Ekumenické poznámky k Agendě CČSH

1.

Církev československá husitská (CČSH) v současné době připravuje vydání třetí části své nové Agendy, jejíž druhá část (Pohřební obřady) vyšla v roce 1997 (Praha: Blahoslav) a část první (Svátosti a jiné obřady) pak byla vydána v roce 2006 (Praha: Blahoslav). V roce 2004 (Praha: Blahoslav) vyšla též tzv. Bohoslužebná kniha (obsahuje tzv. První a Druhou Liturgii CČSH) ve své poslední revizi, již doplňuje Kniha liturgických modliteb z roku 1992 (Praha: Blahoslav).  Domnívám se, že Agenda i Bohoslužebná kniha svědčí o některých základních rysech, které provázejí v CČSH snahu o liturgickou reformu i obnovu, jak o nich pojednal prof. Holeton ve svém příspěvku. Některé z těchto rysů se pokusím objasnit na příkladech obřadů svátosti křtu, obsažených v Agendě CČSH (část první).

Liturgie je v CČSH do značné míry nahlížena z hlediska konfesní identity. Podle ústního sdělení jednoho z mých učitelů na Husitské teologické fakultě UK byla v době normalizace právě obava ze ztráty této identity, tak úzce svázané s formální podobou Liturgie Dr. Karla Farského, jedním z nejzávažnějších důvodů, které stály za odmítnutím radikálnější (ve smyslu jdoucí k základům) reformy liturgického života CČSH na sklonku 70. a počátkem 80. let minulého století. Plodem této vnitřní situace se stala pouze jazyková reforma provázená teologickou revizí dosud užívaných modliteb a návrhem modliteb nových, při současném zachování všech základních formálních stavebných prvků Liturgie Karla Farského. Z celkového charakteru Bohoslužebné knihy je tak patrné, že se dosavadní úsilí soustředí na dílčí liturgickou reformu. Svědčí o tom i způsob, jakým došlo k úpravě „kánonu" (resp. tzv. Zpřítomnění) Liturgie Karla Farského (tj. Eucharistické modlitby). Nejen že si ve své současné podobě podržel formální stavbu původního římského mešního kánonu (Preface i zpěv Sanctus mu předcházejí), ale svým věcným i grafickým členěním vyjadřuje přesvědčení, že jeho jádro tvoří Instituce, obklopená jednotlivými variabilními modlitbami anamneticko-epikletického charakteru. Při reformě této části Liturgie CČSH tak bylo spíše odhlédnuto od patristické liturgické tradice, jež byla v ekumenickém kontextu přijata jako  základní pramen pro reformu eucharistické modlitby a obnovu jejího smyslu a její formy v 2. pol. 20. stol.¹

Zmíněná ekumenická opatrnost spoluutváří ambivalentní vztah liturgického života CČSH k obecné (katolické - katholikos) křesťanské tradici, který se rozvíjí na pozadí přílišné polarizace této tradice na liturgickou a teologickou tradici římsko-katolické církve a liturgickou a teologickou tradici tzv. světové reformace s příslušnými znaménky „-" a „+". Nedaří se nám opustit toto polarizované vnímání, a tak otevřít prostor pro přisvojení si liturgického života obecné církve před jejím rozdělením (zejména poapoštolské a patristické období). Liturgické aluze na Liturgii Jana Zlatoústého (byzantský ritus) mají v Liturgii Karla Farského mají charakter spíše textový a formální než věcný² a v úvodu k Agendě je explicitně uvedeno, že vedle dosavadní liturgické tvorby CČS(H) byla jejím základním inspiračním zdrojem Agenda ČCE (Českobratrská církev evangelická). Dlouhodobá nevyjasněnost postoje CČSH k obecnému liturgickému dědictví církve (ačkoli mnoho mých spolubratří a spolusester by mi namítlo, že se jedná pouze o mou osobní nevyjasněnost, již nesdílejí) vede dle mého k jisté ztrátě synchronní i diachronní ekumenicity liturgického života, liturgické zbožnosti a jejich forem v CČSH. Tato ztráta zřetelně vyvstává při srovnání s liturgickou reformou a obnovou v Anglican Communion (společenství anglikánských církví).

