Hildegarda z Bingenu: Symfonie panen a Symfonie vdov

V tomto příspěvku přináším starší a svoje české překlady dvou liturgických písní Hildegardy z Bingenu (1098–1179), Symfonie panen a Symfonie vdov s komentáři.

Symfonii panen s incipitem O dulcissime amator poprvé přeložil Oldřich Novotný (1884–1959), který ji uveřejnil roce 1911 v revui Meditace.¹ Druhý překlad, jehož překladatele neznám, byl uveřejněn v roce 1929 v revui Na hlubinu pod názvem Chor panen.² V této publikaci je jako zdroj latinského originálu uvedena sbírka Carmina Stae Hildegardis, vyd. David – Windstosser, číslo 72. München 1928. Poslední překlad je můj a pořídil jsem jej podle 2. vydání Hildegardiných liturgických písní od Barbary Newmanové.³ Ta o Symfonii panen a Symfonii vdov tvrdí, že jsou v Hildegardině díle jedinečnými skladbami. Tyto jejich rukopisné názvy naznačují, že je Hildegarda napsala pro sborový zpěv řeholnic ve své klášterní péči, panen a vdov. Tyto zpěvy tak vyjadřují spiritualitu, kterou chtěla podporovat, a rozdíl mezi „kajícnými“ vdovami a exaltovanými pannami, které považují Krista za svého prvního a jediného milence.⁴

Symfonie panen

Ó milovníče přesladký, ó přesladký ty objímateli, nám přispěj stříci svého panenství! Jsme v prachu zrozeny, běda, běda i ve vině Adama. Jest příliš trpké odříkati si, co chutná jablkem. Ty pozdvihni nás, Spasiteli Kriste! Prahneme hoříce jít v stopách Tvých. Ó jak těžko je nám ubohým Tě, bez skvrny a nevinného krále andělů, zde napodobit. Důvěřujeme přec v Tebe, že Ty opět zatoužíš si vyhledati klenot z odpadků. Teď vzýváme Tě, svého snoubence a těšitele, jenž jsi vykoupil nás na kříži! V tvé krvi vdaly jsme se za Tebe a zamítajíce zásnuby s muži, Tebe, Syna Božího, jsme si zvolily, ó zjeve nejkrasší, ó přerozkošná vůně toužebných rozkoší, po Tobě vždy vzdycháme v slzavém vyhnanství, kdy až Tebe uzříme a s Tebou zůstaneme. Jsme ve světě a v mysli Ty jsi naší a srdcem objímáme Tě, jako bychom měly Tě v svém objetí. Ty, přeudatný lve, jsi prolomil nebesa a sestupuje v panenskou komnatu a smrt jsi zahubil buduje život v zlaté Církvi své. Dej, abychom byly přidruženy k ní a vytrvaly v Tobě, nejsladší snoubenče, kterýž nás jsi vytrhl ze chřtánu ďábla, jenž svedl praotce!

Chor panen

Nejsladší Lásko, nejsladší Objetí, pomoz nám střežit panenství našeho. V prachu jsme, běda, zrozeny a žel, žel, v hříchu Adamově. Jest velmi tvrdé odpírati tomu, co má chuť jablka. Ty sám nás zvedni, Kriste Spasiteli! Horoucně toužíme tebe následovat; ó, jak je těžké nám ubohým napodobit tebe nevinného a neposkvrněného! Důvěřujeme však v Tebe, že zatoužíš hledati v blátě svou perlu. Nuž, voláme těch, choti a těšiteli, jenž jsi nás vykoupil na kříži: V krvi tvé jsme s Tebou spojeny, když odvrhly jsme muže zasnoubením tím a vyvolivše si Tebe, Syna Božího, nejkrásnějšího.

Ó vůně nejlíbeznější, vzácných rozkoší, po tobě stále dychtíme v tomto slzavém vyhnanství. Kdypak tě uzříme na světě? Ach, jsi přece v mysli naší a v srdci tě objímáme jako přítomného.

Tys roztrhl nebe jako silný lev, sestoupiv do chrámu Panny a zdrtil jsi smrt, vystavěv život v zlatém městě.

