Jste zde

Hildegarda z Bingenu: Symfonie panen a Symfonie vdov

V tomto příspěvku přináším starší a svoje české překlady dvou liturgických písní Hildegardy z Bingenu (1098–1179), Symfonie panen a Symfonie vdov s komentáři.

Symfonii panen s incipitem O dulcissime amator poprvé přeložil Oldřich Novotný (1884–1959), který ji uveřejnil roce 1911 v revui Meditace.1 Druhý překlad, jehož překladatele neznám, byl uveřejněn v roce 1929 v revui Na hlubinu pod názvem Chor panen.2 V této publikaci je jako zdroj latinského originálu uvedena sbírka Carmina Stae Hildegardis, vyd. David – Windstosser, číslo 72. München 1928. Poslední překlad je můj a pořídil jsem jej podle 2. vydání Hildegardiných liturgických písní od Barbary Newmanové.3 Ta o Symfonii panen a Symfonii vdov tvrdí, že jsou v Hildegardině díle jedinečnými skladbami. Tyto jejich rukopisné názvy naznačují, že je Hildegarda napsala pro sborový zpěv řeholnic ve své klášterní péči, panen a vdov. Tyto zpěvy tak vyjadřují spiritualitu, kterou chtěla podporovat, a rozdíl mezi „kajícnými“ vdovami a exaltovanými pannami, které považují Krista za svého prvního a jediného milence.4

Symfonie panen

Ó milovníče přesladký, ó přesladký ty objímateli, nám přispěj stříci svého panenství! Jsme v prachu zrozeny, běda, běda i ve vině Adama. Jest příliš trpké odříkati si, co chutná jablkem. Ty pozdvihni nás, Spasiteli Kriste! Prahneme hoříce jít v stopách Tvých. Ó jak těžko je nám ubohým Tě, bez skvrny a nevinného krále andělů, zde napodobit. Důvěřujeme přec v Tebe, že Ty opět zatoužíš si vyhledati klenot z odpadků. Teď vzýváme Tě, svého snoubence a těšitele, jenž jsi vykoupil nás na kříži! V tvé krvi vdaly jsme se za Tebe a zamítajíce zásnuby s muži, Tebe, Syna Božího, jsme si zvolily, ó zjeve nejkrasší, ó přerozkošná vůně toužebných rozkoší, po Tobě vždy vzdycháme v slzavém vyhnanství, kdy až Tebe uzříme a s Tebou zůstaneme. Jsme ve světě a v mysli Ty jsi naší a srdcem objímáme Tě, jako bychom měly Tě v svém objetí. Ty, přeudatný lve, jsi prolomil nebesa a sestupuje v panenskou komnatu a smrt jsi zahubil buduje život v zlaté Církvi své. Dej, abychom byly přidruženy k ní a vytrvaly v Tobě, nejsladší snoubenče, kterýž nás jsi vytrhl ze chřtánu ďábla, jenž svedl praotce!

Chor panen

Nejsladší Lásko, nejsladší Objetí, pomoz nám střežit panenství našeho. V prachu jsme, běda, zrozeny a žel, žel, v hříchu Adamově. Jest velmi tvrdé odpírati tomu, co má chuť jablka. Ty sám nás zvedni, Kriste Spasiteli! Horoucně toužíme tebe následovat; ó, jak je těžké nám ubohým napodobit tebe nevinného a neposkvrněného! Důvěřujeme však v Tebe, že zatoužíš hledati v blátě svou perlu. Nuž, voláme těch, choti a těšiteli, jenž jsi nás vykoupil na kříži: V krvi tvé jsme s Tebou spojeny, když odvrhly jsme muže zasnoubením tím a vyvolivše si Tebe, Syna Božího, nejkrásnějšího.

Ó vůně nejlíbeznější, vzácných rozkoší, po tobě stále dychtíme v tomto slzavém vyhnanství. Kdypak tě uzříme na světě? Ach, jsi přece v mysli naší a v srdci tě objímáme jako přítomného.

Tys roztrhl nebe jako silný lev, sestoupiv do chrámu Panny a zdrtil jsi smrt, vystavěv život v zlatém městě.

Dej nám Její společnost, dej nám být stále v Tobě, ó choti nejsladší, jenž jsi nás vyrval z jícnů ďábla, jenž svedl prvního otce našeho.

O dulcissime amator (Symfonie panen)

Ó milenče nejsladší,

ty, jenž objímáš nejvřeleji,

pomoz nám zachovat si

panenství naše.

Z prachu jsme povstaly,

běda, běda,

a z viny Adamovy.

Je velmi těžké odolat

tomu, jak chutná ovoce.

Napřim nás, Kriste Spasiteli!

