Ukázka z nové knihy Jana Jandourka Pohanokřesťanské
meditace
Žijeme ve světě přeludů, jejichž přesný smysl nejsme
schopni rozeznat. Jako bychom se pohybovali mezi stíny a pravá podstata věcí
nám zůstává utajena. I z Měsíce známe na
vlastní oči jen jednu tu přivrácenou stranu. Tak je tomu i se vším ostatním.
Skutečnost musí být nejdříve přecezena přes naše smysly a probrána rozumem, než
jsme schopni s ní pracovat dál. Teprve po dlouhé době pak poznáme význam
mnoha důležitých událostí, které v době jejich prožívání byly
nepochopitelné nebo záhadné. Něco
podobného popisuje příběh učedníků jdoucích do Emauz (L 24, 13-35). Jeruzalém, ze kterého vycházejí, není v tomto
podání posvátným místem tří náboženství, jak ho známe my, ani svatým městem
Izraele, jak ho znali oni. Je to místo
zmatku, zklamaných nadějí, zhroucení dosavadních životních a náboženských
jistot. Kleofáš a jeho druh, kterého neznáme jménem, jistě nepatřili mezi lidi
s malou vírou nebo odvahou. Vydrželi mezi Kristovými žáky až do posledních
chvil, a to není málo. Setrvali dokonce i dva dny po jeho smrti, čemuž se říká
věrnost až za hrob. Teď však odcházejí. Jejich
krátký příběh nepochopíme, jestliže jej budeme pokládat za obyčejný popis
události, která se stala kdysi v prvním století po Kristu. Je to ve
skutečnosti popis zasvěcení do víry, znázornění křesťanské mystagogie v širším
slova smyslu. Oba totiž procházejí tím samým, čím musíme projít i my. Proto
zařazujeme tento úryvek z evangelia na počátek našich úvah o několika málo
kapitolách z Ježíšova života. Chceme navodit tutéž atmosféru tázání se a
hledání tam, kde se zdá, že veškerá pravda a naděje již beznadějně vzaly za
své.
V první fázi spojili tito učedníci svůj život s Ježíšem
z Nazareta. Stali se věřícími .z přesvědčení", jak je tomu u většiny
návštěvníků bohoslužeb a pilných vykonavatelů náboženských úkonů a plnitelů
předsevzetí. Jejich svět se však náhle zhroutil během několika hodin. Narazili
na zkušenost, která odporovala celému jejich dosavadnímu náboženskému obrazu
světa. Pro ně to byla Ježíšova smrt, pro nás to mohou být těžké pochybnosti,
vlastní nebo cizí utrpení, hloupost v církvi nebo krutost tohoto světa.
Docházíme k náhledu, že všechno je jinak, než jsme si do této doby ve víře
téměř dětské představovali. Ocitáme se v podobné situaci, jako oni v Jeruzalémě.
Je to místo zmatku, zhroucení, bezvýchodnosti.
Oba se vydávají na cestu. Jejich putování ale ve
skutečnosti nevede někam. Je to spíše
únik od něčeho, než pozitivní směřování k něčemu. Hnací silou je tu hrůza,
která je za námi, a cíl veškerý žádný. Setrvat nelze a jít není kam. Smyslem se
jim stává cesta sama, podobně jako lze nacházet únik v práci, uměle
vynalezených .smyslech života" a podobných směšných absurdnostech.
Otázka, proč oba učedníci Ježíše nepoznali, se míjí
smyslem tohoto textu, který nás chce předně zasvětit do problému víry. Čteme
zde, jak se roztříštěný obraz světa, výroky proroků, osobní zkušenosti,
historické události a v tomto případě osobní zkušenost s Kristem
teprve mění z jednotlivých kaménků mozaiky v kompletní vizi víry. Ten
poslední krok nazření musí učinit každý sám a nedá se tu vynutit z naší
strany ani způsob, ani čas, neboť čas prohlédnutí je okamžikem Božího daru a
Božího navštívení. Náš život probíhá po
vlnovce krizí a opětovného budování nového řádu a nové interpretace světa.
Okamžiky temnoty a dezorientace prožívá každý.