V pozadí snah o reformu Liturgie CČSH a obnovu jejího liturgického života je nicméně otázka mnohem základnější, jež se týká autonomní povahy samotného liturgického slavení. Je jí respekt k určité nezaměnitelné „gramatice" slavení, která má své vlastní dějiny a je založena na specifickém způsobu, jak sdělit a vyjádřit vlastní obsah víry - tj. velikonoční tajemství Ježíše Krista. Právě jistý nedostatek respektu k této autonomii je dle mého důvodem, proč je liturgická reforma i obnova v CČSH až na výjimky zpravidla redukována na rozšíření volby biblických čtení vhodných pro slavení té které svátosti a na reformu textů. Liturgie CČSH navzdory tvrzení, že je pro ni charakteristické vyvážení mezi mluveným slovem (tj. čtení Písem a homílie) a svátostným znamením (resp. jednáním), je převážně auditivní, zaměřená na „rozumové" uchopení čteného textu. Ve světle nároku na symbolický rozměr liturgického slavení, jak je prezentován v současné liturgické teologii (a stručně vyjádřen v příspěvku prof. Holetona), se většina našeho symbolického jednání stává pouhým doprovodným vizuálním ornamentem mluveného slova. Jedním z praktických důsledků je rozpačitost, která mnohdy provází jednotlivá slavení svátostí (křtu, biřmování), jež působí často velmi staticky. Svátostná znamení (např. voda) jsou přítomna spíše v mluveném slově (tj. mluví se o „vodě") než fyzicky (přítomnost malé nádobky s vodou upřímně nelze považovat za skutečnou, hmotnou, viditelnou a slyšitelnou přítomnost svátostného znamení!). Domnívám se, že podcenění významu symbolů a symbolického jednání je do značné míry spojeno s podceněním poetické a symbolické povahy slova, jímž k nám v Písmu promlouvá a s námi jedná Bůh. Boží řeč sama je určitým základním způsobem velmi imaginativní, polysémantická a tělesná, a tak i plně konkrétní a adresná (Paul Ricoeur).

2.

Spíše obecné postřehy o charakteru liturgické reformy a obnovy v CČSH se nyní pokusím doložit na obřadu křtu. Agenda (část první z roku 2006) nabízí v zásadě tři samostatné obřady pro slavení křtu: 1. křest nemluvněte a dítěte; 2. křest dospívajícího a dospělého; 3. společný křest ve zvláštním shromáždění. V Úvodním slově k Agendě (část první z r. 2006) jsou charakterizována základní teologická východiska a stavebné prvky křestního obřadu:

- křest je sborovou slavností;

- sborové obecenství se na křtu podílí především společnou modlitbou;

Obě uvedené zásady podtrhují skutečnost, že křest je slaven církví jakožto živým tělem vzkříšeného a oslaveného Ježíše Krista a katechumeni jsou jím ke společenství církve přivtělováni. Agenda nabízí několik možností, jak společnou modlitbu do obřadu začlenit. Jednou z nich je společná (nebo individuální?) recitace modlitby uvedené ve Zpěvníku.³ Agenda bohužel neuvádí, kde je místo této modlitby v rámci křestního ordo.⁴ Společná modlitba obce za křtěnce se může stát též součástí tzv. Tužeb, pokud je křest součástí bohoslužebného shromáždění náboženské obce, nebo je zastoupena modlitbou předsedajícího (či „laika") v samotném průběhu křestního obřadu. Již na tomto místě však lze spatřit absenci jednotné redakční práce při  tvorbě jednotlivých křestních obřadů,⁵ jejíž stopy lze nalézt i na jejich dalších místech. Pokud nejsou přímluvné modlitby za katechumeny začleněny do Tužeb, pak se domnívám, že věcný důraz na společnou modlitbu, který vychází z jasné teologické zásady, není v obřadech křtu dostatečně liturgicky vyjádřen,⁶ pokud přihlédneme k formě přímluvné modlitby za katechumeny např. v The Book of Alternative Services (The Anglican Church of Canada).⁷

K dalším stavebným prvkům obřadu patří:

- zvěstování Božího slova (ve formě biblických textů a kazuálního kázání);

- vyznání víry;

