Dialog a společné rozhodování: předpoklady pro spolupráci a službu

Otázka moci je klíčovou otázkou moderního člověka a důležitým ohniskem sociálních věd.

Moc je v církvi tabuizována více než sex. Na faktu, že jsou v církvi mocní, to nic nemění - ti ale mohou svoji moc tím nerušeněji vykonávat! Kdo si vybere za téma mocenské poměry v církvi, tomu se rychle dostane napomenutí, že hledá spory, že podkopává jednotu, že nahrává protivníkům církve a že přenáší sociologický slovník do oblasti teologie. Mohli by o tom vyprávět ti, kdo odpovídají za sdružení mládeže, a ženy, které se angažují v církvi. Mnozí biskupové prostě popírají, že mají moc. Odkud pramení tato nervozita u mocných mužů?

Náboženský filozof Bernard Welte popsal moc takto: "Člověk je skutečně něčím do té míry, pokud tím chce být. Tato schopnost je ale moc být. Nějaká lidská skupina, ať už velká nebo malá, je skutečně něčím a něco skutečně znamená do té míry, pokud se pokouší vyplnit prostor své existence a svého oslovení mocí. Kde naopak moc mizí, tam mizí také realita zjevného života, a konečně i života vůbec." Paul M. Zulehner počítá touhu po moci ke třem důležitým základním potřebám člověka. Dale Carnegie, právem úspěšný autor mnoha bestsellerů, to formuluje takto: "Každý člověk by chtěl být významný." V církvi panuje spíše "bohatý duchovní život chráněný před mocí" (Thomas Mann). Proti démonizování moci a tabuizaci moci je dobré pokusit se o věcnou diskuzi na toto téma.

Všichni lidé mají potřebu něco vytvořit, něčeho dosáhnout, něco být: k tomu potřebují různým způsobem moc: sílu, zručnost, slova, peníze, pravomoci, vědomosti, zkušenosti...

Všichni se shodnou na tom, že lidské soužití musí počítat s faktorem moci. Mimo několika zarytých anarchistů už o tom nikdo nepochybuje. O to více si musíme klást konkrétní otázky, týkající se moci: Kdo potřebuje jakou moc? Kdo moc propůjčuje? Kdo si zaslouží moc? Kdo ji kontroluje? Na jak dlouho dostane někdo určitou moc? K čemu se dává moc? O tom se vede čilá otevřená diskuze. Lidé dnes nerevoltují proti mocným jen proto, že jsou mocní. Spíše se obracejí proti neprůhledným mocenským poměrům, proti skrytě mocným. Není náhoda, že ruské slovo "glasnosť" udělalo takovou kariéru.

Dnes jde zvláště o průhlednost moci, o její vnitřní odůvodnění pro dobro všech, o připravenost mocných veřejně se zodpovídat; nejen kontrolovat poddané, ale sám se podrobit kontrole.

Pod názvem "Od poddaných k umělcům svobody" vydal Paul M. Zulehner své výzkumy o náboženství v životě Rakouska v letech 1970 až 1990. Je to možné pozorovat všude každý den. Lidé už prostě nedělají to, co jim řekne někdo mocný či uniformovaný nebo nějaký "papaláš". Sebeurčení a seberealizace nebyly nadarmo kouzelnými slůvky posledních let. Své soukromí opouštím jen tehdy, abych spolupracoval tam, kde mám pocit, že jde o mne - ne o nějakou "vyšší věc", tam, kde jsem dotázán na názor a nemusím pouze poslouchat kázání, kde mohu říci své mínění a podílet se na rozhodnutí - a ne jen být zpěvákem ve sboru s dirigentem. Narůžovělá mlha "společenství" a "bratrství", která je znovu ráda vypouštěna, nemůže nadále skrýt skutečné mocenské poměry.

