Shodneme se v nauce o ospravedlnění?

Co rozumí ospravedlněním Tridentský koncil a co Martin Luther

Shoda v této otázce mezi katolickou a luterskou církví a závažnost stávajících rozdílů v jejím chápání závisí na tom, zda i při rozdílném způsobu myšlení a vyjadřování dokážeme na obou stranách rozeznat totožnou podstatu věci. „Věcí", o kterou v tomto případě jde, je však sám Bůh a jeho milostiplné jednání s člověkem.

Podle Tomáše Akvinského nesměřuje úkon víry k výpovědi, k článkům víry a jejich formulacím, ale ke skutečnosti - k samotnému Bohu. Žádná teologická výpověď nemůže adekvátně vyjádřit Boží tajemství ani jím „disponovat".  Každému úkonu víry, a pak ovšem též teologické reflexi a teologické - i dogmatické - výpovědi, přísluší sebe-přesahující tíhnutí ke stále většímu, nevyčerpatelnému mystériu. Každá lidskými slovy vyjádřená formulace je relativní - to platí i pro doctrina iustificationis. Tím nedáváme slovo teologickému relativismu ani nepodceňujeme úsilí o přesné teologické pojmy.  Chceme jen říci, že každá teologická výpověď se vždy jen více či méně blíží tomu, co chce vyjádřit, ale nikdy nemůže plně obsáhnout celek.  Nauka o ospravedlnění, jak ji podává Tridentský koncil, není odlišná od toho, co hlásá Martin Luther. I ke svobodnému úkonu víry je člověk disponován milostí - jde tedy o dar, o Boží působení v člověku pro zásluhy Ježíše Krista. Evangelium je zaslíbení spásy - odpuštění - pro Krista. Zaslíbení vyžadující víru, kterou však také umožňuje a nese. Jen ve víře je lze přijmout, jen víra (sola fides) na ně může odpovědět. Tak Luther postihl vnitřní vztah mezi promissio a fides. Tak mínil i „jistotu víry". Tato jistota je založena na Kristu a pravdivosti jeho zaslíbení. Jistotou víry rozumí existenciální dokonání víry - ne pouze „víru v hlavě", nýbrž totální sebeustavení v PRAVDĚ mne oslovujícího a můj stav před Bohem určujícího SLOVA; spolehnutí na věrnost Boha a Krista. Nejde mu tedy o falešnou „sebejistotu" nebo dokonce opovážlivou „jistotu předurčení"; jeho „certitudo fide" je v první řadě výpovědí o Bohu a jeho jednání s člověkem, který na ně ve víře odpovídá - a ne výpovědí o stavu člověka nebo dokonce tvrzením, že vše je pouze .opus humanum".

Odlišnou strukturu myšlení a vyjadřování je třeba vzít v úvahu proto, že

• bez vysvětlení - nutně vede ke kontradiktorním výpovědím. Lze např. uvést „dědičný hřích", který pro Martina Luthera znamená totale corruptio naturae, kdežto podle scholastické ontologie podstaty a případků je lidská přirozenost po dědičném hříchu sice nakloněna ke zlému, ale ve své podstatě zůstává .zdravá" a neztrácí svobodnou vůli.

Pro Martina Luthera není ovšem „přirozenost" podstatou, ale pojmem

„vztahu". „Zkažení přirozenosti" znamená porušení vztahu k Bohu; hříchem

• dědičným i osobním - na místo milostiplného vztahu kBohu nastupuje curvatio in se ipsum, sebe- ospravedlňování, odpor vůči Bohu, žádostivost a zní vyplývající ztráta svobody coram Deo. Toto porušení vztahu kBohu nemůže člověk vlastní silou napravit.

Rozdílná pojetí přirozenosti - v jednom případě bytí člověka před Bohem, ve druhém jeho metafyzické bytí - se nutně nemusejí navzájem vylučovat.  Tridentský koncil mluví v dekretu o ospravedlnění též o neschopnosti (nemožnostiospravedlnění člověka silou vlastní přirozenosti nebo ze Zákona (zejm. Can. 1; DH 1551). O trvající svobodě je koncil přesvědčen proto, že při díle ospravedlnění nezachází Bůh s člověkem jako s neživou věcí, ale zapojuje ho do dění (DH 1554). Proti sobě by tedy stálo jen nesprávně pochopené Lutherovo učení o „nesvobodné vůli" a špatně chápaná nauka Tridentského koncilu o účasti člověka (jeho svobody víry) na ospravedlnění

• účasti dané milostí!

Jestliže se tedy výroky Tridentského koncilu stavěly do opozice vůči výrokům Lutherovým, bylo to způsobeno přehlédnutím rozdílnosti argumentačních úrovní; kladla se proti sobě různá pojetí víry, která se ve skutečnosti nevylučují, ale doplňují: víra jako „pokládání za pravdu" a víra jako existenciální odpověď (úkon přijetí božského zaslíbení). Nebyla využita možnost objevit shodu mezi scholastickou „jistotou naděje" a Lutherovou "jistotou víry". Pozorná četba tridentských textů a jejich porovnání se správně chápaným Lutherovým učením by ukázala vzájemnou shodu: Tridentský koncil odmítá stejně jako Luther jistotu milosti v člověku, jistotu předurčení, pocity útěchy jako kritérium, mravní nevázanost spoléhající na jistotu spásy, sebepřeceňování. . . a stejně zdůrazňuje spolehlivost a úplnou dostatečnost Boží milosti v Kristu a lidskou nestálost, ohrožující víru a spásu.

Z německého originálu "Einig in der Rechtfertigungslehre" ve sborníku

Rechtfertigung und Erfahrung, Ch. Kaiser, Gütersloh 1995, str. 81-103,

vybrala a přeložila Zdeňka Munzarová