V této části kurzu opět využijeme zkušeností církve
ve východní části Německa, jejíž situace diaspory uprostřed (či na okraji)
ateistické společnosti je blízká situaci naší. Opíráme se o usnesení pokoncilní
synody .Diakonie in der Gemeinde" (1974). Zaměření dokumentu je patrné už z první
věty: jde o realizaci bratrství a bratrské služby v obci. Nejde tedy jen o
určité charitativní úkoly - sama realizace bratrství a sesterství v obci
je významným diakonickým činitelem. Už svou vlastní existencí jako obec bratří
a sester působí obec diakonicky: Atmosféra svobody, úcty ke svědomí druhého, otevřenosti,
vzájemné dobré vůle a spolehlivosti vytváří prostor, kde se daří životu a kde
člověk zraje k důležitým rozhodnutím víry. Obec své členy nejen morálně
podporuje ve správném rozhodnutí, ale je připravena s nimi nést i jeho
následky. Osamělí lidé zde překonávají svou izolaci a nacházejí kontakty. Lidé
společensky méně uznávaní pro různé handicapy (nemoc, stáří, sociální situace,
ale i lidé, jejichž společenská úspěšnost je limitována tím, že nejsou schopni
úspěchu obětovat cokoli) zde nacházejí pocit vlastní hodnoty a důstojnosti.
Mladé rodiny s více dětmi zde uprostřed společnosti, která jimi skrytě
pohrdá, nacházejí ocenění i solidaritu (pohlídání dětí, výměna bytu či pomoc
při jeho získání, materiální podpora). Pomoc
zde nacházejí i ti, s jejichž rozhodnutím církev nesouhlasí - lidé, kteří
ztroskotali jako manželé, jako kněží či jinak. Obec ví, že spása plyne ze
SETKÁNÍ s Kristem, a je proto místem setkání. V neformálních
setkáních se děje mnoho diakonického, aniž si to někdo uvědomí - v rozhovoru
se sdílí starosti a břemena, najde se řešení či domluví praktická pomoc. V prostředí vzájemné solidarity a služby
zrají a jsou podporována i rozhodnutí mladých lidí věnovat se povoláním
zaměřeným ke službě druhým ve zdravotnictví, školství, sociální sféře apod.
Modlitba jedněch za druhé je v živé obci samozřejmostí.
Tak obec realizuje biblické: .Když nás Bůh tak miloval,
musíme se i my navzájem milovat." (1J 4,11) Oběť Kristova za nás je vzorem i
cílem následování.
Tato diakonie je potvrzením věrohodnosti slov zvěstování i
svědectvím světu.
Je zřejmé, že ji nelze odtrhnout od ostatních funkcí obce:
.Církev (obec) Ježíše Krista se stane živou tam, kde se dosvědčuje víra,
přináší se chvála Bohu a slouží se podle příkladu Kristova všem lidem
(martyria-liturgiadiakonia)." Diakonie obce není pouhý .moderní aktivismus",
ale součást poslání každé obce.
Vedle diakonie jakožto bratrství a sesterství žitého v obci
patří k životu obce i konkrétní diakonická služba. Dokument zdůrazňuje, že
diakonie neznamená jen ochotu sloužit, ale i ochotu pomoc přijmout. Obojí je ve
skutečnosti těžké - proto je nutno sloužit tak, aby v nikom nebyla
zraňována jeho lidská důstojnost a vytvářen pocit závislosti. Ti, kdo potřebují
pomoc, nepředstavují pro křesťanské společenství břemeno, ale naopak
příležitost realizovat svou víru.
Diakonie obce ve světě se děje v ekumenické
spolupráci se všemi, kdo věří v Krista. Pracují-li křesťané jen vedle sebe
nebo dokonce proti sobě, znehodnocují podle citovaného dokumentu svědectví o
lásce Kristově. Diakonie obce je sice
zaměřena primárně k vlastním členům a ke křesťanům, ale její snahou je
pomáhat skutečně všem lidem bez rozdílu - na svědectví o Bohu, který dává
slunci svítit dobrým i zlým.
Jak již bylo výše řešeno, děje se diakonie živé obce v zásadě
spontánně. Určitá míra organizace však
zde také má své místo. Je dobré, je-li v obci určitá skupina, která se na
diakonii specializuje, je však nutno dbát, aby se i další skupiny a kroužky v nějaké
míře věnovaly diakonickým úkolům. Kromě
toho je žádoucí, aby v obci byla skupina, která diakonii koordinuje, která
objevuje úkoly a informuje o nich obec, aby členové věděli, jaká služba se od
nich čeká. (Starocírkevní diakon měl přímo pověření vyhledávat ve světě trpící
a byl nazýván .okem církve".) Sama informace dnes často bývá největší pomocí. . . Nejde však
jen o objevování úkolů, ale i lidí, kteří jsou schopni a ochotni sloužit, o
rozumné rozdělení práce mezi ně podle jejich sil a speciálních schopností.
