Porušené znamení v porušené církvi

V každodenní praxi katolické církve je dvojjediné znamení chleba a kalicha rozpůleno: Až na vzácné výjimky zůstává kalich vyhrazen knězi. A to přesto, že Matoušovo evangelium jednoznačně cituje Ježíšův příkaz: Pijte z něho všichni. Ale i symbol chleba je v katolické praxi realizován jen redukovaně. Lámání chleba jako symbol sdílení se opět omezuje jen na velkou hostii kněze. Věřící většinou dostávají jen předem naporcované malé hostie. Potíže, které máme se správným vykonáním symbolu, pocházejícího od samotného Ježíše, můžeme vidět jako poukaz k naší vlastní nouzi, na níž symbol ukazuje. Víno, tak často odpírané, je i znamením radosti.  V jeho odpírání můžeme vidět znamení našich vlastních obtíží žít křesťanství, které se dokáže radovat ze života, i z jeho smyslových radostí. Naše potíže se skutečným dělením chleba ve sv. večeři zpochybňují naši základní schopnost sdílení. Vždyť by to opravdu byla lež v řeči liturgických znamení, kdybychom chtěli v bohoslužbě lámat a dělit eucharistický chléb, ačkoli se v každodenním životě nedovedeme rozdělit. To už je poctivějším symbolem nechat hostie naporcovat strojem. Podobně povážlivé je to s janovským znamením umývání nohou jako Ježíšovým symbolickým výkladem eucharistie.  Umývání nohou je podle vlastních Ježíšových slov symbolem rezignace na panovačnost, služby největšího nejmenším. Je to doslova politický symbol.  A v tom by mohla spočívat potíž, kterou křesťané s tímto symbolem mají.  Z umývání nohou se stalo výjimečné a silně stylizované gesto v hierarchickém rituálu. Ostrá disonance, kterou vyvolává ceremonie umývání nohou ve slavnostní katedrální bohoslužbě, však má v sobě také něco dobrého: Cítíme, jak jsme ještě vzdáleni od bratrského a sesterského společenství bez panovačnosti.

Präsent 12/95. Autor je pověřen pastorací vysokoškoláků v Linci.