Žhavě toužíme tě následovat.

Ó jak těžké je nám ubohým

napodobit tebe, neposkvrněného

a nevinného krále andělů.

Přesto doufáme,

že toužíš najít

perlu v blátě.

Nyní tě vzýváme,

ženicha a těšitele,

jenž nás vykoupil

na kříži.

V tvé krvi jsme byly

se zaslíbením

zasnoubeny s tebou,

odmítáme manžela

a volíme si tebe,

Syna Božího.

Ó tváři nejkrásnější,

ó nejmilejší vůně žádoucích rozkoší,

stále po tobě toužíme

v slzavém vyhnanství.

Kdy tě uvidíme

a s tebou zůstaneme?

Jsme ve světě,

a ty v naší mysli jsi,

objímáme tě v srdci

jako bys s námi byl.

Ty, lve nejsilnější,

oblohu jsi protrhl,

sestoupil do síně Panny

a zničil smrt,

buduje život ve městě zlatém.

Dej nám v něm bydlet

a zůstávat v tobě,

ó ženichu nejsladší,

jenž jsi nás vytáhl z tlamy ďábla,

svůdce naší první rodičky.

Komentář

Barbara Newmanová poukazuje na skutečnost, že úvodní slova modlitby paradoxně signalizují antierotický charakter řeholního erotismu, neboť milostná píseň je smíšena s odkazy na Pád člověka, zdroj nenáviděné žádostivosti.5 Evokují se zde slova Písně písní 8,5: „Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička“ (Bible21). Pouze s Kristovou pomocí mohou tyto dcery Evy odolat „chuti jablka“ a uniknout hadovi/satanovi, který svedl jejich matku.6 Thomas Cahill v této souvislosti zase píše, že Hildegarda „je panna, ne však puritánka a nesnaží se zakrývat nebo omlouvat své pohlaví a vášeň, jež v ní přebývá“.7 Hildegardinou „jedinou obranou je přítomnost Krista v jejím srdci, pocit, který velebí tím, že si připomíná jeho ruce kolem sebe a jeho vůni, jak se spojují v jeho krvi“.8 Ovocem je zde augustinovské jablko ze stromu poznání dobra a zla v zahradě Eden, jak o něm vypráví druhá a třetí kapitola knihy Genesis. Žhavá touha následovat Krista je Hildegardiným vyjádřením její ochoty následovat vanutí Ducha svatého, kam on chce, aniž by právě věděla, kam vlastně jde (srov. J 3,8), což však v praxi není lehké. Hildegarda má naději, že Kristus nalezne perlu, doslova gemu v blátě, jako by to byl on, kdo objeví její poskvrněnou duši, což je obraz blízký křesťanské gnózi.9 Symfonie čerpá ze svatební spirituality, inspirované Písní písní, jež má kořeny v Órigenově komentáři ze 3. století n. l.10 V Hildegardině době tuto zbožnost zastával a popularizoval Bernard z Clairvaux svými homiliemi.11 Mniši a řeholnice kultivovali lásku ke Kristu jako novomanželu duše. Jeptišky, které zpívaly Hildegardinu píseň, se identifikovaly s Šalamounovou toužící nevěstou,12 ale jejich ženicha představuje vzkříšený Ježíš. Velebí jej a očekávají své setkání s ním, jehož předchuť pociťují ve svém nitru. Podle starozákonních představ je lev obrazem síly (Iz 38,13) a v obraze lva se ukazuje povolání k vládě: v požehnání patriarchy Jákoba je jeho syn Juda srovnáván s mladým lvem, jemuž nebude odňato vládcovské žezlo, „dokud nepřijde ten, jemuž náleží a kterého mají národy poslouchat“ (Gn 49,9). Sám Kristus je nazýván jako „Lev z kmene Judova“ (Zj 5,5).13 Hildegarda v obraze Syna Božího jako lva reflektuje descendenční a ascendenční teologii Evangelia podle Jana (J 3,13), přičemž odkazuje na jeho vtělení – narození z Marie a vzkříšení z mrtvých. Zlaté město je eschatologický Nebeský Jeruzalém, kde řeholnice touží bydlet po svém zmrtvýchvstání se svým Spasitelem.14

Symfonie vdov15

Ó Otče všech a Králi a Vládče národův, jenž jsi v žebru pramátě nás stvořil, která připravila nám pád nesmírný, my vyřítily se a za ní šly a vlastní vinou svou jsme družily se k její bolesti. Ó nejvznešenější Ty rodiči, prahnouce toužně k Tobě chvátáme a milující Tě a přesladkou lítostí, kteráž přišla pro Tebe, vzdycháme k Tobě; bolest objavše svou, nejzbožněji objímáme Tě. Ó přeslavný a nejspanilejší Ty Kriste, jenž jsi žití Vzkříšení, my pro Tebe jsme zúrodňující se zřekly lásky v svazku manželském a uchvacujeme Tě bezměrným svým milováním. Vzdáváme se Ti v panenské ratolesti zrození se Tvého, v jiném svazku nežli dřív, kdy podle těla jsme se snoubily. Nám pomoz, abychom vytrvaly vždy a v Tobě plesaly a od Tebe již nikdy odloučeny nebyly!

