Jste zde

Uznat ty druhé za církev Ježíše Krista

autor: 

Rozhovor s prof. Berndem Jochenem Hilberathem, ředitelem  Institutu pro ekumenický výzkum na Univerzitě Tübingen; vysíláno rozhlasovou stanicí Südwestrundfunk 6. dubna 2003.

Podle průzkumu časopisu Der Spiegelz letošního února je 86 % německých protestantů a 88 % katolíků pro společné slavení večeře Páně těchto církví. Proti tomu jak katoličtí, tak evangeličtí tak evangeličtí biskupové tvrdí skoro jednohlasně, že to ještě není možné a že by to vposledku pro ekumenu znamenalo dokonce krok zpět – že by to tedy následně zhoršilo vztahy mezi katolickou a evangelickou církví. Nyní váš institut spolu se dvěma dalšími protestantskými ekumenickými výzkumnými pracovišti uveřejňuje studii, kterákrátce řečeno tvrdí: společenství večeře Páně je možné. Chcete tedy přilévatolej do církevního ohně?

Titul studie zní: Společenství večeře Páně je možné, přičemž výrazem „společenství večeře Páně“ myslíme nejrůznější formy tohoto společenství. Podtitul upřesňuje, oč konkrétně usilujeme; předkládáme teze k eucharistické pohostinnosti. To znamená, že nepožadujeme, aby se naprvním ekumenickém církevním sněmu slavila společná večeře Páně, ale přimlouvámese za lidi, kteří spolu ekumenicky žijí tak intenzivně, třeba v konfesně smíšeném manželství, že se domníváme, že by se jim neměla odpírat, ale naopak měla dokonce doporučit účast na večeři Páně obou konfesí, a sice oboustranná účast.

Z evangelické strany je přece účast katolicky pokřtěných křesťanů možná, jsou zváni, jak seoficiálně říká. Teď prakticky požaduje na katolické straně, aby se z výjimky stala normální praxe.

Ano. Spojená evangelicko-luterská církev Německa toto pozvání vyslovila roku 1975. Nejdříve se to myslelo jako výjimka, ale odůvodněná fundamentálním tvrzením. Toto tvrzení zní, že každý, kdo je pokřtěn a chce se účastnit večeře Páně, by takéměl být připuštěn. Z katolické strany existuje pouze velmi omezená, pouzena případy závažné nouze zúžená možnost připouštět nekatolické křesťany kekatolické eucharistii. Výjimku zde tvoří vztahy k pravoslavným církvím. Zde se katolíci mohou – také za určitých okolností – účastnit pravoslavné eucharistie. To ovšem naráží na pramálo opětovanou lásku ze strany pravoslavných. Potud je správné, že nejenom jednostranně říkáme „můžete přijít“, ale že také argumentujeme pro vzájemnost. Myslím, že všude vidíme, jak se lidé, kteří spolu tak intenzivně žijí, nemohou tuto jednostrannost akceptovat.

Chcete teď ušetřit špatného svědomí kněze, kteří neoficiálně podávají eucharistiii evangelickým křesťanům?

Myslím, žev současné situaci církví v měnícím se Německu i Evropě je velmi důležité dělat vše pro to, abychom byli důvěryhodní. A zkušenost je taková, že církve jsou pramálo důvěryhodné, když říkají „oficiálně máme to a to nařízení,ale neoficiálně přirozeně trpíme, aby se dělo to a to.“ Tohle církvím víc škodínež prospívá. A naše teze jsou specifické právě tím, že se vědomě zaměřujína tuto situaci církví ve společnosti.

Světová církev v Římě teď říká: Musíme brát v úvahu situaci na celé zeměkouli. A vy teď přicházíte se společenskými proměnami v Německu. Věříte vůbec, že vaše argumenty dojdou sluchu?

Na jednu stranu máme zkušenost, že teď není příliš moudré si dát za cíl reformu celé světové církve nebo i jen církve v Německu, proto jsme si vědomě řekli: My jsmeekumenické instituty, v Bensheimu, ve Štrasburku a v Tübingen, takříkajíc spojenectví mezi jihem a západem, a vnímáme svoji teologickou odpovědnost se zřetelem na pastoraci lidí v našem prostoru. Jsou-li naše argumenty správné, tak platíi mimo něj. Ale my se teď vědomě omezujeme na něj. Ovšemže – a v tom máte pravdu – míří naše hlavní výzva především na římskokatolickou církev, zdauž dokáže připustit, že lidé jdou po cestě ekumenismu různým tempem, s různou intenzitou. A je otázka, zda by to světová církev nesnesla,kdyby existovaly různé předpisy. De facto už existují. Proč bychom je neměli uznat, když pro to máme teologické důvody?

Oficiálně ovšem katolická nauka tvrdí, že naše chápání církve a s tím spojenéchápání církevního úřadu a také chápání svátosti eucharistie se velmi značně odlišuje od protestantské teologie. Jak chcete překonat tento postoj a tuto nauku?

