Paul M. Zulehner, v současnosti zřejmě nejvýznamnější
rakouský pastoralista, načrtl při Evropském katechetickém kongresu dva základní
typy evangelizace.
První model označil jako indoktrinaci, druhý jako
inkulturaci (z názvů je zřejmé, který model Z. upřednostňuje). Základ obou
přístupů je společný:
.Boží dar církvi - evangelium jako Boží sen o člověku".
Rozdíly vyvstávají až při pohledu na svět, který je interpretován rozdílně, a z této
rozdílné interpretace pak vyplývá rozdílné jednání. Model indoktrinace hodnotí moderní
kulturu negativně - svět je špatný, bezbožný a permisivní. Náš úkol: přinést
světu evangelium o dobrém Bohu. Struktura evangelizace je jednoznačně
monologická - církev učí.
Naproti tomu model inkulturace vidí svět diferencovaně
(srv. Mt 13,29). Nikoli ovšem růžově či
naivně, ale teologicky: Bůh je od počátku přítomen v dějinách, dějiny
světa jsou dějinami spásy a Boží působení v Duchu svatém není marné. Tento
pohled byl obnoven Druhým vatikánským koncilem, vyjadřuje důvěru v Boží
věrnou přítomnost ve světě, - s námi, církví, někdy před námi, někdy
dokonce proti nám.
Koncept, v němž je svět viděn jen negativně, je
heretický. Odráží deistickou představu Boha - Bůh jednal jen na počátku.
Naproti tomu model inkulturace počítá s Boží přítomností ve světě, s Božím
jednáním, které předchází naší evangelizaci. .Evangelizace znamená, že církev
učí a učí se." (C. M. Martini) Struktura
komunikace je tedy dialogická. Církev, která nepoznává znamení času,
nenaslouchá Bohu. Tradice i přítomnost jsou dva legitimní zdroje teologické
práce. Deistický koncept v současnosti v evropské církvi - podle
Zulehnera - převládá. Církev nevnímá aktuální Boží jednání. Kdyby je vnímala,
měla by mnohem menší obavy z budoucnosti a její evangelizace by vypadala
docela jinak.
Poslední komentáře