O Pater omnium (Symfonie vdov)

Ó Otče všech,

a králi a vladaři národů,

jenž jsi nás ustanovil v boku první matky,

jež nám způsobila velký pád do bolesti,

a my ji vlastním právem následovaly do vyhnanství,

spojujíce se s její bolestí.

Ó ty otče nejšlechetnější,

s největším úsilím běžíme k tobě

a zadýcháváme se pro tebe

nejmilejším a nejsladším pokáním,

jež k nám přišlo skrze tebe,

a po naší bolesti

tě objímáme nejvěrněji.

Ó nejslavnější

a nejkrásnější Kriste,

jenž jsi vzkříšením života,

kvůli tobě jsme opustili

plodného milence manželství

a zahrnujeme tě láskou vznešenou

a panenskou ratolestí tvého narození

a jsme provdány za tebe jiným údělem,

než jsme byly dříve podle těla.

Pomoz nás zachovat

a radovat se s tebou,

abys nás nikdy neopustil.

Komentář

Jak píše Barbara Newmanová, Symfonie vdov tvoří paralelu k Symfonii panen. Ačkoliv se obě skupiny žen staly nevěstami Kristovými a panny se na něho obracejí jako ke svému milenci a ženichovi, vdovy k Bohu přistupují z větší vzdálenosti jako k otci a panovníkovi. Panny naříkají nad účinky Evina pádu, ale vdovy padly svou vlastní „vinou“, neboť nejen že augustinovsky zdědily Evin hřích, ale ony jej i imitovaly. Hildegarda měla ambivalentní názory na sexualitu a manželství, a tento zpěv lne k negativnímu pohledu na ně. Z jedné strany je manželská láska plodná, na straně druhé je to bolest. Lékem na tuto bolest je pokání, které je milé a sladké. Vdovy vyměnily své první manželství „podle těla“ za svazek „vznešené lásky“, která je nejen čistší, ale i sladší.16 V textu se nachází několik Hildegardiných idiosynkrazií: bok první matky je samozřejmě bok Adamův, nikoliv Evin; spojení milenec manželství nahrazuje manželskou lásku a panenská ratolest je opis pro pannu Marii.17 Slovem právo v mém překladu zmírňuji latinské „causa“, které Novotný překládá jako vina, protože vím, že žena má právo na manželství i ve středověké společnosti.18

1 Symfonie svaté Hildegardy. In: Meditace : čtvrtletník pro literaturu, kulturu a filosofii 4 (1911), s. 524.

2 Chor panen. In: Na hlubinu 4 (1929), s. 307–308.

3 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia : A critical edition of the Symphonia armonie celestium revelationum [Symphony of the harmony of celestial revelations] with introduction, translations, and commentary by Barbara Newman. Ithaca and London : Cornell University Press, 1998, s. 220–223.

4 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.

5 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.

6 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305–306.

7 Cahill, Thomas: Mysteria středověku a počátky moderního světa. Praha : Pragma, 2008. Přel. Milan Jurza, s. 97.

8 Cahill, Thomas: Mysteria středověku a počátky moderního světa, s. 97.

9 Lurker, Manfred: Slovník symbolů. Praha : Knižní klub, 2005, s. 372. Přel. Alena Bakešová aj.

10 Český výbor in: Órigenés: O Písni písní. Praha : Hermann a synové, 2000. Přel. Martin C. Putna a Jakub Sitár.

11 Viz Bernard z Clairvaux: Kázání na Píseň písní I.-II. Praha : Krystal OP, 2009–2012. Přel. Markéta Koronthályová.

12 Newman, Barbara: Symphonia, s. 305.

13 Studený, Jaroslav: Křesťanské symboly. Olomouc, 1992, s. 161.

14 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/05/o-dulcissime-amator-symphonia-v... (Navštíveno 13. 12. 2020).

15 Symfonie svaté Hildegardy. In: Meditace 4 (1911) : čtvrtletník pro literaturu, umění a filosofii, s. 582. Přel. Oldřich Novotný.

 

16 Newman, Barbara: Symphonia, s. 306.

17 Newman, Barbara: Symphonia, s. 306–307.

18 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2017/10/o-pater-omnium-symphonia-viduar... (Navštíveno 13. 12. 2020).

