O konfesionalismu

Zdá se mi, že vedle rostoucí touhy po jednotě Kristova lidu, církve, u věřících, úměrně roste důležitost slova .konfese" nebo "identita" u těch, kdo církvemi chtějí vládnout. Nebudu nyní posuzovat, zda je k tomu vede strach z neznámé, nové situace, jež by se jejich vládě mohla vymknout - anebo zda si opravdu myslí, že i nebe je rozdělené a k tomu, aby se do něj člověk dostal, je zapotřebí, aby u brány předložil legitimaci své konfese a seznam statečných činů, jak tuto konfesi hájil. Nebudu nyní zkoumat motivy těch, kdo neoblomně brání svůj .nejlepší" dvorek, ale pokusím se ukázat rozdíl mezi takovýmto přístupem - jež budu dále nazývat konfesionalismem - a křesťanstvím.

V Ježíšově modlitbě za učedníky, jež je zapsána v Janově evangeliu, čteme:

.Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (J 17, 20-21)

Apoštol Pavel píše v listě do Efezu:

.Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni, jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech." (Ef 4, 2b-6)

Konfesionalista říká:

.Někdo se hlásí k Pavlovi, jiný k Apollovi, někdo k Petrovi, já ke Kristu." (viz 1 K 1,12)

Konfesionalismus žije z rozdělení. Konfesionalismus stojí na skutečnosti, že část církve staví proti ostatním částem církve a tím si dokazuje své oprávnění.  Má neustálou potřebu dokazovat si, že jeho část je lepší než ostatní.  .Má konfese se nejvíce drží Bible," .má nejvěrněji pokračuje v pastýřské službě Petrově," .má je nejotevřenější světu". . . chlubení pak může vést až k absurdnímu uzavření kruhu: .Má konfese je nejvíce ,naše‚." Zde se dostáváme k jádru problému. Samuel Taylor Coleridge je vyjadřuje tímto způsobem:

.Ten, kdo začne mít raději křesťanství než pravdu, pokračuje tím, že lásku k vlastní sektě či církvi staví nad lásku ke křesťanství a skončí u toho, že sebe bude milovat více než všechny ostatní." Stojí-li v základu stavby sebeláska a sebeobdiv, nemůže tam stát Kristus.  Je-li skupina lidí zahleděna do sebe, pak jí nepomohou ani slzy budící výpovědi o tom, jak věrně Bohu slouží, jak krok za krokem následuje Ježíše, jak ryzí je její křesťanství. . . taková skupina není a nemůže být církví.  Konfesionalismus začíná oslavou vlastní síly a končí slabostí. Křesťanství začíná vědomím vlastní slabosti a nedostatečnosti a končí - nebo lépe řečeno - je završeno Božím milosrdenstvím.

Co se týče ekumény - ta je možná mezi církvemi. Ne-církev a církev nemohou bydlet ve společném domě. To je, jako by spolu chtěly přebývat voda a oheň. Podstatou konfesionalismu je neekumeničnost. S ostatními bude kamarádit jen tehdy, plynou-li z toho pro něj výhody. Oproti tomu církev touží, aby byla viditelně jedna, jako Kristus je jeden.

Mluvím-li o církvi a ne-církvi, křesťanství a konfesionalismu, musím zdůraznit, že obojí prochází nejen všemi denominacemi, ale i každým z nás - mnou, která o tomto rozdělení píši - i tebou, kdo o něm čteš. Tříbení duchů není tedy pouze vnější záležitostí, ale i vnitřním zápasem.  Bez vnitřního zápasu - v sobě samých, není možné vést zápas vnější. Tento axiom bývá ale také zneužíván. Konfesionalismus nazývá touhu po viditelné jednotě církve spiklenectvím, využívá faktu, že jednotliví křesťané si jsou vědomi svých vlastních slabostí a odkazuje je výlučně k .nápravě jejich vlastní osoby". Ona .náprava" je ovšem celoživotní záležitostí. A tak konfesionalismus hraje na strunu pokory a říká: .Až do smrti nebudeš mluvit do ,mých‚ věcí." Protože konfesionalismus vidí na všech stranách potenciální nepřátele, snaží se opevnit. Čím slabší je uvnitř, tím více cítí potřebu hrozit silou. Mocí křesťanství však není násilí, ale láska. Strach a uzavřenost konfesionalismu jsou způsobeny ztrátou moci lásky. To slovo (láska) se samozřejmě používá i nadále, ale má jiný význam. Mluví-li konfesionalista o lásce, myslí tím věrnost sobě samému.

Tyto úvahy možná vyvolají otázku: Což na konfesionalismu není nic dobrého? Má odpověď je: Není. Konfesionalismus se dá přirovnat k nacionalismu. Nacionalismus karikuje lásku k vlasti, konfesionalismus lásku k vyznání.  Obojí mění ctnost ve hřích - a přitom se tváří jako ještě čistější a pravější ctnosti.

Ivana Dolejšová

Poznámka k článku I. Dolejšové o konfesionalismu

Slovo konfesionalismus může mít i pozitivní význam. Jak ukázal prof. Heinrich Petri, dogmatik z Řezna, v přednášce při setkání Ekumenického kruhu v Domažlicích v lednu 1991, budou mít zřejmě konfese v rámci sjednoceného křesťanstva pozitivní roli - budou zaručovat, že nedojde ke zglajchšaltování a ztrátě dílčích hodnot, které v jednotlivých konfesních rodinách nepochybně existují, a tím budou konfese vytyčovat prostor legální plurality.

• jv-