Pád komunismu bylo jistě možno očekávat; otázka byla, kdy?
Vně vězeňských zdí mohly některé známky signalizovat přicházející osvobození.
Ale vězňové sami byli zaskočeni. Katolická církev spolu se svou hierarchií byla
získanou svobodou zmatena. Po nějakou dobu ještě fungovaly myšlenkové stereotypy
a mechanismus státního řízení církve. Posléze začala církev dělat první
ustrašené a opatrné kroky.
Po vytouženém dešti vydá poušť velkou hojnost rostlin a
květů. Totéž nastalo u nás. Obrovské množství duchovních a kulturních jevů
získalo novou sílu. Místo uváženého, řízeného vývoje nastal chaotický, volný,
bujný růst. To mohlo vyvolat úzkost a
nejistotu. Církev brzy začala vnímat své okolí jako nepřátelské. Tváří v tvář
diktatuře byly církev a opoziční skupiny spojenci. Svoboda uvolnila
diferenciaci. Jednota se začala drolit. V bolestném
procesu bylo nutno si všimnout dvou nebezpečí pro společnost.
Ideologie komunistické diktatury povzbuzovala
sekularizační tendence.
Spodní proud konzumismu má podobný efekt, nyní stále sílící. Vedení církve mělo a má zpoždění při
rozpoznávání znamení času. Odpovědi byly nejednoznačné. Vypadá to, jakoby v našem
složitém a sekularizovaném světě se církev snažila v kroji a s výzbrojí
z minulých dob dobýt zpět svoji dřívější roli. Přizpůsobení se novým
podmínkám zabere čas. Církev a společnost nemluví stejnou řečí. Užívají různých
termínů; mají časově odlehlý styl. Vyskytují se nedorozumění, konflikty, boje.
Výsledkem je obecně špatný pocit, jak ve společnosti, tak
v církvi. Když diktatura zmírala,
společnost očekávala od církve mnoho, možná příliš mnoho: morálku a vzdělání,
sociální a charitativní podporu, a možná i zprostředkování v ekonomice.
Jak očekávání, tak odpovědi se ukázaly jako nereálné a přinesly rozčarování.
Církev nebyla schopna reagovat rychle a když žádala pro své činnosti finance,
stala se nepopulární. I po převratu
zůstává financování církve nevyřešeno, ať už z vlastních zdrojů nebo
odjinud. Stát podporuje její přínosy obecnému blahu. Parlament každoročně
rozhoduje o podpoře náboženské aktivity církve; jinými slovy, tato podpora je
závislá na politické a ekonomické situaci.
Zákon o restituci bývalého církevního majetku uznává, že budovy by se
měly vrátit, pokud jsou určeny pro náboženské, kulturní nebo charitativní
účely.
To také znamená, že zákonní vlastníci (diecéze, sdružení,
řády) jsou připoutáváni k svému bývalému majetku a svým bývalým aktivitám.
A když tyto budovy užívá teď někdo jiný, požadavek na jejich navrácení vyvolává
antipatie a polemiky. Mluví se o kulturním boji, jako byl Kulturkampf v Německu
v devatenáctém století. Nezbytné opravy těchto zanedbaných budov spolykají
velké sumy peněz. Pouze ojediněle dochází k rozhodnutí organizovat život v nových
formách a nenechat se determinovat předkomunistickou minulostí.
Většina církve má před očima ideál a realitu předválečného
období: mocná a silná církev, vlivná svými institucemi. Byly činěny pokusy
budovat takovouto církev. Značný počet lidí se cítil těmito snahami ohrožen.
Očekávali církev milosrdenství, usmíření a lásky. Vyvinula se groteskní
situace. Církev byla postavena na pranýř jako chamtivá a posedlá majetkem.
Zároveň se ale od ní očekává, že bude společnosti zdarma sloužit a že jí vše
obětuje. Církev každopádně sleduje model
státní církve. Zkušenosti z nedávné minulosti a s malými křesťanskými
skupinami nebyly zhodnoceny. Dostatečně se neprosadil obraz církve vytvořený
Druhým vatikánským koncilem, přestože se každý na něj odvolává.
Vypracování a rozvinutí pastoračního plánu bylo zkříženo
názorovými rozdíly. Činnost církevních
představitelů se řídí pouze momentálními tlaky a příležitostmi. Po převratu
bylo možno doufat v církev otevřenou, schopnou dialogu. Dnes se zdá, že
nabyla vrchu obnova autoritativního řízení a ochranářství vůči vlastní
instituci. Všude se církev stává rigidnější. V již tak dosti komplikované
sociální situaci vyvolává toto chování odcizení a provokující kritiku. Ve
společnosti se neozývají pouze antiklerikální hlasy, ale též hlasy církvi
nepřátelské.
Církev bojuje na mnoha stranách. S velkými obtížemi
získala místo ve sdělovacích prostředcích, ale jen postupně je naplňuje
přitažlivým obsahem. Bojuje o školy
všech stupňů. Vznikla Katolická univerzita a další církevní učiliště, vznikly
školy i mateřské školky. V celku však představují jen tři procenta
školských institucí.
Maďarská církev postupně navazuje vztahy se světovou
církví. Přijímá značnou materiální podporu od organizací, diecézí a
jednotlivých institucí. Tato pomoc je akceptována bez obtíží a je chápána jako
protihodnota za prožité zkušenosti. Potíže v chápání a též uměle
vyvolávaná panika vytvářejí mezi lidmi pocit, že se musí chránit před duchovním
vlivem .Západu" a před .nebezpečnou" západní teologií. Pro křesťany ze Západu,
kteří chtějí maďarské církvi pomoci, jsou to bolestné zkušenosti.
V letech kolem převratu existovaly početné laické
iniciativy, ale ty se setkaly s nedůvěrou oficiálních církevních míst.
Mnohé rezignovaly a rozpadly se. Laikům je přístupné katechetické vzdělání a
teologické kursy. Odhodlání jejich účastníků však ztroskotává na klerikálním
postoji, který zde převládá. Takže
zatímco v maďarské církvi existuje mnoho dobře míněného úsilí, nesnadno se
prosazuje v rozporné situaci zděděné z komunismu. Neexistuje žádná krizová strategie pro rychlý
pokles počtu kněží, který nestačí vyrovnat slabý nárůst počtu povolání.
Přepracovanost s sebou nese nebezpečí pro kněze a jejich zdraví. Je
naléhavě nutné zapojit laiky. Stejně životně nezbytné je změnit způsob myšlení
a přiblížit představu o církvi směrem k situaci, v níž každý spolupracuje
na základě vlastní odpovědnosti a všichni pracují společně jako bratři a
sestry.
Církev se postupně otvírá společenské odpovědnosti. V této
oblasti je žeň bohatá. Ekonomická a morální situace v zemi činí potřebu
sociální a charitativní činnosti církve stále nezbytnější.
Uplynulá léta církve v Maďarsku byla naplněna zápasy
a úsilím. Bůh nás učí prostřednictvím historických výzev a událostí. Zpočátku
se podařilo upevnit hierarchický řád církve, vytvořit nové instituce a obnovit
život náboženských řádů. Církev bojuje o své místo v médiích a ve
školství. Je si vědoma mnoha nedokončených úkolů. Ale vždy působí s nadějí
na pomoc Pána dějin.
Autor je biskupem a arciopatem maďarské benediktinské
kongregace a bývalým sekretářem maďarské biskupské konference. Z Concilia
č. 2/1995 přeložil Vladimír Roskovec.
Poslední komentáře