Život potřebuje lásku - umírání též

Hildegard Teuschl CS (Caritas Socialis)

Mluvíme-li o tom, jak vypadají poslední týdny a dny života těžce nemocných, o službě umírajícím a jejich příbuzným, o zlepšovacích návrzích ošetřujícího personálu, lékařek a lékařů, o možnostech duchovních správců, pak je velmi důležité konfrontovat to vše přímo s potřebami a přáními postižených.  Jaká jsou přání a naděje těžce nemocných?

To vše nejsou mimořádná přání, ale docela normální potřeby, které všichni máme - nebo na místě těžce nemocných bychom měli. Proč tedy o tom musíme mluvit? Protože z naší společnosti bohužel namnoze vymizel cit pro nemocné, staré, neduživé a trpící lidi.

Masívně egocentrická mentalita ostrých loktů je podstatně spojena s oslabením sociální senzibility, zato však sílí obranné mechanismy proti vnitřním i vnějším otřesům. Od medicíny se přitom očekává a vyžaduje, aby stále perfektněji potlačovala nemoci a nepřipouštěla možnost smrti.  Horst Eberhard Richter, lékař a psychoterapeut v Giessen, zjistil pomocí sebe-hodnotícího testu 18-60 tiletých Němců následující čtyři změny za dobu posledních 15 let:

na minimum zmenšené uvažování o sobě a svých problémech Znepokojující je, že lidé myslí víc na sebe než na druhé, méně však se sebou cítí a už teprve minimálně cítí s druhými.

Ekonomický expanzionismus a psychický kult síly směřují k egocentrismu.  A většina lidí nepokládá za nutné o tom přemýšlet. „Taková je už naše moderní doba, nedá se nic dělat!" Mnozí se sklíčeně ptají: Věříme opět, co se Sigmund Freud odvážil vyslovit už v roce 1919: .. . „snad je smrt přece jen náhodou, které se v životě lze vyhnout?" Láska k životu: ano; ale láska k tomu a k těm, kteří mne děsí připomínáním konečnosti života? Ne, děkuji!

Lékař Hans Müller-Eckhard v knize „Nemoc nesmět být nemocný" píše o odmítání a potírání nemoci, slabosti a bezmoci. Tato obrana vede ke ztrátě schopnosti trpět a spolu-trpět - a tak je sama nemocí: neschopností být nemocný.

Mnozí lidé se snaží osvobodit od utrpení a v této svobodě se cvičí. Pokoušejí se o účinnou ochranu před vnějším i vnitřním trápením. Jejich odpor je živen propastnou úzkostí. Slabost a bezmoc nemá místo ve světě, kde něco znamená jen ten, kdo se dokáže prosadit.

Se schopností trpět mizí i síla spolu-trpět. Trápení se zatajuje v zájmu zachování vlastního místa ve společnosti.

Ještě nikdy nebyl takový nával k psychiatrům a psychoterapeutům jako dnes - z velké úzkosti, aby lidé nepřišli o své postavení slabostí a handicapem svým nebo druhých. Soucit je blokován strachem z vlastního spolu-pádu: to je hluboký konflikt společnosti, která stále znovu proklamuje svou věrnost hodnotám humanity.

Jsou-li nejvyšší hodnoty spatřovány ve zdraví, úspěchu, moci a síle, je pak solidarita se slabými, trpícími a umírajícími skutečně nepopulární! Když nám škola, televize, sport i ekonomika trvale předvádějí ideál nejsilnějšího, nejlepšího, zářícího vítěze, těžko se pěstuje schopnost soucítit a spolutrpět s méně úspěšnými, dokonce s nemocnými rakovinou, s postiženými, starými a pomatenými.

Kolem „soucitu" je však mnoho nedorozumění. Mluví se „o usmrcení ze soucitu..." a mnozí to míní jako omluvu zločinů, páchaných nezřídka na starých a chronicky nemocných lidech.