Dej nám Její společnost, dej nám být stále v Tobě, ó choti nejsladší, jenž jsi nás vyrval z jícnů ďábla, jenž svedl prvního otce našeho.

O dulcissime amator (Symfonie panen)

Ó milenče nejsladší,

ty, jenž objímáš nejvřeleji,

pomoz nám zachovat si

panenství naše.

Z prachu jsme povstaly,

běda, běda,

a z viny Adamovy.

Je velmi těžké odolat

tomu, jak chutná ovoce.

Napřim nás, Kriste Spasiteli!

Žhavě toužíme tě následovat.

Ó jak těžké je nám ubohým

napodobit tebe, neposkvrněného

a nevinného krále andělů.

Přesto doufáme,

že toužíš najít

perlu v blátě.

Nyní tě vzýváme,

ženicha a těšitele,

jenž nás vykoupil

na kříži.

V tvé krvi jsme byly

se zaslíbením

zasnoubeny s tebou,

odmítáme manžela

a volíme si tebe,

Syna Božího.

Ó tváři nejkrásnější,

ó nejmilejší vůně žádoucích rozkoší,

stále po tobě toužíme

v slzavém vyhnanství.

Kdy tě uvidíme

a s tebou zůstaneme?

Jsme ve světě,

a ty v naší mysli jsi,

objímáme tě v srdci

jako bys s námi byl.

Ty, lve nejsilnější,

oblohu jsi protrhl,

sestoupil do síně Panny

a zničil smrt,

buduje život ve městě zlatém.

Dej nám v něm bydlet

a zůstávat v tobě,

ó ženichu nejsladší,

jenž jsi nás vytáhl z tlamy ďábla,

svůdce naší první rodičky.

Komentář

Barbara Newmanová poukazuje na skutečnost, že úvodní slova modlitby paradoxně signalizují antierotický charakter řeholního erotismu, neboť milostná píseň je smíšena s odkazy na Pád člověka, zdroj nenáviděné žádostivosti.⁵ Evokují se zde slova Písně písní 8,5: „Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička“ (Bible21). Pouze s Kristovou pomocí mohou tyto dcery Evy odolat „chuti jablka“ a uniknout hadovi/satanovi, který svedl jejich matku.⁶ Thomas Cahill v této souvislosti zase píše, že Hildegarda „je panna, ne však puritánka a nesnaží se zakrývat nebo omlouvat své pohlaví a vášeň, jež v ní přebývá“.⁷ Hildegardinou „jedinou obranou je přítomnost Krista v jejím srdci, pocit, který velebí tím, že si připomíná jeho ruce kolem sebe a jeho vůni, jak se spojují v jeho krvi“.⁸ Ovocem je zde augustinovské jablko ze stromu poznání dobra a zla v zahradě Eden, jak o něm vypráví druhá a třetí kapitola knihy Genesis. Žhavá touha následovat Krista je Hildegardiným vyjádřením její ochoty následovat vanutí Ducha svatého, kam on chce, aniž by právě věděla, kam vlastně jde (srov. J 3,8), což však v praxi není lehké. Hildegarda má naději, že Kristus nalezne perlu, doslova gemu v blátě, jako by to byl on, kdo objeví její poskvrněnou duši, což je obraz blízký křesťanské gnózi.⁹ Symfonie čerpá ze svatební spirituality, inspirované Písní písní, jež má kořeny v Órigenově komentáři ze 3. století n. l.¹⁰ V Hildegardině době tuto zbožnost zastával a popularizoval Bernard z Clairvaux svými homiliemi.¹¹ Mniši a řeholnice kultivovali lásku ke Kristu jako novomanželu duše. Jeptišky, které zpívaly Hildegardinu píseň, se identifikovaly s Šalamounovou toužící nevěstou,¹² ale jejich ženicha představuje vzkříšený Ježíš. Velebí jej a očekávají své setkání s ním, jehož předchuť pociťují ve svém nitru. Podle starozákonních představ je lev obrazem síly (Iz 38,13) a v obraze lva se ukazuje povolání k vládě: v požehnání patriarchy Jákoba je jeho syn Juda srovnáván s mladým lvem, jemuž nebude odňato vládcovské žezlo, „dokud nepřijde ten, jemuž náleží a kterého mají národy poslouchat“ (Gn 49,9). Sám Kristus je nazýván jako „Lev z kmene Judova“ (Zj 5,5).¹³ Hildegarda v obraze Syna Božího jako lva reflektuje descendenční a ascendenční teologii Evangelia podle Jana (J 3,13), přičemž odkazuje na jeho vtělení – narození z Marie a vzkříšení z mrtvých. Zlaté město je eschatologický Nebeský Jeruzalém, kde řeholnice touží bydlet po svém zmrtvýchvstání se svým Spasitelem.¹⁴