Všechny tři základní obřady křtu nabízejí jako svou integrální součást biblické texty a vybízejí ke kazuálnímu kázání (jež má být adresováno především katechumenům, resp. kandidátům křtu). V kontextu obřadu křtu slaveného při bohoslužebném shromáždění obce však není patrné, zda křestní zvěstování Božího slova má být součástí zvěstování, které tvoří pevnou součást Liturgie CČSH, nebo zda v případě slavení křtu má předsedající zachovat obě formy zvěstování (tj. v podstatě přistoupit na dva ucelené bloky biblických čtení). Rubriky v případě slavení svátosti biřmování⁸ při bohoslužebném shromáždění mnohem důsledněji začleňují slavení svátosti do kontextu Liturgie CČSH, a tak odstraňují výše zmíněnou nejasnost.⁹ Opět tak postrádám jednotný redakční přístup. Vyznání víry tvoří odpověď na slyšené Boží slovo, proklamativně vyjadřuje jednotu společenství a víru, v níž je křest konán a přijímán. Agenda jako jediné vyznání navrhuje tzv. Velké krédo CČSH, které má trojiční obsah. Nevím, proč se při redakci upustilo od možnosti použít tzv. Apoštolské vyznání víry, které je přijímáno obecně jako křestní vyznání víry (i dle dohody mezi ŘKC, CČSH a ČCE z roku 1993). Apoštolské krédo více odkazuje ke skutečnosti, že křtem jsme přijati do jednoho (obecného, tj. „katolického", nikoli však výhradně „římského") těla Kristova, které se realizuje v místních obecenstvích (jak tomu učí i Základy víry CČSH), jež sdílejí ve vzájemných rozdílech tutéž základní víru. V Bohoslužebné knize (2004) jsou však uvedena znění Apoštolského a Nikajsko-cařihradského vyznání víry spolu s rubrikou, aby jich bylo užíváno při významných událostech. Domnívám se, že s ohledem na význam křtu by tedy při jeho slavení měl předsedající dávat přednost Apoštolskému krédu.

Před křestní vyznání víry zařazuje Agenda ve všech třech formách obřadu:

- křestní otázky a odpovědi - křestní slib;

- obřad předání hořící křestní svíce.

Křestní slib je koncipován formou dialogu mezi předsedajícím a křtěnci (či kmotry) a spočívá především v projevu odhodlání nepoddat se zlu i ochoty ke stálému pokání,¹⁰ touhy být připojen ke Kristovu lidu a odhodlání setrvat v přijaté víře. Anglikánská The Book of Alternative Services vedle vlastního křestního slibu křtěnců (v úvodní části obřadu) připojuje bezprostředně za Apoštolské vyznání víry obdobný dialog, který je určen k obnově křestního slibu celého společenství. Slavení svátosti křtu je jí tedy příležitostí k proklamování a obnově křestního charakteru křesťanského obecenství (ekklésie), jež je živým tělem vzkříšeného Ježíše Krista. Je škoda, že Agenda žádný podobný formální prvek obnovy křestních slibů nemá a ani se o něm nezmiňuje.¹¹ Z agend K. Farského a V. Drtiny byl i do nové Agendy CČSH převzat obřad předání křestní svíce. Zatímco starší agendy jej pojaly spíše jako liturgické gesto, které vykládá samotný úkon křtu, jež mu bezprostředně předchází, nová Agenda jej začlenila mezi křestní slib a vyznání víry.¹² K jejím kladům však rozhodně patří, že toto liturgické gesto interpretovala christologicky a doprovází jej zpěvem christologického hymnu „Probuď se, kdo spíš" (Ef 5,14b a J 8,12). Je mým přesvědčením (i osobní zkušeností), že liturgické gesto předání hořící svíce spolu s christologickým hymnem je bytostně úkonem, který vykládá a nechává liturgicky „doznít" vlastní akt křtu. Tak mu rozumí i anglikánská The Book of Alternative Services.¹³ Rozhodnutí dát mu v nové Agendě jiné místo nepovažuji za moudré a věci prospěšné.