Argument „usmrcení ze soucitu" však nesouhlasí. H. E. Richter: „Ošetřovatelům, kteří něco takového spáchali, jistě původně leželo na srdci trápení postiženého, o kterého pečovali... Potom se však soucit obrátil - pomocník už nechtěl dál snášet skutečnost. Láska k ubohému člověku se náhle změnila v nenávist k těm, vůči jejichž nezměnitelnému stavu byl bezmocný. Z toho pak vyrostla fantasie: zbavím někoho utrpení tím, že ho usmrtím." „Vysvobození ze soucitu" se u bezvýchodných nemocí uvádí - kromě jiných zdůvodnění - také jako motiv „pomoci k sebevraždě", která je již v mnoha zemích legalizována.

Nizozemský dokumentární film o usmrcení jednoho muže na vlastní (a manželčino) přání, který vysílala i rakouská televize, nám zřetelně ukázal, kam až může dospět chybně směrovaný soucit a právo na sebeurčení.  Přes všechny snahy to dnes máme těžké s láskou k těm, kteří potřebují pomoc. Naší dnešní medicíně se nedaří těsněji sblížit nemocné a ošetřující, vytvářet opravdové společenství z postižených a jejich pomocníků.

Předpovědi, které pronášeli biochemici a technici před 20 - 30 lety, se nesplnily:

věřilo se, že další automatizací a technizací diagnostických a terapeutických postupů odpadne zdlouhavé vyšetřování, zkoumání a manipulování pacienta; lékaři a ošetřovatelé se pak budou moci v rozhovorech a poradách věnovat duševním a sociálním potřebám nemocných a jejich příbuzných...  Výpočet nevyšel. Gigantickým rozmachem přístrojové medicíny se pomocníci ještě víc zafixovali na techniku - a duševní a sociální potřeby lidí jsou už teprve zastřeny. Ještě nikdy nemohla medicína konat pro nemocné tolik a s tak vysokými náklady (někteří mluví dokonce o „zběsilém léčení"), ale vnitřní dimenze nemoci je bohužel namnoze obětována dimenzi materiální.  Vzniká tragické dilema: neomezený pokrok medicíny vede technickou a chemickou válku proti v posledku nevyhnutelné křehkosti člověka. Vždy znovu může dosáhnout dílčích vítězství - i prodloužením života - ale smrt zůstává absolutním protivníkem.

A protože tomu tak je, vyhýbáme se kontaktu s těmi, kdo medicíně tuto porážku připomínají: s postiženými, starými a chronicky nemocnými, pomatenými a umírajícími. Ti totiž trapně protiřečí věčně rostoucí síle a moci, která je cílem všeho pokroku. Protože jsou protikladem síly a moci, nehodí se staří, handicapovaní a umírající do našeho světa. Jsou rušivým živlem, neboť ohrožují všeobecný trend - následně jim hrozí, že se o ně automaticky přestane dbát.

Měřením a zaznamenáváním času se zjistilo, že v pokojích nevyléčitelně nemocných a umírajících se lékaři zdržují podstatně kratší dobu než v ostatních.  Právě tito lidé by však mnohem víc než jiní potřebovali, aby jim někdo věnoval pozornost, láskyplný pohled, něžné gesto - i když už sotva reagují.  A ještě jednu skutečnost je třeba vidět a změnit: i ošetřovatelé a pomocníci těžce nemocných, postižených a starých lidí se ocitají společensky ve stínu.  Právě v bohatých zemích je všeobecný nedostatek ošetřovatelských povolání; často jsou finančně podhodnocena a mají nepatrnou prestiž. Angažují se v oblasti, kde společnost nemůže profitovat, kde se nedělá kariéra, kde platí pouze apel na naši humanitu. Je-li nedostatek financí, šetří se nejdříve tam, kde nehrozí velký odpor.

Pomyslíte si: to je poněkud pochmurný obraz naší společnosti...  Ve druhé části svého výkladu chci proto uvést náznaky pozitivních změn, které už klíčí i v Rakousku v oblasti péče o umírající a jejich příbuzné.  V hospicovém hnutí se dnes můžeme znovu učit mnohé, co se z naší společnosti vytratilo.

Hospic - pojem, který má historii

Ve středověku byly hospice, zřizované křesťanskými řády většinou při průsmycích a přechodech řek, rozšířené po celé Evropě; byly to cestovní a průchozí stanice, místa setkání, příchodů a odchodů. Vyčerpaným cestujícím tam bylo poskytnuto občerstvení a péče nezávisle na jejich náboženství, národnosti a solventnosti. Tyto „zastávky" byly provozovány na základě nezištné blíženské lásky. Později vznikly ve městech „špitály" jako centrální sociální zařízení.