Ani náboženská víra není s to těmto chvílím zabránit. Ani hluboký
duchovní život, ani teologické vzdělání a blízkost spolubratrů a spolusester ve
víře, zakládání biblických kroužků nebo .křesťanských" odborů není lékem na krizi
víry, ba někdy spíše naopak. Temnotami je nutno projít v mlčení a naději,
že nalezneme nový obraz Boha a světa, do této doby třeba netušený. Poznání je něčím hlubším než jenom přechodem
podnětu z vnějšího světa do našeho oka a potom do mozku. Poznání znamená
také odhalit smysl toho, co se stalo, co nahlížíme. Podobně jako když Ježíšem
uzdravený slepec pokládal nejdříve lidi za stromy. Poznání není jenom aktem
rozumu, ale je činností celého člověka a zahrnuje nejen smyslové pohlcení
informace, nýbrž její skutečné přijetí. Být informován je přece také záležitost
vnitřní. Podráždění sítnice nebo chvění
ušního bubínku je z tohoto pohledu jenom jednou a poměrně nedostatečnou
složkou poznávacího procesu. Pochopit
zprávu o emauzských učednících také znamená vzdát se nevědomého biblického
fundamentalismu, který může postihovat i lidi dobré vůle. Měli bychom pochopit, že určité zprávy Písma
nám dojdou ve svém skutečném významu jenom tehdy, když odložíme zdánlivě
objektivní brýle vědeckého poznání a nebudeme se stále ptát, .jak tomu bylo
doopravdy", co je historická událost a co se takzvaně skutečně událo.
Evangelium nemůžeme číst jako novinové zprávy, ač právě ty si mnohdy s pokleslými
pohádkami nikterak nezadají. Evangelium čteme jako svědectví o přítomnosti a
skutečnosti, nikoli o dávno minulých počinech významných předků či důležitých padouchů.
Krize víry je palčivou skutečností, stejně jako jí je
zoufalství, zmatek, nejistota a putování po nikam nevedoucích cestách. Mizení
organizovaného náboženství v Evropě není z tohoto pohledu ještě tak
trýznivé jako krize víry u jednotlivce. Jestliže zanikne katolický časopis nebo
církevní gymnázium, je to menší pohroma než definitivní ztráta životní
orientace u někoho Getsemany číslo 52 - 37. strana z nemnoha hledajících.
Hynutí institucí je věcí mnohdy přirozenou, mají vymezen svůj čas jako každý
jiný organismus. Horší je, když se vytrácí život sám.
Krize víry není ale něčím apriorně negativním. Právě
naopak, může se stát podnětem k hledání nových cest a interpretací.
Náboženství jako křesťanství přece přímo bytostně souvisí s nesamozřejmostí
věcí, vybočuje aspoň ve svých světlejších podobách z navyklého chodu věcí.
Křesťanství v sobě obsahuje vždy jistou neurčitost, něco
nevypočitatelného, a cítíme tu spíše jemnou vůni duchovní a společenské
anarchie než těžký pach chrámového kadidla.
Jeruzalém je i dnes pro křesťana místem zmatku, zabitého a
nepřítomného Krista, který svou věc prohrál. Proti Pilátovi a velekněžím neměl
a nemohl mít ani tentokrát šanci. Jako druhé dogma po vyznání víry v jednoho
Boha by mělo být zařazeno druhé: Bůh je bezmocný. A filosofové by mohli jako jeden
z akcidentů božích vyhlásit bezmocnost. Taková teodicea by sice do učebních
osnov seminářů sotva byla zařazena, tím více by to však potvrdilo její
platnost.
Je jedno, zda se dnešní Jeruzalém jmenuje Praha nebo Řím,
neb o Krista sotva zavadíte tam i tady. Nehledejme toto místo geograficky. Naše
vlastní duše je místem zmatku. Vidíme znetvořené křesťanství, nepřítomnost
Krista, bezradné apoštoly. Ježíš byl ovšem vzkříšen, máme ho ale hledat tam, kde
je, nikoli tam, kde není. Bylo by to snad banální tvrzení. Při pohledu na davy
upřímně smýšlejících věřících, kteří se naklánějí do prázdného hrobu, však není
nikdy marné opakovaně zdůrazňovat: Zde není, byl přece vzkříšen! Zanechte vašeho bloudění po cestách obrodných
hnutí, mariánských družin, nových evangelizací, křesťanských stran a
mládežnických společenství. Zde Kristus
není. Nehledejte ho v chrámu a synagogách, Pilátově paláci a sídlech
velekněží. Není tam totiž. Kde tedy je?
Neptejte se na místo. Emauzští učedníci se dívali správným
směrem a na správného člověka, viděli všechno a nepochopili nic. Nezáleží na
směru pohledu a nazíraném objektu. Záleží na způsobu, jak se díváme. Kdo můžeš pochopit,
pochop.
Poslední komentáře