Za podstatu křtu spolu s vodou (resp. svátostným obmytím) pokládá nová Agenda trojiční formuli; („N., křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého")¹⁴

Úvodní slovo k Agendě zdůrazňuje, že z celého kontextu obřadu křtu má být patrné, že při křtu je rozhodující jednání Ducha svatého, který křtěnce jednou provždy přivtěluje k Boží církvi (Základy víry CČSH, ot. 312). Ve světle této základní teologické výpovědi bych se nyní rád soustředil na dva základní rysy nové Agendy, které shledávám nejvíce problematickými.

a) Díkůvzdání nad vodou

Pohlédneme-li na anglikánskou The Book of Alternative Services, již lze právem považovat za zralý plod ekumenického hnutí za reformu a obnovu liturgie, tvoří v ní díkůvzdání (eulogia) nad vodou vedle vlastního aktu křtu a znamení kříže na čele (resp. pomazání křižmem), společného vyznání Apoštolského kréda a obnovy křestních slibů jeden ze základních úhelných kamenů slavení svátosti křtu.¹⁵ Agenda CČSH působí v tomto ohledu poněkud rozpačitě. Obřad křtu nemluvněte a dítěte neobsahuje žádnou eulogii nad vodou.¹⁶ Z této skutečnosti nelze než dovodit, že editoři křestních obřadů v Agendě nepovažovali tuto modlitbu požehnání za konstitutivní prvek křestního obřadu. V obřadu křtu dospívajících a dospělých se již s eulogií nad vodou setkat můžeme, a to ve velmi krátké formě.¹⁷ Ačkoli je třeba její začlenění do obřadu považovat za správné rozhodnutí, její krátká forma oslabuje smysl této modlitby, jímž je, mimo jiné, děkovné přijetí vody jako znamení spásné přítomnosti Boží v lidských dějinách (anamnesis).¹⁸ Sama eulogie v Agendě pak postrádá anamnetické vyznání, že při křtu na Ježíše sestoupil Duch svatý, jímž byl pomazán (Mesiáš). Za nejzdařilejší z mého pohledu pak považuji obřad společného křtu, který sice jen přejímá krátkou eulogii nad vodou z obřadu křtu dospělých, ale nabízí navíc rozsáhlou část tzv. biblických svědectví o vodě a křtu,¹⁹ jež pokrývají celé (biblické) dějiny spásy. Posledním žádoucím krokem by bylo vtělení těchto svědectví v děkovnou modlitbu nad křestní vodou, která by vyjadřovala přijetí biblického svědectví v konkrétní víře svolaného křestního společenství.

b) Dar Ducha svatého

Svázanost křtu s jednáním Ducha svatého a přijetím jeho daru je vyjádřena jednoznačně v Základech víry CČSH. Jak je však tato skutečnost liturgicky vyjádřena v samotném obřadu křtu? „Nejmlčenlivějším" je obřad křtu nemluvňat a dětí. O křestním daru Ducha svatého se až na svátostnou formuli ve vlastním obřadu vůbec nehovoří. Shledáme v něm pouze prosbu, aby Bůh svým svatým Duchem vedl kmotry v plnění jejich závazku. Obřad společného křtu je na tom lépe. Již jeho úvodní modlitba spojuje výslovně křest s jednáním a darem Ducha svatého.²⁰ Oddíl biblických svědectví o vodě a křtu pak toto pouto ukazuje se vší jasností. Ke konstitutivnímu jednání Ducha svatého ve křtu ukazuje rovněž stručná eulogie nad vodou.²¹ Posledním textem, jenž spojuje křest s dary Ducha svatého, je závěrečné přijetí nově pokřtěných do společenství, které je tvořeno gestem podání ruky a uvedením do společenství, v němž jsou sdíleny duchovní dary (tj. dary Ducha svatého) Božího lidu.²² Nejzřetelněji je přijetí darů Ducha svatého ve křtu vyjádřeno v obřadu křtu dospívajících a dospělých. Na závěr oddílu křestních otázek a odpovědí (č. 6) je položena následující deprekativní modlitba: „Nechť na tobě spočine Duch svatý - Duch moudrosti a poznání, Duch odhodlání a vnitřní síly, Duch porozumění a pravé dobroty."²³ Formulace je nepochybnou aluzí na sedm darů Ducha svatého, spojovaných se slavením svátosti biřmování.²⁴ Její liturgicky konstitutivní význam je nicméně oslaben skutečností, že Agenda nabízí dvě rozdílné formulace křestních otázek a odpovědí. Druhá z nich však podobně silný odkaz k přijetí daru Ducha svatého neobsahuje. Lze se i oprávněně ptát, proč je prosba o dar Ducha svatého zařazena právě za křestní otázky a odpovědi. Anglikánská The Book of Alternative Services (v návaznosti na tradici rané církve) ji zařazuje za vlastní akt křtu a spojuje ji se znamením kříže na čele nově pokřtěných (za možného užití křižma).²⁵ Jistá rozpačitost nových obřadů křtu Agendy je dána skutečností, že svátost biřmování je v ní stále chápána odděleně od křtu (ač v návaznosti na něj) a zřetelně spojena s motivem přijetí darů Ducha svatého. Cesta k ekumenické formě slavení křtu naopak vede skrze těsné, integrální spojení obou svátostí tak, aby spoluvytvářely jeden svátostný akt.