Hospicové hnutí dnes

Od středověkých hospiců k dnešnímu hospicovému hnutí vedla cesta přes „Irské charitní sestry", které koncem 18. století opatrovaly dlouhodobě nemocné a umírající v Dublinu a později i v Londýně. Těmi se v polovině našeho století inspirovala anglická lékařka Cecily Saundera, specialistka na zmírňování bolestí a ošetřování nevyléčitelně nemocných. Společně s několika pacienty, kteří se stali jejími blízkými přáteli, vytvořila koncept „Hospicu sv. Kryštofa", který byl přes velký odpor otevřen v Londýně r. 1967 a brzy se stal ukazatelem cesty pro anglo-americký svět, dnes již také pro celou střední Evropu.

V r.1969 se v USA uvedla Elisabeth Kübler-Rossová svou první knihou „Rozhovory s umírajícími". Tato švýcarská psychiatrička vyzývá ve své výzkumné práci k otevřenému vypořádání se s tématem „smrt" a „umírání".  Obě tyto ženy ovlivnily téměř současně na dvou různých kontinentech změnu postoje k umírání a smrti a jejich vliv stojí u počátku hospicového hnutí.

Hospic v Rakousku

Slovo „hospic" se i v Rakousku stalo pevným pojmem díky několika odvážným modelovým projektům a pracné výchově veřejného uvědomění.

Hospic vždy byl místem setkání samozřejmým pohostinstvím základním etickým postojem Hospic v našem smyslu je idea princip postoj k poslední fázi života koncept péče hnutí

Hospic je víc než poskytnutí služby víc než dům nebo místo víc než program výuky není to dogma ani nové náboženství nechce vytlačit dosavadní fungující služby a nabídky

Je to slovo, kterému se ovšem často špatně rozumí nebo je zužováno na „dům k umírání", kam se odkládají těžce nemocní, pokus o profesionalizaci nové třídy ošetřovatelů, na něž lze přenést vlastní bezmoc, mnozí se obávají, že by hospicové hnutí mohlo vést k idealizaci .klidného a šetrného umírání".

Právě těmto nedorozuměním je třeba čelit, chceme-li v naší zemi lidsky i společensko-politicky vnímat a brát vážně přání umírajících.  Neboť hospic je „mnohostranný výraz láskyplné a starostlivé účasti s trpícím, umírajícím a truchlícím člověkem" (Ch. Student).

Práce ve smyslu hospicové ideje je interdisciplinární založená na křesťanské tradici, ale nadkonfesijní vykonávaná placenými i čestnými ošetřovateli

Základní prvky hospicové práce

1.  Hospicové hnutí staví do centra péče umírajícího člověka a jeho příbuzné (v nejširším smyslu). Tím se podstatně liší od tradičního zdravotnictví.  Přáním umírajících a jejich příbuzných je věnována pozornost ve všech čtyřech existenciálních dimenzích: fyzické, psychické, spirituální a sociální.  Příbuzným je třeba se věnovat právě tak jako umírajícímu v této poslední fázi života.

2.  Nejpodstatnější zásadou je: moci žít až do konce; tj. přání umírajících a jejich rodin je třeba vnímat a respektovat. Téměř vždy jsou v hlavních bodech velmi podobná:

nebýt opuštěn nemuset snášet bolesti a odcizení moci ještě řídit poslední věci smět se ptát po smyslu všeho.

3.  Pří ošetřování jde především o zmírňování bolestí a kontrolu trýznivých symptomů. Teprve když pacient a jeho rodina netrpí mučivými bolestmi, jsou schopni přijmout své poslední úkoly. Jde o terapii bolestí tělesných, psychických, sociálních i spirituálních - proto spolupracovníci hospicového hnutí musí být dobře vyškoleni v paliativních postupech a péči.