Symfonie vdov¹⁵

Ó Otče všech a Králi a Vládče národův, jenž jsi v žebru pramátě nás stvořil, která připravila nám pád nesmírný, my vyřítily se a za ní šly a vlastní vinou svou jsme družily se k její bolesti. Ó nejvznešenější Ty rodiči, prahnouce toužně k Tobě chvátáme a milující Tě a přesladkou lítostí, kteráž přišla pro Tebe, vzdycháme k Tobě; bolest objavše svou, nejzbožněji objímáme Tě. Ó přeslavný a nejspanilejší Ty Kriste, jenž jsi žití Vzkříšení, my pro Tebe jsme zúrodňující se zřekly lásky v svazku manželském a uchvacujeme Tě bezměrným svým milováním. Vzdáváme se Ti v panenské ratolesti zrození se Tvého, v jiném svazku nežli dřív, kdy podle těla jsme se snoubily. Nám pomoz, abychom vytrvaly vždy a v Tobě plesaly a od Tebe již nikdy odloučeny nebyly!

O Pater omnium (Symfonie vdov)

Ó Otče všech,

a králi a vladaři národů,

jenž jsi nás ustanovil v boku první matky,

jež nám způsobila velký pád do bolesti,

a my ji vlastním právem následovaly do vyhnanství,

spojujíce se s její bolestí.

Ó ty otče nejšlechetnější,

s největším úsilím běžíme k tobě

a zadýcháváme se pro tebe

nejmilejším a nejsladším pokáním,

jež k nám přišlo skrze tebe,

a po naší bolesti

tě objímáme nejvěrněji.

Ó nejslavnější

a nejkrásnější Kriste,

jenž jsi vzkříšením života,

kvůli tobě jsme opustili

plodného milence manželství

a zahrnujeme tě láskou vznešenou

a panenskou ratolestí tvého narození

a jsme provdány za tebe jiným údělem,

než jsme byly dříve podle těla.

Pomoz nás zachovat

a radovat se s tebou,

abys nás nikdy neopustil.

Komentář

Jak píše Barbara Newmanová, Symfonie vdov tvoří paralelu k Symfonii panen. Ačkoliv se obě skupiny žen staly nevěstami Kristovými a panny se na něho obracejí jako ke svému milenci a ženichovi, vdovy k Bohu přistupují z větší vzdálenosti jako k otci a panovníkovi. Panny naříkají nad účinky Evina pádu, ale vdovy padly svou vlastní „vinou“, neboť nejen že augustinovsky zdědily Evin hřích, ale ony jej i imitovaly. Hildegarda měla ambivalentní názory na sexualitu a manželství, a tento zpěv lne k negativnímu pohledu na ně. Z jedné strany je manželská láska plodná, na straně druhé je to bolest. Lékem na tuto bolest je pokání, které je milé a sladké. Vdovy vyměnily své první manželství „podle těla“ za svazek „vznešené lásky“, která je nejen čistší, ale i sladší.¹⁶ V textu se nachází několik Hildegardiných idiosynkrazií: bok první matky je samozřejmě bok Adamův, nikoliv Evin; spojení milenec manželství nahrazuje manželskou lásku a panenská ratolest je opis pro pannu Marii.¹⁷ Slovem právo v mém překladu zmírňuji latinské „causa“, které Novotný překládá jako vina, protože vím, že žena má právo na manželství i ve středověké společnosti.¹⁸