Otevřený dopis našim katolíkům

Bratři a sestry v Kristu.

Blíží se svatořečení Jana Sarkandera. Chystá se návštěva papeže Jana Pavla II. V naší společnosti i v naší ekuméně roste napětí. Zajímá mne Jan Sarkander v aktuální přítomnosti a v blízké budoucnosti.

Proto se pozastavuji nad tím, že ze své minulosti vyjímáte postavu, která spadá do éry konfliktního paradigmatu reformačně-protireformačního, abyste ji vztyčili a oslavili dnes - v paradigmatu pluralitní, ekumenické, postmoderní situace.

Svatořečení Jana Sarkandera nemůže být chápáno jen jako vnitřní záležitost římskokatolické církve, nýbrž stává se významným signálem pro nás všechny ostatní. Je a bude to hlasitý signál vyslaný do celého světa. Svatořečit přijede papež Jan Pavel II. Každý nezaujatý pozorovatel musí uznat, že je to papež, který svou progresivitou významně přispěl k pádu komunismu, ale který je zároveň po stránce teologické a církevně politické značně konzervativní. Nemohu se tedy ubránit dojmu, že Sarkanderovo svatořečení v Olomouci má přispět k podpoře jeho konzervativního programu nově .evangelizované" Evropy, programu, který mimo jiné čelí zhoubnému západnímu .liberalismu". Takže i naši přední politikové mohou být při jeho návštěvě nechtěně vtaženi do .evropského" dilematu, které prochází nitrem dnešní římskokatolické církve.

Není pochyb o tom, že drtivá většina lidí v naší vlasti si přeje, abychom se znovu usadili ve staré Evropě a dříve či později vstoupili do evropských institucí. Avšak už po nějakou dobu si kladu otázku, zda do téže Evropy chce směřovat i naše římskokatolická církev, která je tak nekriticky poddaná svému antiliberálnímu papeži a jeho politice. Nebo jinak řečeno: Do jaké Evropy chce vstupovat a jakou Evropu by chtěla vytvářet? Vždyť je očividné, jak se nám dnes Evropa .po katolicku" rozděluje:

Jednu evropskou linii tvoří koridor Itálie, Chorvatsko, Slovensko, Polsko, Litva s katolicismem teologicky konzervativním, církevně autoritativním a společensky patriarchálním. Jinou evropskou linii představují Německo, Švýcarsko, Francie, Holandsko, Anglie, až i Severní Amerika. Tady je katolicismus teologicky, církevně i společensky, podstatně jiný. V tomto kontextu se zdá, že Sarkanderovo stavořečení by mohlo připojit Moravu k oné jihoseverní katolické magistrále tradicionalistického konzervativismu, kde se rozfoukávají vyhaslá dějinná paradigmata (středověk, protireformace, baroko, antimodernismus).

Ale co naši katolíci zde v Čechách? Na které z obou naznačených os se již nacházejí anebo pro kterou linii se nyní rozhodnou? Zdá se mi, že dosud jenom váhavě přešlapovali na místě anebo se pokoušeli - s prominutím - sedět na třech židlích naráz: Sedíce na jedné židli přijmou ohlašované svatořečení vnitřně za své a rozjedou se do Olomouce uvítat svatého Otce s filipínským nadšením. Sedíce na druhé židli budou ujišťovat o svých poctivých ekumenických snahách a o opravdové touze po sbližování s omluvným sarkanderovským bagatelizováním. A sedíce na třetí židli budou udivovat zklamaný a nedůvěřivý národ proklamacemi o kristovské službě této společnosti bez postranních choutek po moci a bohatství, a to navzdory aférám jako jsou kauzy Národního divadla a katedrály svatého Víta. Bratři a sestry katolíci, nelze už déle sedět na třech židlích zároveň. Píše vám to otevřeně jeden z těch vám ekumenicky nejbližších, kteří vaši pozici začínají takto vnímat. Přestáváte být pro nás čitelní. Snažíte se spojovat neslučitelné. Měli byste se konečně rozhodnout. A my nekatolíci si přejeme, abyste zvolili pozici, která by vám dovolovala komunikovat jak s jinověrci tak s většinou naší necírkevní veřejnosti.

Katolíci na té jihoseverní magistrále i na té západní frontě jsou alespoň čitelní. Zkušenosti nekatolíků z těchto zemí o tom hodně vypovídají. A tak se vás ptám, zda byste jako věrní a opravdoví římští katolíci dokázali případně po tisících protestovat proti papežskému rozhodnutí jako ti ve Francii, zda byste po desetitisících podepisovali petice proti nepopulárnímu biskupovi jako ti v Rakousku, zda byste vypovídali poslušnost problematické církevní vrchnosti jako ti ve Švýcarsku, zda byte se veřejně zastávali pronásledovaných kněží a teologů jako ti v Německu? Anebo pojedete poslušně a pokorně do Olomouce?

Jeden současný teolog napsal, že dnešní křesťanstvo stojí před novým a jiným rozdělením, které probíhá napříč našimi církvemi, konfesemi, spiritualitami. Že mnozí cizí jsou nám bližší než mnozí naši vlastní. Přiznávám se, že i tohle dělení nejednou pociťuji vůči vám i vůči svým. A jako se distancuji od Sarkanderova svatořečení, distancuji se i od našich, kteří chodí pálit hranice na 6. července. Není vyloučeno, že máme vůči vám nemalý dluh právě v tom ohledu, že se vám prezentujeme především v historických postavách onoho konfliktního reformačně-protireformačního paradigamtu - Husem, Lutherem, Kalvínem - zatímco .reformace" musí znamenat pro nás všechny - pro vás i pro nás - trvalé úsilí o rehabilitaci biblické víry, zejména starozákonní dějinné dynamiky a novozákonního ekumenismu spásy. A tak záměrně uzavírám s tím, že kritika na vaši adresu úzce souvisí se sebekritikou obrácenou do našich evangelických řad. Zdá se, že v nastávajících květnových dnech se odloučíte od nás ostatních - nekatolíků a sekularistů, které Sarkanderovo svatořečení stmelí v paradoxní vzdoroekuménu. Nezbývá než se zeptat, co zůstane pro vpravdě křesťanskou ekuménu v naší zemi, pokud vůbec něco zůstane?

Doufejme, že to, co navzdory všemu zůstává: .Víra, naděje, láska."

Hradec Králové, leden 1995

Pavel Otter, evangelický farář ČCE