Otázka interkomunia mezi katolickými a evangelickými křesťany

Pro narůstající počet křesťanů se otázka interkomunia stává otázkou velmi palčivou.

Z teologické reflexe tohoto problému vyplývají argumenty jak pro, tak i proti interkomuniu, a také v novém ekumenickém direktáři (z 25. 3. 1993) lze nalézt náznaky obou stanovisek. O eucharistii se tu píše (odst. 129) jednak jako o zdroji křesťanského společenství a duchovního života, a na druhé straně se zde zdůrazňuje nutnost spjatosti eucharistie s plným církevním společenstvím a jeho viditelným vyjádřením, tedy s církví římsko-katolickou (viz. odst. 206).

Vyjadřuje-li se direktář v odstavcích 129 - 136 o možnostech spoluúčasti evangelíků a katolíků na svátostném životě (o východních církvích pojednává v tomto ohledu předchozí oddíl), uvádí nejprve dva základní principy:

1/ Křest jako svátostné pouto mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni.  2/ Eucharistie jako duchovní potrava, která umožňuje překonávat hřích a žít vskutku životem Kristovým.

Na základě těchto principů povoluje katolická církev přístup k eucharistii těm, kdo sdílejí jednotu ve víře, modlitbě a životě církve.

Pokud tedy pokřtěný nekatolík

a)  nemůže naplnit touhu po svátosti u duchovního své církve,

b)  požádá o svátost ze své vlastní iniciativy,

c)  projeví katolickou víru ve věci této svátosti a je

d) řádně disponován (?),

smí mu katolický kněz posloužit svátostí eucharistie (a také svátostí smíření a pomazání nemocných).

Toto ovšem podle direktáře výslovně platí pouze v nebezpečí smrti. V ostatních případech by (odst. 130) měl diecézní biskup (biskupská konference) vypracovat .všeobecné zásady pro posuzování situace vážné a naléhavé potřeby".  Do této kategorie jsou zahrnuta také ekumenická manželství (odst.146).

Katolík se podle direktáře může účastnit eucharistie v jiné církvi pouze tehdy, je-li eucharistie v této církvi platnou svátostí (ovšem z římskokatolického pohledu!). - Zde je bohužel stále přítomna snaha mít .patent na pravdu", což má se skutečným ekumenismem jen málo společného. O této tendenci (.Rechthaberei") pojednává také A. Görres ve své studii Pathologie des katholischen Christentums jako o projevu jakéhosi kolektivního církevního patriotismu (Handbuch der Pastoraltheologie, díl II/1, str. 306).  Druhá podmínka - platné vysvěcení vysluhujícího duchovního (otázka úřadu) - je problémem prakticky ještě nepřekonatelnějším. Při takovém rozdělení dochází spíš k diskriminaci evangelických církví (stále se tu dává najevo, že pouze my katolíci slavíme tu správnou eucharistii) než k ekumenickým krokům. . .

U nás zatím biskupská konference, pokud vím, nevypracovala žádné směrnice o možnostech interkomunia v naléhavých případech, což mi vadí zejména v případech ekumenických partnerství a manželství. To jsou totiž situace, které interkomunio přímo vyžadují, mají-li partneři křesťanskou víru smysluplně žít a vychovávat v ní také své děti.

W. Pannenberg a K. Lehmann došli na teologické rovině v otázce eucharistie v mnoha ohledech ke shodě, což je pro mě povzbuzující.  Je mi jasné, že úplné interkomunio je v současné době zatím spíš snem. Vím také, že předpokladem interkomunia je zakotvenost ve své církvi (.vědomí, kde jsem doma").

Protože však mám mezi evangelíky dost přátel a s otázkou interkomunia se snažím (snad poctivě) vyrovnat, nemyslím si, že bych měl jejich pozvání k slavení Večeře Páně odmítat.

Poznámka k článku o interkomuniu

Opětovně je nutno připomenout, že problém nespočívá v tom, že by katolická církev nebyla schopna uznat evangelické služebníky jako kazatele a večeři Páně jako památku Kristovy smrti. Spíše jde o to, že evangeličtí kazatelé (aspoň v českých zemích) nechtějí být považováni za kněze v katolickém smyslu a slavením večeře Páně nechtějí sloužit katolickou mši. Katolické uznání by tedy odporovalo sebepojetí protestantismu. Lehmann a Rahner se setkávají na katolické půdě, jejíž určitý pruh je přístupný z obou stran hranice, většina katolíků i protestantů se však prochází po jiných cestách.

• jv-