Ekumenické rozhovory mezi evangelickými církvemi přece pokračují už desetiletí, a od roku 1980 také s pravoslavnou církví. Protestantské církve vedou už od roku1927 v komisi pro víru a řád církve rozhovory o večeři Páně a o církevnímúřadu, takže už mám dostačující základnu k tomu, abychom mohli říci, že existují spolehlivé důvody pro to, aby byly dovoleny přinejmenším takové omezené případy eucharistického pohostinství. Existuje zásadní shoda o tom, co je to církev, co je to svátost, že tzv. na ordinaci vázaný úřad patří k církvi. To přirozeně znamená, že na katolické i na evangelické straně se lidé musejí dorozumět a společně se na tuto základnu postavit. To není samozřejmé. Na naší pracovní skupině bylo zajímavé, že nejen my katolíci jsmemuseli překonávat to, že nemáme oficiální status, ale že i naši evangeličtí kolegové zaujímali postoje, které asi nesdílí každý z nich. I zde je tedypotřebné se rozhodnout. Ale je zde určitá základna, takže nejde o pouhé fantazírování, ale je to teologicky odůvodněné.

Jakto tedy odůvodňujete? Jaké teologické argumenty uvádíte?

Můžeme předpokládat, že křesťané, kteří chtějí z duchovních důvodů přistoupitk večeři Páně, zpravidla sdílejí víru, že se jim v této večeři Páně vydává Ježíš Kristus. A jak ukázaly ekumenické rozhovory, sdílejí také víru, že se to netýká pouze jednotlivce, ale se tím pokaždé nově buduje i společenství. Potud existuje velká shoda ohledně klasických otázek reálné přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii. Rozdíly spočívají spíše na úrovni teologické verbalizace. I představa mešní oběti, která bývala velmi problematická, byla mezitím teology vyjasněna tak, že když se postavíme na tutointerpretaci, nemůžeme již tuto otázku považovat za něco, co by skutečně církve oddělovalo. V základě všech teologických rozhovorů tedy zbývá už jen otázka úřadu. Tedy zda je evangelická večeře Páně vůbec platná a zda se tam skutečně vůbec něco děje, když předsedající přece není vysvěcen a nebo nestojí v apoštolské posloupnosti. Tam, kde evangelické církve považují za samozřejmost církevní úřad vázaný na ordinaci a kde je i pravidlem, že večeři Páně předsedá vysvěcený nositel či nositelka úřadu, mnohé katolické námitky odpadají. Otázku apoštolské posloupnosti jsme rozebírali a došli jsme k následujícímu rozlišení: Především jde o to, aby církev jako celek věrně zachovala věrnost ke svému apoštolskému základu. Úřad, církevní úřad vázaný na svěcení, je znamením,ale nikoli automatickou zárukou této apoštolské sukcese čili následnictví,následování. Zdá se nám, že je to most k tomu, abychom alespoň v těch vymezených případech, o které nám jde, mohli říci: Zde je eucharistická pohostinnost legitimní.

Vidíte nějakou možnost dialogu anebo znamení naděje tváří v tvář současným postojům Vatikánu?

Zajímavé je, že jsme v posledních letech mohli zaznamenat, že i ve Vatikánu existují různé názory ohledně ekumeny. Příkladem toho může být střetání – snad v přátelském duchu – kardinálů Ratzingera a Kaspera. Všeobecně musíme mít na zřeteli, že v prohlášeních církevních vůdců hrají přirozeně roli také psychologické otázky identity. Zakoušíme něco takového ve srůstající Evropě na vztazích mezi Východem a Západem. Nedůvěru mnoha zástupců pravoslaví vůči Západu – zčástioprávněná, zčásti z našeho hlediska neoprávněná – tu musíme také brát v úvahu. Otevřené možnosti vidíme v tom, že východisko své argumentace navazujeme přesně na výjimky, které existují i ve vatikánském Ekumenickém direktoráři. A ptáme se: když tu jsou takovéto výjimky, tak přece musejí mít nějaký teologický důvod. Tento důvod vyslovit a dále rozpracovávat, to je podle mne jediná cesta jak se snažit rozhýbat i ve světové církvi proces, který otevře takovéto možnosti.

Pane profesore Hilberathe, co říkáte k tomu, když jsou dnes zejména katolíci varováni před těžkým hříchem, pokud by účastnili evangelické večeře Páně a říkali: Tím jsme zároveň splnil svoji nedělní povinnost?

Rozhodující podle mne je, že i ke katolické tradici náleží přesvědčení a nauka o tom, že v posledku rozhoduje svědomí jednotlivce. V tomto smyslu přece např. würzburská synoda hájila také to, že se jedinec může  cítit zavázán k něčemu, co není oficiálně povoleno. V této souvislosti tedy nelze mluvit o těžkém hříchu. A bylo by zde obtížné mluvit o těžkém hříchu i pokud jde o závažnost samotné věci, o níž tu jde – ale to už by byla jiná diskuse.

Jakou roli tu mohou hrát evangeličtí křesťané, i vedení evangelických církví? dá se, jako by na katolické i na evangelické straně šlapali biskupové a vedení církví na brzdu a říkali: Společná večeře Páně není možná. Neměli by evangelíci podporovat trochu progresivněji i své vlastní názory?