To ovšem neznamená, že by měly být idealizovány plody sebeurčení. Musíme diskutovat, nakolik nakonec současný trend k individualizaci ničí právě liberální demokracii. Musíme analyzovat, proč zrovna moderní, předsudky nezatížení lidé se vydávají napospas pochybným informacím ze svých 30 televizních kanálů. Musíme také přesně rozlišovat mezi seberealizací a sobectvím blahobytu. Nemusíme už jen jediné: diskutovat o tom, zda jsou dospělost a demokracie důležité a užitečné tam, kde lidé pracují společně ve skupinách. Jsou!

Neměli bychom také považovat lidi za tak hloupé, jako by nedovedli rozlišovat mezi různými formami společného rozhodování. To funguje jinak v politice a jinak v hospodářství. Pracovníci a pracovnice v nějakém vědeckém týmu chtějí rozhodovat společně, když jde o jejich práci - proto nebudou hlasovat o pravdě. Společné rozhodování neodstraní učitele a autority (pokud nějaké jsou), ani úřad či službu. Spolurozhodování neznamená nic jiného, než se zúčastnit, protože jako člověk k tomu patřím. Pro zbožnější uši: moje právo podílet se na rozhodování má kořeny v tom, že jsem stvořen k obrazu Božímu. Neexistuje vyšší zmocnění, než být stvořen podle obrazu Boha - a to mají všichni lidé.

Je smutnou zkušeností lidstva, že společné rozhodování nevzniká v nedělních promluvách, nýbrž jen skrze psané právo, které je žalovatelné. Jsou formulace, které by demokraté neměli v debatách raději používat: "My nyní chceme...", "Každý se smí zúčastnit rozhovoru!", "Sestry a bratři, my jsme jedna rodina...", "Chceme přece všichni to samé!", "Musíme být svorni!". První formulace by měla spíše znít: "Já chci. . .", druhá je samozřejmostí, třetí zpravidla není pravdivá, čtvrtá je podsouvání úmyslu a k poslední jen: proč vlastně musíme?

Má-li se dojít ke společnému rozhodování, pak se teologové musí naučit přesně formulovat. Jedná se při tom o konzultaci, nebo rozhodnutí? Jestliže já mám radit, kdo potom rozhoduje? Buďto je zde ten, kdo rozhoduje, proto, aby vyslechl moji radu, nebo aby pokud možno už nějak rozhodl. Demokracie neznamená, že všichni rozhodují o všem. To tvrdí jen ti, jimž je demokracie v církvi trnem v oku. Demokratická kultura ovšem vyžaduje jasnost a průhlednost procesů rozhodování.

Jsem-li ten, kdo o něčem rozhoduje, a hledám radu, pak toto je absolutní minimum, které musím dokázat: přesně vysvětlit, kde potřebuji radu, naslouchat, z toho, co vyslechnu, vytvořit zpětnou vazbu, veřejně vyhlásit své rozhodnutí a stát za ním. Vždy je lepší, rozhodnu-li jen to, co je pokud možno pro mnohé zralé k rozhodnutí, protože druzí pak sami aktivně působí v procesu hledání tohoto rozhodnutí. Toto platí ještě více, jedná-li se o skupiny. Mnoho zkušeností nasvědčuje tomu, že systémy beztak připouštějí jen ta rozhodnutí, ke kterým samy došly. Pouhá rozhodnutí "shora" se prostě neuposlechnou.

