Článek o problému moci v církvi se dotýká často
diskutované problematiky demokracie v církvi. Fundamentalistický argument
proti demokracii v církvi říká, že demokracie v církvi být nemůže,
protože církev má hierarchickou strukturu a o pravdě se nehlasuje. I o tomto
argumentu ovšem platí Murphyho zákon, že je jednoduchý, přesvědčivý a dokonale
falešný. Všichni jistě budeme souhlasit s tvrzením, že o pravdě se
nehlasuje - těžko však popřeme, že všechna dogmata, včetně dogmatu o papežské
neomylnosti, byla přijata hlasováním. Samozřejmě i toto tvrzení je příliš
jednoduché, než aby bylo takto pravdivé, nad faktem samotným však je nutno se
zamyslet. Dále: Demokracie v církvi
nejen být může, ale vždy v nějaké formě byla a je, aniž by tím byla
teologicky narušena struktura církve. Nezapomeňme, že ve staré církvi se
biskupové volili, a nebyli to ledajací biskupové, kteří se takto demokraticky
biskupy stali. Bůh se přiznával i k dosti pošetilým volbám, například když
si lidé vybrali člověka ani nepokřtěného (sv. Ambrož). Bývali to, pravda, nezřídka biskupové ženatí
či svatí synové ženatých biskupů. . . Mně osobně se zdá nejperspektivnější demokracie
benediktinská, kdy není zpochybňována kompetence autority rozhodnout, autorita
je však povinna vyslechnout všechny, kdo k věci chtějí něco říci, takže
nejedná jen pod vlivem určitých skrytých klik. V tomto bodě výjimečně
souhlasím s tím, co řekla M. Thatcherová při návštěvě Prahy - že totiž je třeba
zjistit, co kdo chce, nikoli demokraticky uhádat nějaký kompromis, který
vlastně nikdo nechtěl.
Poslední komentáře