Jestliže katolická strana skutečně říká, a my s tím budeme souhlasit, že čas ještě není zralý k tomu, abychom vyhlásili všeobecné interkommunio, neměli bychom skutečně nikoho nutit. Na druhé straně však stále znovu slýchám,a to je třeba vítat a podporovat, že evangeličtí kolegové říkají: Ale alespoň tuto omezenou eucharistickou pohostinnost, tu přece můžete připustit? Z části je přece již praktikována, dovoluje se i oficiálně. To přispívá k důvěryhodnosti církve.

V ekumeně existuje ještě jeden problém, a sice že mladá generace se už vůbec nezajímá o teologické problémy a různice. Dělají něco, účastní se spolu večeře Páně, slaví společně eucharistii. Není toto nakonec hlasování nohama? A existují ekumenické obce, které jsou již mnohem dál než kam by je oficiální církev vůbec chtěla pustit.

To je diferencovaná oblast. Je v zásadě správné, že to, co lidé zakoušejí v křesťanské obci, je důležité, a právě tehdy, když se skutečně křesťansky a ekumenicky angažují, a nejen hlásají něco na základě druhotných nebo mimoteologických důvodů. Na druhé straně je důležité, aby teologové, vedení církví a křesťanský lid spolu vedli rozhovor. Nemůžeme totiž staletí rozdělení vyřídit jedním škrtem pera. Na druhou stranu je jasné, že ani mladé generaci, ani mimoevropské církvi nemůžeme a nemusíme vnucovat, abysi ještě jednou pro sebe zpracovala celou problematiku poreformační doby. Obecně zastávám názor, že společná angažovanost církví v naší společnosti tváří v tvář problémům světa relativizovala velkou část otázek, které jsme až dosud v ekumeně považovali za palčivé. To neřeší všechny problémy, ale staví je to na jinou úroveň.

Pane profesore, v čem byste spatřoval úspěch své práce a svých tezí?

Soustředím se najednu větu. Je to myslím šestý bod v perspektivách k páté tezi. Píšeme tam, a je to pro nás důležité: Prosíme církve, aby se navzájem uznaly jakožto autentické církve Ježíše Krista. Zdá se mi, že z evangelické strany toto je jednoduše předpokladem toho, aby se vůbec mohl konat ekumenický rozhovor. Katolíci často říkají: To je až na konci dlouhé cesty. naše práce ukazuje, že už teď je možné vydat toto prohlášení. Vždyť všichni včetně našeho současného papeže zdůrazňují, že to, co máme společné, je mnohem více než to,co nás rozděluje.

Zdroj:www.uni-tuebingen.de/uni/uoi/pressemappe/interview.html; z němčiny přeložil aupravil JaS.

Komentáře

Asi znáte, jak apoštolové měli vztek, že někdo, kdo něco odkoukal, ale jinak s nimi nechodil, je tak dobrý,
že dokáže i uzdravovat v Jeho jménu. To dnes většina církví neumí, ale mají problém s těmi jinými.
Místo vlastních problémů, jako je třeba totální selhání v kauze Bezák.
Narážím na Ježíšovu větu:"Kdo není proti nám, je s námi".
A takto se musíme dívat i na ostatní křesťany.
Slyšel jsem i od jednoho evangelikálního kazatele, že nemají problém
s papežem Františkem - přijmout ho jako "mluvčího křesťanů".
K dokonalé jednotě mají problém jen s dogmatem o neomylnosti a asi s něčím mariánským...
Slavit Večeři Páně společně s jinými křesťany by neměl být problém.
Proč? Ježíš řekl: "Vezměte a jezte" - neříkal - "spekulujte nad tím, jestli věříme správně židovsky, natož katolicky".
Jeho teologie nebyla teorií, ale praxe vztahů. Mezi lidmi a "tím nahoře". Nejvýš "teoretický" spor byl, kde se má uctívat Hospodin. Zda v Jeruzalémě nebo Nahoře. Vyhrálo "v duchu a v pravdě", na což se zcela katolicky kašle.
Dokonce i potkával lidi mimo izraelský národ. Často je pochválil za jejich víru. Uzdravil je a neříkal jim, že musí vstoupit do židovské obce. Některé poslal domů, mezi pohany. Stačilo, že vyprávěli, jaký je veliký Hospodin. Jak mlhavá jejich teologie musela být. Ježíš nezakládal novou církev. Učil a vysvětloval lidu Staré smlouvy, "jak to mají dělat, chápat, naplňovat." Až časem se to zvrtlo.
Ve všech církví jsou lidé, kteří žijí ve své konzervě. Takoví byli i za dob apoštolů. Potřebují být důležití, ovládat jiné, mít moc. Těm se vyhýbejte a těm nevěřte. Pokud toto nepochopí zejména ŘKC, tak půjde do háje.
Dnes by už mělo být zcela normální, třeba, když jsem na dovolené, zajít si do jiného sboru, či opačně.
Napříč, ve všech církvích, jsou lidé otevření Slovu, ale taky pod tvrdým plechem...