Komentáře

Vdovy padly svou vlastní vinou... Brrr.
Přemýšlela jsem, proč je "Symfonie panen a vdov" zde uvěřejněna. Znám přeslazené litanie, které mohu odříkávat pouze bez přemýšlení, ale nepovažuji je za modlitbu, tak velmi se mi příčí se mi jejich afektovanost.
"Ó přerozkošná vůně toužebných rozkoší.." - to je hra na co? Vzdám se lidského vztahu proto, aby mi ji Bůh jako správný obchodník nahradil?
Vdovy padly sou vlastní vinou... když odhlédnu od literární a náboženské stránky, objeví se mi v celé obludnosti tvrzení prvních otců církve - že manželství je dobré jen proto, že plodí panny, že manželství je pro slabé, že manželská láska je povolena pouze tehdy, když je jejím cílem plození, že celibát je lepší než manželství. Sv. Augustin žil mnoho let se ženou, kterou miloval a měli spolu syna. Pak se dal na dráhu "čistoty", svou milovanou ženu (jedno zda manželku) odvrhl, začal horovat proti sexualitě (aby pomohl sám sobě), strmě stoupal v církevní kariéře, stal se učitelem církve a byl prohlášen za svatého. Ač jsem s velkým zaujetím četla jeho "Vyznání", nesouhlasím s jeho postojem. Nesouhlasím s postojem, který je založen na rozdělení člověka na hříšné tělo a duši, na postoj k manželům, které jako nesvéprávné musejí držet na otěži ti, kteří s nimi nenesou tíhu dnů, starosti o dětí, o nemocné, jen jim závidí to, že jsou dva. Závist? Povyšování? Rozdělování na oni a my? My a homosexuálové? My a nevěřící? Rozkoš, která je plodem moci nad druhými? Myslím, že tento překlad je ukázkou toho, jak lidské představy o tom, co se Bohu líbí zkřivily tvář církve, rozdělovaly, ukazovaly prstem a živily svou pýchu. Především však potlačovaly vztahy i lásku k lidem, potlačovaly lidskou potřebu blízkosti, která je dána Bohem jako naše přirozenost (Bůh je intimní blízkost a vztah tří osob). Následkem nepřirozeného postoje k lidské přirozenosti je bujení a zatloukání mocenského a sexuálního zneužívání. Vnímám to jako ukázku pokřivení, jejhož následky neseme díky odmtání sebereflexe a nepřiznání omylů církve dodnes.

Taky přemýšlím, proč to tu je. Není to až patologická zbožnost?
Jak se k tomu přišlo? Copak nevěstou Kristovou je zasvěcená panna?
Nemá to být církev - společenství? Kde jsou dnešní patologie?
Nemáme - místo zbožného "vzdychání" chopit se činu?
Nebyla zbožnost apoštolů, jako židů, zcela odlišná?
Určitě k ní má bliž chasidská zbožnost, viz povídání Pavla Hoška.
Není to dělení života na to svaté, náboženské a světské ale celý život před Boží tváří.
https://www.youtube.com/watch?v=SBp1isJMWGs&feature=youtu.be

Kdyby všichni přijali křesťanství v této podobě, nastal by konec světa velmi rychle - vymřeli bychom dávno jako lidský druh. Nebyly by světové války, genocidy národů a bylo by to také požehnáním pro život na Zemi, který by žil po svém dál bez našeho drancování. Důraz na plodnost manželství má vlastně obdobnou motivaci jako u muslimských zemí - ať máme početní převahu (moc) ať je dost dětí, které se postarají o naše zajištění (zištnost). A přitom zůstává postoj k manželskému životu jako k něčemu nečistému, hovoří se o přirozenosti, která znamená, že člověk není jeden celek, ale zidealizovaná duše a tělo je hříšné. Ježíš nepřišel jako andělíček v krajkách, ale skrze porodní cesty v těle jako všichni, dotýkal se lidí označovaných za něčisté díky nemocem, jeho přáteli byli lidé, kteří byli považováni za mravně nečisté, vzal na sebe opovržení a zemřel jako poslední zločinec. Proč asi, vše se přece mohlo stát jinak, "čistě", idealisticky a vpodle našich představ vznešeně. Ale my jsme si z přijetí lidství přesto vyrobili romantiku. A pravé zlo ve světě i v nás se nás nedotýká. Z nedostatečně oděné ženy nebo z rozvedených vyrábíme problém, zatímco genocidu Ujgurů či okupaci Ukrajiny ze svého vnímáni vypouštíme. Žijeme ve "virtuálním světě" již mnohá staletí předtím, než vitruální svět, jak jej známe dnes, vůbec vznikl.