043 - září 1994

Budeme chodit středou?

Počátkem prázdnin nás ministr sociálních věcí potěšil návrhem zásad pro pomoc lidem v nouzi. Část pomoci prý bude přenesena ze státu na obce, bude se využívat obecní solidarity. Existuje však vůbec něco takového jako obecní solidarita? Nejde jen o špatné zkušenosti s dosavadní sociální politikou obcí - tu ospravedlňuje to, že obce zřejmě skutečně nemají na účinnou sociální pomoc. Jde o to, že i v sousední sociálně tržní velmoci je kolem sociální pomoci vytvořena atmosféra, jako by její příjemce byl parazit obce. Moje prababička takovouto pomoc zažila, když její manžel ztratil zrak a ukázalo se, že dobrodinec kapitalista neodváděl sociální pojištění, které mu strhával z platu. Měla ovšem štěstí, neboť to bylo ještě v dobách před komunistickou morální devastací a v obci, kde bylo sto procent praktických katolíků. Po první chůzi středou přinesla několik hrstí mouky a trochu omastku.

Vícekrát nikam nešla. Její manžel, děti ani ona přece hlady nezemřeli, takže naši otrlejší bratři v Kristu by řekli, že to byla dobrá sociální politika, která ji motivovala k tomu, aby se o sebe postarala sama. Nechci jim brát jejich stanovisko, když však slyším o obecní solidaritě, mám chuť zavolat spolu s oním dělníkem ze starého protikomunistického vtipu: "Ještě mi vyprávěj o Šípkové Růžence, tu mám nejradši."

jv-