195 - červen 2008

Bernard z Clairvaux

Bernard z Clairvaux (1090, Fontaines u Dijonu - 1152, Clairvaux) je nejvýznamnější postavou církevních a kulturních dějin 12. století - představit osobnost jeho formátu na výměře jedné tiskové strany je tedy úkolem nesnadným. Vzhledem k tomu, že jeho jméno bylo v různých souvislostech zmíněno ve všech předchozích dílech tohoto seriálu, zaměříme se především na Bernarda - spisovatele, teologa a mystika.

Na počátku je nutné zmínit Bernardův vztah k soudobé teologii a její metodě. Byl bytostným odpůrcem scholastiky a kriticky se stavěl proti přecenění lidského rozumu v uvažování o Bohu. Pokusy o dialektické pronikání božích tajemství nazýval posměšně „stultilogia" - „tlachání bláznů" a ve sporu s Abélardem vyjádřil jasně svoje přesvědčení o primátu víry: „Je-li naše víra nejistá, naše naděje je marná..." Bernardovo myšlení není inovativní svým obsahem; jeho dílo inspiruje hloubkou ponoru do spojení duše s Bohem a srozumitelností a silou, s níž je tato intimní zkušenost předkládána posluchačům. Bernard sám praví: „Spíše, než vykládat slova, se snažím napájet srdce."

V r. 1115 byl Bernard vyslán z mateřského konventu v Citeaux, aby s druhy založil klášter na místě zvaném Údolí světla - Clairvaux v Champagne, v jehož čele pak stál až do smrti. Prosazoval přísnou observanci řádových regulí sv. Benedikta, kterou se ostatně vyznačoval celý reformovaný cisterciácký řád. Přísnost „bílých mnichů" byla trnem v oku clunyjským benediktinům, kteří nelibě nesli popularitu nového řádu, k níž významnou měrou přispěl opat z Clairvaux. Proti námitkám sepsal Bernard traktát Apologia, v němž přísnou interpretaci benediktinské řehole hájí.

Z pozice duchovního vůdce řádu psal Bernard svá dvě hlavní díla - De gradibus humilitatis et superbiae (O stupních pokory a pýchy) a De diligendo Deo (O lásce k Bohu). V prvním navazuje na sv. Benedikta a staví pokoru do samého středu křesťanských ctností. Druhý spis se zabývá podstatou lásky k Bohu, která je adekvátní odpovědí na Kristovu oběť a má být totální - Bernardův imperativ, jímž se řídil po celý svůj život, zní „milovat bez hranic!"

Z pověření koncilu v Troyes sestavil v r. 1128 regule nového společenství - rytířského řádu templářů. Prvnímu velmistrovi, jeruzalémskému převorovi Hugovi de Payens adresoval také v r. 1129 spis De laudibus novae militiae (Chvála nového rytířství), v němž oproti světskému rytíři vyzvedává ideál nového rytíře-mnicha. Je zarážející, jak silnou nenávist choval kazatel lásky k jinověrcům, které ani nepovažoval za rovnocenné lidské bytosti. Přimlouval se za jejich okamžité vyhubení a křesťanskému rytíři za jeho horlivost sliboval vstup do Ráje. Z dnešní perspektivy je pozoruhodné i to, že právě ve zmiňovaném spisku vnesl Bernard do západního prostředí téma morálně ospravedlnitelné „svaté války".

Dílem, jímž Bernard nejvíce ovlivnil současníky i další staletí, a které mu (v narážce na výmluvnost a krásu užívaného jazyka) vysloužilo přívlastek doctor Mellifluus („medotekoucí"), je sbírka 86 kázání na Píseň písní z let 1135-1153 (Sermones in Cantica canticorum). Ve svém výkladu Velepísně (který je velmi důkladný - např. prvním dvěma veršům knihy je věnováno 20 homilií) vychází Bernard z origenovské nauky o čtverém smyslu Písma, přičemž klade důraz na třetí význam - tropo­logický neboli morální, který vede člověka ke správnému jednání. Nevěstu ztotožňuje s Pannou Marií, církví a duší, přičemž nemá na mysli lidskou duši obecně, ale jde o jeho vlastní duši, která svědčí o svém osobním mystickém zasnoubení s ženichem-Kristem. Tímto obratem, kdy se dějiny spásy z makrosvěta vnějších událostí dostávají do mikrosvěta intimního a přímého vztahu člověka a Boha, otevírá Bernard novou kapitolu středověké mystiky, kterou završí Mistr Eckhart.

Bernardův život a dílo byly církví oceněny brzkým svatořečením (1174). V r. 1830 mu byl přiznán titul „učitel církve" a v r. osmistého výročí smrti jej Pius XII. v encyklice Doctor Mellifluus nazval „posledním z cír­kevních otců."

Jan Klípa