4.  Hospicovou péči vykonává interdisciplinární tým speciálně vyškolených odborníků. Patří k němu diplomované ošetřovatelky a ošetřovatelé, lékař (lékařka), duchovní správce, sociální poradce... Členové týmu nepodporují pouze postiženou rodinu, ale také sebe navzájem - zejména v emocionálním ohledu. Nechovají-li se láskyplně jeden k druhému, těžko se jim to bude dařit při umírajícím a jejich příbuzným.

5.  Do této služby jsou přijímáni čestní pomocníci různých profesí, také „medicínští laici". Nejsou však „náhradníky z nouze", nýbrž mají své zcela speciální samostatné úkoly a do jisté míry reprezentují prvek „normality" v mezilidských vztazích.

6.  Kontinuita dobré péče o umírající garantuje oporu a pocit jistoty v tomto procesu a pro pozůstalé nadto pomoc i při smutečních záležitostech.

7.  Jen tak se týmu pomocníků může dařit chápat, spolunést a zmírňovat úzkosti umírajících a jejich příbuzných:

úzkost z nejistoty o dnešek a zítřek strach z rozdělení, ztráty a samoty obavu z utrpení a bolestí úzkost ze selhání v rozhodujících okamžicích.

Idea hospiců překonává hradby

Pojem „hospic" - z počátku vázaný na domy - se rychle stal ideou. Hospicovým hnutím dnes rozumíme všechny iniciativy, jejichž cílem je ukázat cesty a vytvořit místa zajišťující celostní kvalitu života umírajícím a jejich příbuzným. Největším přáním mnoha lidí je, moci poslední dny života strávit doma, v důvěrně známém prostředí. Podporovat a doprovázet je i jejich rodiny mohou přitom ambulantní hospicové týmy. Jiní dávají přednost jistotě nemocnice. Tam ale přetížené sestry a lékaři potřebují jak lepší průpravu k asistenci při poslední fázi života, tak další pomocníky, věnující těžce nemocným čas a citlivou pozornost.

Hospic - základní etický postoj, princip přesahující náboženství

Hospicové hnutí spatřuje svůj úkol v uctivém akceptování prožitého života každého konkrétního jednotlivce, čímž mu poskytuje jakoby odpočinkovou zastávku na poslední rozhodující cestě z tohoto do nového života. To zahrnuje otevřenost průvodce vůči náboženským otázkám, aniž by sám toto téma vnucoval, a ochotu snášet pocity bezmoci a viny tváří v tvář konečnosti lidského života.

Doprovázení umírajícího ve smyslu hospicové ideje znamená životní pomoc, která v posledním úseku cesty člověka uzdravuje všechny jeho - jakkoli utvářené - vztahy. Léčí setrváním při něm, respektováním každého ještě možného sebeurčení, citlivým vnímáním jeho vyslovených slov, symbolické řeči i gest. Potřebu uzdravení zakouší často umírající právě i ve vztahu k tomu, co dávalo jeho životu smysl - ať už je to osobní Bůh, v něhož věřit mu bylo dáno, nebo „vyšší bytí", jak to čím dál více lidí nazývá.  Hospicová asistence je tedy nejužším spojením péče o tělo i duši.

Vize a perspektivy

„Lidská důstojnost až do konce" nesmí být v Rakousku pouze názvem spolku, nýbrž programem a úkolem každého občana, církví, jednotlivých duchovních pastýřů i angažovaných laiků ve farnostech, politiků a zvláště ambulantních, stacionárních i polostacionárních sociálních a pečovatelských zařízení.

Ve smyslu hospicového hnutí sním o tom, že umírající, jejich rodiny, přátelé a placení i čestní pomocníci vytvoří pečovatelské společenství, v němž nepůjde o jednosměrné dávání nebo přijímání, ale každému budou obě role vlastní. Dávání a přijímání se pak může stát plynulým procesem. Role pomocníků a postižených nebudou předem definováni - vždyť umírání a zármutek prožije každý ve svůj čas.

Ale: Otázkám, starostem a úzkostem umírajících a zarmoucených můžeme otevřít srdce jen tehdy, budeme-li se vytrvale učit vypořádávat se s postupným loučením ve svém vlastním životě. Když se nebudeme vyhýbat vlastní bídě a bezmoci, ale s odvahou se jim postavíme.