Sendlerowa, Sokol, pravda o minulosti

Výjimečně začnu zprávami na obálce. Jsou tam dvě, které patří k sobě, i když to není na první pohled nápadné.

První říká, že ve Varšavě zemřela Irena Sendlerowa, statečná žena, která se svými spolupracovníky za války vyvedla z ghetta dva a půl tisíce židovských dětí a pod falešnými identitami je skryla v klášteřích, sirotčincích i v obyčejných katolických rodinách. Poláci její hrdinství ještě dlouho po válce neoslavovali; pro komunisty byla příliš katolická, pro ostatní příliš prožidovská. Většího uznání došla, až když její krajané kolem roku 2000 začali diskutovat o polském podílu na masakru v Jedwabném roku 1941. Uvědomili si konečně, že Poláci, kteří s nasazením vlastního života zachraňovali židovské děti, jsou jedinou věrohodnou protiváhou Poláků, kteří iniciativně upalovali židovské děti ve stodolách.

Druhá, paralelní zpráva je ze Slovenska. Arcibiskup Ján Sokol, tedy muž, jehož vlastní minulost za komunismu by měla být vyjasněna, připomněl slavnou mší památku jiného kněze s nejasnou minulostí, válečného slovenského prezidenta Tisa. A neostýchal se ani symbolicky připomenout stát, jemuž Tiso vládl, stát, který organizoval a platil „dodávky“ vlastního židovského obyvatelstva nacistům. Petice Nechceme sa prizerať, česky Nechceme přihlížet, nyní proti Sokolovu kroku protestuje. Je dobrá zpráva, že se vůbec našlo pár lidí, kteří se otevřeně ozývají, a je dobré, že oficiální místa slovenské katolické církve Tisovu zádušní mši prohlašují za soukromou iniciativu Jána Sokola. Církve v dobách totality selhaly v představitelích jako byl Tito, a zároveň z nich vyšlo mnoho hrdinů jako byla Sendlerowa. Na pozadí opět rostoucího extremismu bychom neměli ztrácet paměť a měli bychom stále připomínat ty první jako varování a ty druhé jako vzor. Pěstovat protilátky, bojovat proti falešným mýtům, připomínat historii, nenechat se omámit propagandou.

V tomto čísle asi poprvé v dějinách časopisu přinášíme ukázku textu z oblasti queer teorie, přesněji queer teologie. Jsme si vědomi, že leckteré práce z této oblasti jsou queer také v původním smyslu slova, tedy podivné. Bylo by však stejně podivné ignorovat kvůli tomu celý jeden směr psaní a bádání, a proto jsme se rozhodli otisknout práci latinskoamerické teoložky Marcelly Maríe Althausové-Reidové. Sexualita, metafory z ní vzaté, normy chování pro její regulaci vytvořené, ideologie na jejích projevech postavené, to všechno nalezneme v bibli, v církvi, v kostele, a není tedy než žádoucí, aby to vše teologie zkoumala. A zkoumat neznamená jen popsat současný stav, ale také ho zpochybnit a zpochybnit i „samozřejmé“ základy, na nichž je postaven. Queer teoretici odmítají považovat lidskou sexualitu a pohlavní identitu za něco daného a stálého. Hledají její vytváření, variace, možnosti, a to jim umožňuje v ní odhalit politikum: právě proto, že může být formována a re-formována, je předmětem moci, tématem politické diskuse, nástrojem ovládání i prostředkem vzpoury.

Na závěr upozorňuji na hrst kratších ekumenických příspěvků, například na text Pavla Filipiho o tom, jak být evangelíkem v katolické zemi. Náš hlavní problém sice asi je, jak být křesťanem v bezbožné zemi, ale Filipim zmíněný aspekt také není bez zajímavosti: Žít spolu a obohacovat se bez konfesní zarytosti a resentimentů.