Pokusil jsem se ukázat klady i zápory křestních obřadů nové Agendy tak, jak je vidím v kontextu současných ekumenických zásad a forem slavení křtu. Jejich podoba svědčí o upřímné snaze o obnovu liturgického života církve a věrohodné zvěstování evangelia v současné době. Velmi si cením vzniku nových hymnů a responsoriálních zpěvů pro Agendu i prostoru, který Agenda dává jednoduchým liturgickým symbolům a gestům. Ve svém celku však křestním obřadům chybí skutečně jednotná redakce.²⁶ Důvodem je dle mého soudu nedostatečné porozumění vzájemnému propojení základních stavebných principů obřadu křtu a jejich liturgického vyjádření a uskutečnění. Takové porozumění však předpokládá bytostně kladný reflektovaný vztah k liturgické tradici rané a patristické církve a nebojácnou otevřenost současnému ekumenickému hnutí za obnovu a reformu liturgického života. Obojí vposledku vyvěrá z našeho křestního závazku, jímž jsme na sebe přijali radostné jho být ve vší rozmanitosti jedním tělem Kristovým.

1Z hlediska ekumenické obnovy eucharistické modlitby jsou zdařilejšími její návrhy v tzv. Druhé liturgii CČSH.

2Ačkoli prof. Alois Tuháček, jeden z tvůrců prvních návrhů nové liturgie pro Církev československou (CČS) ve 20. letech 20. stol., se chtěl vztahovat k liturgii Jana Zlatoústého „více věcně než formálně". O, Rutrle: Liturgika I,2. Praha: Blahoslav, 1957, s. 42. Srov. Liturgie Dr. Karla Farského. Praha: Blahoslav, 1939.

3Zpěvník CČSH. Blahoslav: Praha, 2005, s. 683n. Modlitba pro křest dospělého dobře odkazuje ke křtu jako „trvalému znamení": „[T]ak jako ty jsi stálý ve své milostivé smlouvě s námi, nechť i my zůstáváme stálí - věrni křtu, který neseme na znamení (PK) života věčného, do něhož jsi nás povolal a v němž nás obživuješ. Amen."

4Má být pronášena před vlastním začátkem bohoslužby, nebo je modlitbou, kterou jednotliví věřící pronášejí tiše během vlastního křtu, nebo je jejím místem závěr křestního obřadu, kdy je novokřtěnec přijímán do společenství?

5Obřad společného křtu ve zvláštním shromáždění pod bodem č. 11 (Agenda, s. 40) uvádí společnou přímluvnou modlitbu, zakončenou modlitbou Páně, která nejvíce odpovídá smyslu tohoto prvku v kontextu křestního obřadu.

6Srov. Agenda (2006), č. 4 a 9, s. 26 a 28; č. 9, s. 31; č. 4 a 6, s. 33. Nicméně musím říci, že zejména modlitby při společném křtu velmi dobře spojují prosbu za katechumeny s prosbou za celé společenství s ohledem na křest, který je váže a spojuje v jedno společenství těla Kristova v moci Ducha svatého.

7The Book of Alternative Services. 2^nd ed. Toronto: The Anglican Book Centre, 1986, s. 155. ISBN 0-919891-27-6.

8Srov. Agenda (2006), s. 45-50.

9Kloním se k tomu, aby v případě slavení svátosti křtu byla tzv. bohoslužba slova (tj. úvodní modlitby, konfiteor, tužby, zvěstování a vyznání víry) vystavěna s ohledem na dynamiku a strukturu vlastního křestního obřadu - tj. křest není do bohoslužby vkládán, ale tvoří jednu z jejích částí (tak např. i Justin Martyr ve své Apologia).