Skupina koordinuje službu návštěv v nemocnicích, sociálních zařízeních a
domácnostech. Stará se o kvalifikování pracovníků a obstarání financí. Finanční
stránka diakonie by neměla být zajišťována jen nárazově sbírkami na určitý
účel, ale obec by měla ve svém rozpočtu vyčlenit na diakonii určité prostředky.
Kněz sloužící v obci upozorňuje ve zvěstování na
diakonické úkoly, stará se, aby měl dost spolupracovníků pro roznášení chleba
nedělní eucharistie, podporuje vytváření společenství i návštěvy u odcizených
členů, dává k dispozici farní prostory, duchovně vede pracovníky v diakonii.
Sám také Getsemany číslo 52 - 30. strana diakonii koná. Měl by mít určité
finanční prostředky pro diskrétní pomoc těm, kdo ho vyhledali.
Obec nemůže diakonii na nikoho delegovat. V úkolech,
na něž nestačí, spolupracuje s organizacemi, jako je charita či světské
dobročinné organizace a akce. Obec spolupracuje s řády, které se věnují
diakonické službě jako svému hlavnímu úkolu. Atmosféra v obci je příznivá
pro povolání k této zvláštní formě následování.
Eucharistie a diakonie:
Spojení diakonie s liturgií bylo nápadným rysem
bohoslužeb rané církve a chránilo bohoslužbu před .odtržeností od života".
Diakonie spolupodmiňovala i rychlé šíření církve. Dnes se výslovná diakonie
projevuje zpravidla jen sbírkou na určitý účel. K zamyšlení by nás mohla
podnítit trojí hostina staré církve: hostina eucharistická pro pokřtěné věřící -
brzy od ní osamostatněná agapé jako hostina lásky obce - stolování s kýmkoliv
podle vzoru Ježíšových stolování (dělo se i v době komunistické vlády
např. před pravoslavným chrámem v Postupimi).
Politická diakonie:
Paul M. Zulehner ve své Pastoraltheologie 2 rozlišuje
diakonii jako pomoc obětem současných poměrů - charitu a úsilí o změnu těchto
poměrů - politickou diakonii. Zatímco u nás ještě přežívá zbožnost odtržená od
zájmu o svět, je heslem řady zahraničních aktivit spojení mystiky a politiky,
jak to odpovídá tradici křesťanství. Politická diakonie obce se řídí .politikou
Boží" - na jedné straně tím, že Bůh je zastáncem diskriminovaných a jeho proroci
dávno před Marxem odhalují útisk a vykořisťování a prohlubují sociální cítění
lidu (srv. v katolické tradici tzv. do nebe volající hříchy), na druhé
straně tím, že v Ježíši Kristu Bůh odmítl prosazovat svou vůli ve světě
násilím. V našich poměrech je sociální cítění většinou silné, je však paradoxně
oslabováno jako .přežitek socialismu". Obec nemůže jako celek favorizovat
určitá konkrétní hospodářská řešení, musí však být patrné, že stojí na straně
slabých. .Církev musí nazývat nespravedlnosti pravým jménem, ať už je to
vykořisťování člověka člověkem nebo vykořistování člověka státem, institucemi,
soukolím hospodářských systémů. . . Musí nazývat pravým jménem každou sociální nespravedlnost,
každou diskriminaci, každé násilí proti člověku, proti jeho tělu, jeho duchu,
jeho svědomí nebo přesvědčení." (Jan Pavel II., 21. 2. 1979) Velký politický
význam má církev jako místo setkání stoupenců různých konkrétních politických
postojů pro pěstování politické kultury ve společnosti - bez osočování či
ignorování odpůrců. Součástí křesťanského obrácení je učit se nenásilně jednat,
vidět Getsemany číslo 52 - 31. strana omezenost vlastního stanoviska, popř. i
vlastní selhání, rozpoznat pozitivní jádro ve stanovisku protivníka, likvidovat
problémy, nikoli viníky - vzorem je Ježíšův přístup k Zacheovi.
Obec, která realizuje politickou dimenzi diakonie, sice
vystoupí ze svého ghetta a bezvýznamnosti, musí však počítat s nepřízní
mocných. Množství mučedníků na celém světě je toho dnes téměř každodenním
důkazem.
Poslední komentáře