímání). Je s podivem, jak málo jsou tyto možnosti využívány např. ke stručnému liturgickému komentáři. Zejména mě mrzí, že se nezařazuje úvod k bohoslužbě slova. Pokud by posluchači biblického textu byli s textem i jeho podstatnými souvislostmi dostatečně obeznámeni, nebylo by úvodu potřeba. To však bohužel v naší zemi v katolickém prostředí pravidlem není, a tak opomíjení tohoto úvodu je nedbalostí a výrazem neúcty k božímu slovu.

Nejčastější závady odporující duchu liturgické reformy:

1.  Předsedající se chová, jako by byl .papežem" daného místa (mám na mysli nikoli služebný charakter papežství, ale jeho negativní projevy moci).  Kněžím někdy dávají špatný příklad biskupové.

Jeden z našich současných biskupů se celý rok po převzetí úřadu neukázal veřejnosti při liturgii jinak než v pontifikáliích...

2.  Předsedající na sebe bere úkoly, které mu nepatří (např. přímluvy), nedává prostor ostatním účastníkům liturgie, nezajišťuje liturgickou výchovu obce. Nouzový stav se tak stává všední záležitostí i tam, kde by se přestupkům bylo možné vyhnout.

3.  Předsedajícímu chybí tvůrčí přístup k liturgii. Nevyužívá možností různých variant. Neodváží se improvizovat části, u kterých to rubriky umožňují: z plachosti, z nedostatku času, ale i pro nedostatečné liturgické vzdělání, v důsledku špatné ideologie svátostí, z nedbalosti a lhostejnosti.

4.  I jinak velice pozorný a svědomitý předsedající se dopouští svévole kvůli neznalosti základních dokumentů, nedodržuje rubriky v důležité věci (např.  podává bez vážného důvodu při mši přijímání se zásoby, ačkoli má podávat tělo Páně "z téže oběti" - viz SC 55, IG 56h).

5.  Předsedající slaví eucharistickou liturgii bez přítomnosti věřících (tzv.  missa sicca) i bez vážného důvodu, ačkoli mu rubrika misálu dovoluje začít s liturgií až poté, když se lid shromáždil. . .

6.  Předsedající dává důraz na některé méně podstatné úkony (např. přehnaná úzkostlivost při čištění nádob, která ruší věřící po přijímání, ačkoli je možnost nádoby vyčistit až po propuštění lidu - viz IG 120, nebo přehnaně vysoké, dlouho trvající pozdvihování), zatímco jiné úkony v téže liturgii jsou prováděny nedbale (např. eucharistická modlitba je doprovázená lidovým zpěvem, nezájem o bohoslužbu slova, hraničící s neúctou k božímu slovu, se projevuje "homilií", která postrádá základní vlastnosti od homilie požadované).