Velmi rozšířená politická zkostnatělost více než zřetelně ukazuje, co se stane, mluví-li se sice v nedělních kázáních o spolurozhodování a spoluodpovědnosti, avšak přitom je stále zřetelnější, jak málo je obec tím, kdo rozhoduje. Již mnoho let vyzývají biskupové a kněží věřící k zapojení a spolupráci. Mezitím rádi zdůrazňují evangelizaci jako úkol všech pokřtěných. To, že hlasatelé a karatelé stále méně docházejí sluchu, má přirozeně mnoho důvodů. Jedním z nich je to, že biskupové a kněží lidi často přehlížejí. Kdo vyžaduje spolupráci, ten musí podporovat spolurozhodování! Namísto slovního zaklínání se tím, co máme v církvi společného, je zapotřebí jasných a účinných struktur pro dialog a spolurozhodování všech. Mluvit o mocenských poměrech v církvi je nezbytné pro její hodnověrnost. Cílem není napadnout nebo odstranit moc, nýbrž ji dělit a rozdělit. Nejde o nějaký boj proti mocným, ale o proces zmocnění všech, ke kterému dal podnět II. vatikánský koncil. Teprve až bude poctivě - toto slovo se musí slabikovat docela pomalu - znovu přijat, pak bude opět narůstat zapojení a spolupráce pokřtěných a biřmovaných (není-li na to již příliš pozdě). Hodnověrnost těch, kdo se ucházejí o spolupráci věřících, jen vzroste, uskuteční-li se tyto struktury společného rozhodování: spolurozhodování při jmenování biskupa, spolurozhodování při obsazování míst spolupracovníků v pastoraci, spolurozhodování při stanovení těžiště pastorace, spolurozhodování farních společenství o hospodaření diecéze, účast žen na spolurozhodování.

Spolurozhodování při udílení cen na farním karnevalu nestačí k získání aktivních a samostatných spolupracovnic.

V diskuzi o demokracii existuje velký odpor proti takzvané demokracii spolupráce. Nesplnila se naděje, že se lidé budou více podílet, jestliže budou moci více rozhodovat, a že jejich účast zvýší i jejich zapojení a odpovědnost. Politologové z toho vyvozují fenomén "demokracie mas". Pouze v malých přehledných skupinách vedou formy aktivní občanské účasti k pocitu: toto je moje obec, ve které chci spolupůsobit. Demokracie mas může zjevně jen těžko motivovat občany a občanky k aktivní a tvořivé spoluúčasti. Zkušenosti ostatně ukazují, že ve starších demokraciích existuje i přes lenivost blahobytu rozvinutá politická kultura s vysokým smyslem pro zneužití moci a politickou odpovědnost.

Možnosti podílet se na rozhodování nevytvářejí automaticky nadšenou spoluúčast - ale bez spolurozhodování jistě není žádná spoluúčast. Katolíci, kteří schvalují vzrůstající demokratizaci na zeměkouli, by se také měli jednou zeptat, proč katolická Latinská Amerika tak zápasí s demokracií, proč Portugalsko a Španělsko byly posledními diktaturami v západní Evropě, proč Itálie a Polsko - rovněž "katolické" země - stěží zvládají své problémy s volbami a rozhodováním parlamentu.

U tak komplexního procesu, jakým je fungování demokracie, existuje mnoho příčin poruch. U vyjmenovaných zemí spočívá podle mého názoru příčina v tom, že katolíci ve své náboženské socializaci a ve své spiritualitě zanedbali myšlenku odvážnější a dospělejší účasti. Koncil na tom prakticky nic nezměnil. Mají snad katolíci strach zasadit se aktivně za demokratizaci, protože by pak po nich někdo z vlastních řad požadoval demokratickou kulturu? Demokracie mas není ani farní obec ani diecéze. To znamená, že by se vyplatilo vytvořit struktury dialogu a spolurozhodování pro všechny, čímž by se mohla zlepšit identifikace s církví. Dospělost a odvaha by podpořily to, co by křesťanství v pluralistickém světě jen prospělo. Křesťanská obec vzniká skrze kulturu dělení: vzájemné sdílení zkušeností víry, dělení se o hmotné statky, dělení úkolů a moci. Kdo si myslí, že by mohl požadovat první dvě vize bez té třetí, ten dělá z lidí ovce; nesmí se pak divit jejich bekotu.

(Lebendige Seelsorge, duben 1994; přeložil Ondřej Bastl)