10Tyto dva prvky však nepatří k pevné součásti křestních slibů, neboť některé z jejich možných variant o odpírání zlu a ochotě k trvalému pokání nehovoří (srov. Agenda, č. 6, s. 30n).

11Nicméně je třeba zde zmínit dvě kladné poznámky. Obřad společného křtu ve zvláštním shromáždění ve svých modlitbách obsahuje prosby za obnovu křestního slibu, resp. života darovaného Duchem svatým ve křtu. (Agenda, č. 4 a 6, s. 33). Úvodní slovo k Agendě věnuje pozornost též křtitelnici, v níž spatřuje viditelné znamení „úkolu církve křtít", jež též odkazuje „ke znovuzrození z vody a Ducha a k obnovování církevního společenství." (Agenda, s. 11) Za obřad, jímž jsou obnovovány křestní sliby, je považována svátost biřmování. I v tomto případě se však viditelná obnova křestního slibu týká spíše biřmovanců než celého svolaného společenství.

12Uváděným důvodem je obava, aby gesto předání svíce neoslabilo vlastní akt křtu, který má být vrcholem celého křestního obřadu.

13The Book of Alternative Services, s. 160.

14Je to právě tato trojiční formule spojená se zřetelným projevem vůle být pokřtěn, jež jsou dostačující pro akt křtu v krajní nouzi (viz Agenda, s. 41).

15The Book of Alternative Services, s. 156-158.

16A nutno též dodat, že i zvolená čtení z Písma určená ke zvěstování neobsahují explicitní poukaz k vodě. Podobně je tomu i s modlitbami v tomto obřadu.

17„Všemocný Bože, tvůj Syn Ježíš Kristus se dal pokřtít v řece Jordánu. Děkujeme ti za dar vody očišťující a oživující. Požehnej naše dnešní konání svým Duchem./Amen. Bože, Otče, dej bratru (sestře) N. N. život z vody a Ducha svatého./Amen." Agenda, s. 31.

18Nově vytvořená a zařazená tzv. antifona (responsoriální žalm: Ž 42) obsahuje odkaz k vodě metaforou „žízně" po živém Bohu.

19Agenda, č. 7, s. 34-36.

20„Nebeský Otče, v moci Ducha svatého dal jsi svému věřícímu lidu nový život pod znamením křestní vody. Provázej nás a posiluj tímtéž Duchem, abychom také my - jako znovuzrození - sloužili tobě ve víře a lásce a radosti do plnosti života s požehnáním tvého Syna Ježíše Krista, který žije a vládne po věky věků./Amen." Agenda, č. 4, s. 33.

21Viz pozn. 10.

22„[J]ste zahrnuti do společenství stolu Páně a mezi ty, kteří mají podíl na duchovních darech Božího lidu." Agenda, č. 17, s. 39. Obřad společného křtu je určen též pro společný křest dětí (nemluvňat?). Znamená zmínka o „společenství stolu Páně", že se CČSH přiklání k praxi přijímání večeře Páně nemluvňaty a dětmi? Pokud tomu tak je, proč není „společenství stolu Páně" zmíněno též v obdobném kontextu přijetí do společenství v samotném obřadu křtu dětí a nemluvňat při bohoslužebném shromáždění?

23Agenda, č. 6, s. 30.

24Agenda, s. 45-50, zejména č. 14, s. 48.

25„Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi vodou a mocí Ducha svatého daroval těmto svým služebníkům a služebnicím odpuštění hříchu a pozdvihl jsi je do nového života (z) tvé milosti. Zachovávej je, ó Pane, ve svém svatém Duchu. Daruj jim srdce, které hledá a rozlišuje; odvahu, aby vytrvali ve svém odhodlání; ducha, jenž tebe poznává a miluje; a dar radosti z celého tvého díla a úžasu nad ním./Amen

26Tento, dle mého patrný, nedostatek křestních obřadů nové Agendy je pak spíše výzvou pro ty, kdo jsou službou vysluhování svátosti křtu pověřeni, aby k předloženým obřadům přistupovali poučeně, kriticky a tvořivě s ohledem na větší integritu a sdílnost křestního obřadu.